Farmář z východní Moravy vytváří největší sbírku hrušní. Chce zachovat staré odrůdy pro budoucí generace

V hlíně se rád hrabal už od dětství. Když byl ještě malý kluk, babička mu vyhradila na své zahrádce záhonek o velikosti 3x3 metry. Jak vyrůstal, rodinná známá mu nabídla další kus půdy na svém pozemku, kde se věnoval zahradničení až do osmnácti, kdy odešel do Brna na univerzitu studovat botaniku a ekologii.

Posedlost rajčaty

Výměra se postupně zvětšovala, až z ní bylo 45 m2, na kterých jinoch pěstoval 150 odrůd rajčat. „Byla to džungle,“ vzpomíná. Přes internet si začal s dalšími nadšenci v zahraničí vyměňovat semínka. Rajčata má Martin Smetana odjakživa rád, ba přímo je zbožňuje, a je fascinován jejich chuťovou rozmanitostí. Je v tom i kus jakési sběratelské posedlosti.

Tu si plně mohl rozvinout poté, co se oženil a přestěhoval do malé vesničky Blatnička na Moravském Slovácku. Když obcí tolikrát projížděl autobusem z rodného Trenčína do Brna na školu, ani ve snu ho nenapadlo, že právě tady se za pár let usadí a založí tu roku 2010 vlastní farmu a sady.

Dnes spravuje půdu o výměře téměř 20 hektarů a další přibývají. Pěstuje tu hlavně rajčata a česnek. Podle něj dnes rajčata už nechutnají tak jako dříve proto, že moderní zemědělství začalo postupně pěstovat omezenější množství odrůd.

„Preferují se odrůdy, které vydrží ležet v supermarketech co nejdéle, dobře se skladují a mají pevnou slupku,“ vysvětluje farmář a dodává, že to, s čím se setkáváme na pultech, představuje ochuzený sortiment, který je pro zemědělce ekonomicky zajímavý.


„Já mám například odrůdy, které se pokazí už za dva, tři dny, ale pro mě je prioritní chuť.“ Na své farmě pěstuje rajčata právě proto, aby si na nich lidé i on sám opravdu pochutnali, „ne aby vydržely tři týdny v supermarketech“.

Hlavní je chuť, ne vzhled

U rajčat to však zdaleka neskončilo. Tak jako rajčata Martinovi učarovaly i hrušky. Rád mlsá, ale zdravě, a právě hrušky nabízejí sladkosti přehršel. Snad proto je to jeho oblíbené ovoce. Jen ho mrzelo, že tak jako u rajčat, i odrůdová pestrost hrušek se drasticky ztenčuje.

Největší cennost starých odrůd hrušek spočívá podle mladého farmáře v nekonečné škále rozmanitých chutí – sladké, šťavnaté, kořenité, máslové a mohli bychom pokračovat. „Když jsem například měl možnost ochutnat bošáckú hrušku Ružovku, která pěkně zhniličí... nedokážu takový květnatý pojem ani vymyslet. Taková hruška je kašovitá, velmi aromatická a silná na jazyku,“ rozplývá se farmář, jako by popisoval značkové víno.


Odrůda "Boscova lahvice" vypěstovaná v Blatničce a usušená v tradiční dřevěné susířně v Bošáci, na slovenské straně Bílých Karpat, je znamenité, kořenité chuti. Až mu začnou rodit i jeho vlastní sady, Martin Smetana plánuje postavit svoji sušírnu i v Blatničce. (archív M. Smetany)

Některé staré odrůdy zkrátka poskytují chuťový zážitek, který běžný člověk dnes nemá šanci zakusit. „V obchodech dnes dostaneme tři, možná čtyři odrůdy hrušek a všechny chutnají podobně. Supermarkety prodávají pouze podzimní nebo zimní odrůdy, protože se dají skladovat. Ale existují i hrušky letní, které je třeba spotřebovat hned, nebo pozdně zimní, které se sbírají v prosinci, ale do března jsou nekonzumovatelné. Přitom každá z nich má svou jedinečnou, zvláštní chuť,“ vysvětluje Martin.

„Dříve si lidé vážili i takových hrušek, ale dneska by po nich nikdo ani nesáhl, protože není problém si koupit odrůdu někde z druhého konce světa,“ dodává mladý pěstitel. Naši předkové, kteří tyto možnosti neměli, si cenili i „podřadných“, nevábně vyhlížejících odrůd, které zpracovávali do kompotu, vypálili nebo usušili.

K užitku druhých

Zapomenuté, staré odrůdy nám mají stále co dát i v dnešní době, je přesvědčený Martin. Pro něj tradiční ovocné odrůdy představují bohaté kulturní dědictví, které bychom se měli snažit zachovat.

Jako muž činu se dal tedy do práce a začal vysazovat na zakoupených pozemcích stromky vypěstované z roubů z hrušní v okolí. „Hovoří se takové přísloví, že člověk, co sází stromy, miluje jiné lidi, protože to není on, kdo usedne ve stínu toho stromu, ale budou to až jeho potomkové,“ sděluje mladý vizionář.


Jeho práci tak nejlépe zužitkují až další generace. Tím, že nejde o intenzivní, komerční sad, než stromy začnou rodit, může to trvat řadu let. Jsou totiž naroubované na bujně rostoucích podnožích, které nejprve investují do vzrůstu mohutného, košatého stromu.

„Úrody se člověk jen tak nedočká. Mají tu nevýhodu, že na první úrodu si musí člověk fakt počkat řádově šest, deset, u některých dokonce patnáct let, ale potom ty stromy rodí dvě stě roků a sklizeň je obrovská.“

Naproti tomu moderní odrůdy jsou koncipované tak, aby začaly plodit co nejrychleji, zpravidla do tří let. Takové hrušně se však rychle vyčerpají, a po pár desítkách let již nerodí.

Hrušky na internetu

Rouby bere Martin nejenom z okolí Blatničky a přilehlých regionů, ale aktivně si je vyměňuje i s nadšenci z celé Evropy. Jeho cílem je založit největší a nejucelenější sbírku odrůd hrušní na světě. Některé exempláře v jeho sbírce dokonce nebyly dosud odborně-pomologicky pojmenovány.


Přestože bylo v průběhu let vyšlechtěno mnoho odrůd, ty nejosvědčenější poskytla sama příroda. „Nejslavnější odrůdy hrušek nikdy nebyly vyšlechtěné, vždy šlo o náhodný objev - náhodný semenáč v sadě nebo volně v krajině,“ říká farmář.

Momentálně má vysazených 70 odrůd, dalších 30 je napěstovaných ve školce a „na cestě je 59 odrůd z různých zemí Evropy“. S tím, jak se dostává do kontaktu s dalšími a dalšími nadšenci z celé Evropy, očekává, že jeho kolekce bude exponenciálně růst.

Jak vysvětluje, přední český ovocnář Jan Říha v roce 1919 soustředil pro Zemský pomologický ústav v Troji u Prahy 670 odrůd hrušek. Když se pak sbírka v roce 1946 stěhovala do Průhonic, podařilo se zachránit pouze 68 odrůd. Ale přestože se nám již zřejmě nepodaří dosáhnout takové rozmanitosti jako dřív, Martin si je vědom toho, že je pořád ještě co zachraňovat.

A nemyslí si to pouze on. Zjistil, že spoustě jeho zákazníků a fanoušků je myšlenka na zachování starých odrůd sympatická a chtějí ho podpořit.


Aby jim to tedy umožnil, spustil na internetu crowd-fundingovou kampaň, v níž mohou lidé výsadbu hrušní finančně podpořit, ať už drobným penízem či adoptováním celého stromu. Kampaň měla velký úspěch a od dárců z Česka i Slovenska se vybralo víc, než byl stanovený cíl.

Martina to samozřejmě těší. Je to pro něj důkaz, že to, co dělá, má smysl a lidé si jeho práce váží. A zároveň mu to dává možnost své hruškové království dál rozšiřovat. „Dokud budu mít peníze, do té doby budu kupovat pozemky a sázet hrušky,“ říká.


Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.