Je prosinec a s ním přicházejí někým dlouhodobě očekávané a jinými zase proklínané vánoční svátky. Super a hypermarkety chrlí minutu co minutu stovky nákupůchtivých zákazníků, v ulicích měst se nedá téměř pohnout, jak je tam přelidněno, prodejci a výrobci pracují přesčas a do toho všeho znějí vánoční koledy...
Pokud v těchto dnech zajdete do kostela, dozvíte se, že adventní čas by měl být klidným pohroužením se do nás samotných, jakési uvědomění si vlastního bytí a Boha. Dnes se ale spíše zdá, že lidé vnímají Vánoce jako čas stresu, nervů a nákupů. Hospodyňky se předhánějí v počtu napečeného cukroví, předvánoční úklid kosí zoufalé paní a dívky ve velkém, a ti kdož mají alespoň na Vánoce srdce otevřená, věnují nějakou tu korunu na charitativní akce, se kterými se před Vánocemi jakoby roztrhl pytel. Vánoční kapříci se tísní v kádích a za naši slavnostní večeři zaplatí cenu nejvyšší. Tisíce smrčků, boroviček a jedliček pokácíme, abychom alespoň na chvíli ucítili vůni jehličí a posvítili si na vánoční dárky pod nimi. Pro spoustu lidí je nákup vánočních dárků určitým bojem o moc, čím více, tím lépe. Když už konečně zasednete ke svátečnímu stolu, klidně se může stát, že se vám z toho všeho vzpříčí kapří kůstka v krku a rázem je po oslavě, protože spěcháte na chirurgii. Mnozí to s přeženou s jídlem natolik, že místo radosti pod vánočním stromkem v kruhu nejbližších, proklínají celé vánoce s bolestmi břicha...
A tak se stává, že do kostela v čase Adventu zavítají jen někteří lidé a "vánoční křesťané" se tam objeví až celý ten vánoční stres povolí. Pak si v klidu vyslechnou koledy a vypraví se do svých domovů, kde se oddají vánoční pohodě, kterou povětšinou zobrazuje dostatek jídla a zapnutá televizní obrazovka.
Co je ale pravým smyslem Vánoc? Jsou to tradice a zvyky, které k těmto svátkům patří a které jakoby dnes téměř vymizely. Lidé se dříve o Vánocích scházeli, aby si společně připomněli tu nádhernou událost, která dělá Vánoce Vánocemi-narození malého Ježíše Krista, setkali se všichni a strávili tyto svátky spolu, zavzpomínali na ty, kteří tu s nimi už nebudou a užili si tu pravou vánoční atmosféru. Třeba na půlnoční mši, při návštěvě betlémů, při obdarování našich nejbližších nebo při vánočních zvycích, bez kterých by si naši předkové vůbec nedovedli Vánoce představit. Tradiční rituály byly pro lidi minulosti velmi důležité, ať už se jednalo o utrhnutí „barborky“, lití olova, rozkrajování jablka, házení botou, pouštění lodiček z ořechových skořápek, zpívání koled nebo návštěvy hrobů našich zemřelých blízkých. Dnes tyto tradice téměř upadly v zapomnění a je to škoda, protože byly symbolem sounáležitosti rodiny, lidí, kteří si pak byli blíž, protože spolu sdíleli dobré a zlé.
Lidé dneška jsou tak trochu ochuzeni o tyto tradice a možná taky právě proto ve shonu a frontách zapomněli na to, o čem by měly Vánoce skutečně být. V nákupní horečce, stresu, akcích nákupu výhodného zboží totiž tyto téměř zapomenuté a ztracené hodnoty nenajdete. Ty jsou ukryty hluboko v našich srdcích a nenahradí je ani ten sebelepší vánoční dárek.
Vánoční svátky mají pro každého z nás jiný význam. Jedni oslavují narození Ježíše Krista, dobu hledání vnitřního klidu a pomoci druhým, druzí se radují ze společného setkání v rodinném kruhu, někteří zase vítají volné dny plné zimních radovánek, televize a jídla, jiní Vánoce nesnášejí pro jejich stresový začátek. Na závěr si pak pokládám otázku, proč se Vánocům říká svátky klidu? Vlna konzumu nás tlačí do blíže k materiálním statkům, ze kterého plyne stres a pak se z tohoto začarovaného kruhu marně hledá cesta ven. Ale možná platí víc než kdy jindy, jaké si to uděláš, takové to máš....Přemýšlet o tom můžeme třeba ve vánočním čase....
