Pokrok a neo-utopická evoluce
Rubrika o původu slov Etymosofie od Rolanda R. Roperse vychází exkluzivně v EPOCH TIMES Deutschland (německé verze Velké Epochy - pozn. redakce)
Pokrok a růst se v průběhu utopického a evolučního vývoje staly všeobecnými pojmy pro přinášení blaha. Lidé, kteří nemají své místo (řecky: ou tópos) a ve svém nitru pocit domova, jsou politováníhodní. Jako utopisté se pohybují na stále vzdálenější periférii a na oběžné dráze nesčetných omylů často hledají nesmyslný pokrok, jak říká kouzelné slůvko „Progress is success“ (pokrok znamená úspěch).
„Success“ ale nemusí nutně znamenat výhru. To slovo pouze odkazuje na „následování“. Následovník zemřelého krále je korunní princ - „royal successor“. Důsledky těžkého onemocnění nebo špatného hospodářského roku se rovněž později projeví v počátečním smyslu jako „success“.
Pokrok svádí člověka k domněnce, že je mu umožněno zdokonalovat svou lidskou existenci působením na ryzost přírody. Nemůže ji však odstranit, tak jen pozmění své mínění a v opojení oněch měnících se názorů se začne otáčet sám kolem sebe, rychleji a rychleji, se stále novými očekáváními. Je pevně přesvědčen o tom, že s každou takovou změnou už bylo pokroku dosaženo.
Pokrok ale po pravdě není ničím jiným než jakousi neurčitou touhou po dokonalosti, po oné celistvosti (řecky: holon, anglicky.: wholeness), po prvotní svatosti, ze které člověk vzešel a od níž ho dělí skutečnost. V opojení otáčení se mu ale střed čím dál víc ztrácí z očí a on pak neodvratně směřuje svůj pohled ven do prázdna.
To vysvětluje, proč člověk nemůže tímto způsobem najít svůj střed a že to, co nazývá pokrokem, ho unáší pořád dál od jeho prapůvodního smýšlení, od jeho poslání a podstaty. Pokrok, tak jak ho člověk vnímá, zapříčiňuje to, že život postupuje kupředu.
Znamená-li víra člověka rostoucí propojení k jeho původu, jeho středu a jeho bytí, potom bude odvrácení od jeho středu směrem k pokroku náhražkou víry. Tento druh víry se vysiluje v utopii vlastního naplnění. V pevném přesvědčení má člověk tendenci k tomu vidět v evoluci jakoby doložení pro svou tezi o pokroku. Sebejistě pak hledí zpět ke své temné minulosti, ze které vzešel vědoucí a očištěný.
Víra v pokrok mezitím sama už změnila schopnost vnímání člověka. Mění ho a zaslepuje a činí ho slepým vůči nebezpečím, která on sám svým zanícením pro pokrok zapříčiňuje. Nevidí důsledky a zkázu, které se před ním vynořují na základě jeho prométheovské svévole. Největší duchovní pokrok paradoxně spočívá v couvnutí a k návratu do nitra, do duše každého jedince. U tohoto „theo-tópos“, božího příbytku pak všechny konflikty rázem skončí.
Čtěte: další díl: Rekordance: podstata paměti
první díl: úvod a rozebrání slova EPOCH TIMES
druhý díl: ČLOVĚČE buď zásadní!
třetí díl: Passion – utrpení nebo vášeň, smutek nebo radost
