HORKO! DUSNO! Z mrazivých teplot lednové Evropy do příjemných osmadvaceti. A to je půl čtvrté ráno. Nacházíme se nějakých 7 stupňů pod rovníkem na letišti největšího města východoafrické Tanzánie, Dar es Salaamu.
Za těch sedm let, co sem jezdím se tu moc nezměnilo. Klimatizace po příjezdu žádná, WC taky žádná sláva a nejhorší ze všeho je čekat na vízum. Před pár lety zavedli pracovníkům imigračního oddělení počítače, ale proces se přesto o moc nezrychlil. Dnes už se tomu směji, ale první roky jsem vždy lamentoval na jejich systém udělování víz na letišti. Posuďte sami.
Nestojíte u okýnka. Namísto toho vyplníte formuláře, s nimi vložíte do pasu bankovky a vše předáte úředníkovi. Ten si pasů vybere víc a předá je do některého z asi pěti okýnek, kde další zaměstnanci přepisují údaje do počítače a lepí do dokumentů víza. A vy čekáte v chumlu stejně se potící směsky turistů, dobrovolníků, misionářů a obchodníků, než na vás přijde řada.
Protože se do okýnek pořad přidávají a kupí nové a nové hromádky pasů, nikdy nevíte, jestli skončíte jako první anebo poslední anebo v jaké fázi vaše žádost je. (Když jsem sem přiletěl poprvé, měl jsem pochybnosti, jestli svůj pas ještě ten den uvidím a jestli mi vůbec vrátí nazpět ze stodolarové bankovky. „Vždyť se musí v tom chaosu ztratit!" Dnes už vím, že se mohu spolehnout).
Stejný úředník, který pasy vybírá, je pak zase zpět převezme z okýnek a vyvolává jména jejich majitelů. Jména špatně vyslovuje a různě komolí a tak je třeba dávat dobrý pozor a dívat se, jestli zrovna nedrží i ten váš. Proč nelze u každého okýnka stát v řadě a proč nemůžete dát doklad přímo vy, ptáte se? Nevím. Zřejmě je třeba zaměstnat víc lidí. V kukaních opodál sedí znudění celníci, kteří vás jen nechají mávnutím ruky projít. Prostě Afrika, jak má být.
Hala, v které se to odehrává, se za těch sedm let moc nezměnila. Částečně obnaženým stropem vidíte rozvody a vše vypadá tak nějak...hm...omšele. Tak tohle je ten třetí svět, pomyslí si nováček - a ano, jste v jiném světě. Svět se sníženými standardy v materiálním slova smyslu, dalo by se říci. Při bližším ohledání ale zjistíte, že je tu čisto a uklizeno. A já se usmívám a já se směji. Mám to tu rád.
Koneckonců, jak říká svahilské přísloví: Kawia ufike volně přeloženo Lépe pozdě než vůbec.
Autor je reportérem Velké Epochy, který do subsaharské Afriky, zejména Tanzánie, cestuje už roky a zajímá se jak o dějiny, tak i o současnost oblasti. Jeho zkušenosti vyvěrají z osobního styku a života s místními lidmi, kterým jako člen Občanského sdružení Bez mámy pomáhá. Tohle je první ze série článků o Africe napsaných speciálně pro Velkou Epochu.
Autem nebo pěšky, život je pořád těžký
A co děti? Mají si s čím hrát?
