19. srpna 1968 panoval v naší zemi klid a mír. Československo se nacházelo v běhu nevídaného pokusu vybudovat socialismus bez cenzury, bez Stalina, bez funkcionářů, zprofanovaných krvavými padesátými lety. O vývoji naší země už ale bylo rozhodnuto – jinak.
V noci z 20. na 21.srpna 1968 se za temného dunění začala z nebe snášet obrovská letadla s tanky, obrněnými vozy, děly, zkrátka s vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Přiletěli a přijeli, aby obsadili území naší vlasti. Obyvatelé tehdejšího Československa se na druhý den probudili v zemi, obsazené vojsky SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR.
Ti, co ráno mířili do zaměstnání, se na ulici setkali s namířenými hlavněmi děl, samopalů a s vyjevenými obličeji zaprášených vojáků, z nichž někteří si mysleli, že probíhá vojenské cvičení. Zkolabovala téměř veškerá doprava, byly zataraseny mosty a výjezdy z měst, nikdo nebyl vpuštěn dovnitř ani ven. Okupanti okamžitě obsadili všechny důležité objekty, budovy Českého rozhlasu, televize, hlavní pošty, banky, telefonní a telegrafní ústředny, redakce všech deníků, benzínové stanice, budovy Ministerstva obrany a kasárna.
Obsazení brněnské Pošty 2 popsal přímý účastník Josef Sedlák těmito slovy: „Sovětští vojáci vyháněli v 5 hodin ráno pracovníky od přepážek. Major, velící jednotce, vyzval ředitele, aby ho doprovázel po celém pracovišti. Musel otevřít zbrojnici milice a odevzdat všechny zbraně. Vojáci přetrhali telefonní kabely, vypnuli dálnopisy, telegraf nefungoval, vlaky nejezdily. Poštu a sousední hlavní nádraží obklíčily tanky, minomety a raketometné zbraně.“
Tehdejší nejvyšší představitelé státu byli internováni a tajně odvezeni do Moskvy. Rozhlas, označovaný jako „legální svobodný rozhlas“, nouzově vysílal vysílačkami ze zahraničí, stejně tak začalo doslova na koleně fungovat i vydávání denního tisku. Vypukla panika kolem zásobování potravinami, vyděšené hospodyňky skupovaly ve velkém cukr a mouku, situace se však naštěstí brzy uklidnila a zásobování probíhalo plynule.
Lidé sundávali z domů tabulky s názvy ulic ve snaze dezorientovat cizí vojska. Z křižovatek a výpadových silnic mizely směrové tabule.
Tolik stručná rekapitulace prvních dní okupace, které si dnes přesně vybaví už jen pamětníci. Jen díky mimořádné statečnosti a rozvaze českého národa, jež se projevily v těžkých chvílích, nedošlo ke krveprolití. Ke ztrátám na životech došlo většinou při kolizích s tanky nebo obrněnci, v ojedinělých případech vojáci zastřelili toho, kdo se proti nim odvážil postavit. Přesná čísla však nebyla nikdy zveřejněna.
Denní tisk, který svobodně bez cenzury vycházel pouze pár dní, vyčíslil otřesná fakta: materiální škody od 21.8. do 27.8.1968 činily denně 250 až 500 milionů Kčs. Informace o celkových ztrátách na majetku (rozbité komunikace, rozstřílené domy, apod.) byli později rovněž pečlivě utajeny.
Co o invazi napsal sovětský tisk?
„...vojáci pěti spřátelených zemí vešli do Československa v jeho těžkých dnech jako přátele a bratři. Jejich pobyt v místech, kde situace není zatím normalizována, je přirozeně dočasný, jiné cíle a úmysl vojska neměla, i když to o nich imperialistická propaganda vytrubovala. Události ukazují, nakolik byl zásah bratrských zemí v Československu oprávněn. Kontrarevoluce byla nucena si strhnout masku a ukázat svou pravou tvář.“
Ve světě proti okupaci Československa probíhalo mnoho protestních akcí, dokonce i v Moskvě přišlo na Rudé náměstí vyjádřit svůj nesouhlas osm odvážlivců. Byli vzápětí pozatýkáni.
Po několika týdnech nastala tzv. normalizace, lidé se museli smířit s „dočasnou“ přítomností cizích vojsk a kdo se odvážil jakkoliv protestovat, byl nemilosrdně zatčen a uvězněn. Zbytečně zemřeli dva mladí lidé, studenti Jan Palach a Jan Zajíc, kteří se krátce po sobě na protest proti normalizačnímu režimu upálili.
Na první výročí, 21. 8. 1969 ještě vyšly do ulic stovky demonstrantů. Tvrdý zásah Lidových milicí a tehdejší Veřejné bezpečnosti, který proběhl s pomocí armády, rozehnal davy ostrými náboji, granáty se slzným plynem a obrněnými vozy. Naděje na demokracii byla nadlouho zmařena. Skutečný počet obětí demonstrací z roku 1969 byl opět utajen.
Dalších 20 let totalitního režimu ukončila až listopadová „sametová“ revoluce v roce 1989.
Zdroj: denní tisk ze srpna 1968
Příště: Projekt „1968“ Ústavu pro studium totalitních režimů
