Africký zápisník – Lotři, padouši a slušní zloději

V jednom knižním průvodci o Tanzánii se píše, že největší devízou země jsou její lidé - milí, přátelští a hodní a v porovnání s okolními národy učinění beránci. Jak se ale dá čekat, nežijí tu jenom oni, nýbrž se dělí o životní prostor s podvodníky, gangstery a lupiči.

 

A tak se nevyhnutelně setkáte i s tou druhou stránkou společnosti. Podle svých zkušeností lze nejmíň věřit mladým mužům, u kterých je touha po rychlém zbohatnutí silnější než jejich svědomí.

 

V článku o náboženstvích jsem zmiňoval silnou víru místních ve vyšší moc. U mladých to ale už tak neplatí a morální zásady jim už mnohým moc neříkají. Nábožné nápisy na dala-dala nahrazují nové idoly - fotbalové kluby z Anglie, mladí muslimové bez zábran popíjejí alkohol a dospívající Masajové touží víc než po dobytku po lákadlech velkoměst.

 

A právě tam čeká na mzungu neboli bělocha nejvíce překvapení, a proto se mějte na pozoru. Za dobu, co sem jezdím, jsem pár lekcí zažil a tak nezaškodí, když se s vámi o ně podělím. Přeskočme nudné krádeže a pojďme rovnou na adrenalinovější sporty. Třeba takový únos.

 

Falešní policisté a jiné příběhy

 

Při mém úplně prvním pobytu v Tanzánii mě unesla autem banda lumpů. Prostě mě před branou hostelu za horké tropické noci nastrkali do civilního auta a odjeli. Dva z bandy byli v policejních uniformách a třímali obnošené AK-47.

 

Snažili se mě obvinit z trestného činu, který jsem nespáchal a dostat ze mě peníze. Chudáci nevěděli, že mě po cestě do Daru okradli v autobuse a nemám u sebe ani vindru. Tím pádem jsem se ani neměl čeho obávat a dokonce jsem si troufl je obvinit z toho, že jsou falešní.

 

Jestli byli ti v uniformách falešní nebo si jen „přivydělávali" nevím, ale když mi oznámili, že mě vezmou na stanici a já s radostí přitakal, rezignovali a poté, co se přesvědčili, že opravdu nic nemám, nechali mě jít. Vysadili mě dost daleko na to, abych se prošel, ale dost blízko na to, abych nezabloudil. Známí v hostelu už po mně chtěli vyhlašovat pátrání.

 

To jiný mladík, cestovatel z Ameriky, takové štěstí neměl. Stejní lidé ho podle jeho vyprávění chytili a sebrali mu veškerou hotovost, několik stovek dolarů.

 

Uplynul další rok a já se opět vrátil do Afriky. Toulám se za parného dne po písčitých plážích kolem Kigamboni a sbírám mušle. Nikde nebyla ani noha, občas prošel človíček. Z mělčiny na mě něco křičí rybáři, ale nerozumím a tak jdu dál. Kdybych tehdy rozuměl, možná bych se následnému incidentu vyhnul.

 

O něco později vidím, jak se ke mně rozhodnými kroky blíží dva mladíci. Podvědomě jsem vytušil, že jdou po mně. Rychle jsem se snažil dostat k zamilovanému páru, jenž seděl opodál. V očekávání konfliktu jsem si nasadil brašnu přes ramena, abych měl volné ruce.

 

Bez dlouhých řečiček vytáhli mačety schované za zády a šlo se na věc. Jeden z nich vyrazil po mně, zatímco druhý dohlížel na milence, aby si náhodou nerozmysleli se do rvačky přidat. Srdce jsem měl až v krku, ale bojoval. Nechtěl jsem přijít o fotografie z projektu, na kterém jsem pracoval.

 

Držel jsem útočníkovi ruce, křičel z plna hrdla o pomoc a při tom všem jsme se navzájem strkali, kopali a snažili se dostat jeden druhého na zem. Naštěstí se mi z toho bizarního tance v jednom momentě podařilo vyklestit a dal jsem se ze všech sil na útěk do moře, kde na mě mávali rybáři, zatímco lumpové pelášili od moře pryč.

 

Opět jsem měl štěstí. Kdybych byl poslechl rybáře a přečetl si v průvodci, že se po opuštěných plážích nemá chodit, mohl jsem si dobrodružství ušetřit, ale co bych vám pak vyprávěl, že? Když jsem o tom zpětně přemýšlel, stejně si myslím, že mě ti kluci mohli rozsekat na kousky, kdyby chtěli. Snad mě chtěli těmi mačetami jen zastrašit.

 

O den později, když jsem měl jet na letiště, jsem podlehl svůdné nabídce na poloviční sazbu za taxi a málem do vozu nastoupil. Když jsem ale zjistil, že jsou v autě kromě řidiče i další dva svalnatí borci, rychle jsem couvl, vytáhl krosnu z kufru a vrátil se zpět do hostelu.

 

Najmul jsem si tedy klasický taxík za normální cenu a jel do cíle s ním. Taxikář mi pověděl, že jsem měl štěstí, protože kdybych do vozu opravdu nastoupil, obrali by mě o všechno a vyhodili z auta.

 

Zda by mi nechali pas nevím, ale být v cizí zemi, kde ani navíc není naše ambasáda, bez pasu, to není žádná legrace, jak mohou potvrdit známí, které okradli v Namibii. Anebo jeden britský pár, který přepadli lupiči, když se chystali zajet s vypůjčeným autem do garáže hostelu v jihoafrickém Durbanu, kde jsme právě bydleli. S pistolí u hlavy je přinutili vystoupit a odjeli se všemi jejich věcmi.

 

I přes zdánlivou hrůznost vás mohu uklidnit, že Tanzánie skutečně je bezpečná země a úroveň kriminality v porovnání například s Keňou nebo Jižní Afrikou je malá. Uvedené zážitky se staly před více než pěti lety a samotný Dar es Salaam se mi zdá o hodně bezpečnější, než býval. Jako obyčejný turista nebo cestovatel se setkáte nanejvýš s nepoctivými prodejci, kteří se vám budou snažit účtovat několikanásobně vyšší cenu za své zboží.

 

 

První věcí, které si na domech v zemi všimnete, je, že mají v oknech mříže. Jde o jakousi formu odrazení případných zlodějů. Další formou obrany jsou noční strážci, kteří hlídají lepší rezidence a obchody a instituce v centrech měst.

 

Občané v jednotlivých ulicích a čtvrtích měst nejsou anonymní, ale panuje snaha o poznání svých sousedů a jejich zapojení do komunitního života. Tím se zároveň zajistí, že každý vetřelec v komunitě bude snadno rozpoznán.

 

Takový zločinec se musí mít denně na pozoru, protože jestli ho dopadnou při činu, nikdo na spravedlnost z rukou policie čekat nebude a nastává spravedlnost lidová - lynčování, při kterém může dotyčný i zemřít.

 

To platí i pro dopravní nehody. Jestli někoho zraníte, je lepší vzít nohy na ramena a utíkat. Rozzuření příbuzní by vám mohli kromě auta rozbít i hlavu.

 

Jeden klučina mi vyprávěl, jak malým traktorem přejel muže z vesnice, kde měli pole. Pohmoždil mu ruku. Jakmile se to stalo, na nic nečekal a uprchl do rodného městečka. Když jsem ho chtěl začít odsuzovat, vysvětlil mi, že to musel udělat, jinak by ho mohli příbuzní a další lidé z vesnice ubít.

 

Druhý den, když všem vychladly hlavy, se na místo vrátil i s otcem, uhradili zdravotní výdaje zraněného a celou věc urovnali.

 

A za to, že jste vydrželi číst až do konce, vám povím příběh o dobrých zlodějích, který mi před pár týdny vyprávěl jeden mladý Němec.

 

Po příletu do Daru se rozhodl navštívit místní největší trh - Kariakoo. Nemusím podotýkat, že nejde zrovna o turisty vyhledávanou oblast. Na obrovské ploše zde najdete obchodníky se vším, co si dovedete představit. Jak tak bloudil uličkami, dostal se do jedné úzké temné, když tu k němu přiskočili dva zloději.

 

Přiložili mu nůž na krk a požadovali peníze. „Když budeš v klidu, nic se ti nestane," varovali ho. Vystrašený mladík jim tedy předal všechno, co měl, ale oni si od něj vzali jen peníze, doklady i s kartou mu vrátili, poděkovali, popřáli pěkný den, rozloučili se a v klidu odešli.

 

Opravdu, jak praví svahilské přísloví: Hiari ya shinda utumwa (Dobrovolně je lepší než silou). No řekněte, kde jinde narazíte na takové milé a slušné zloděje, než v Tanzánii?