V terénu, kam se technika nedostane, ji zastoupí silný koník. Dokáže přesunout vytěžené dřevo na přístupnější místo. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Jedním z chovatelů, pro něž je kůň hlavně pracovní silou, je Petr Svoboda z Chýnova. Hodně času tráví se svými koňmi v lese, kde spolu pracují. Valach Samson a hřebec Bohoušek přibližují pořezané klády z nepřístupného terénu do míst, kde už je technika může nabrat a odvézt.
S koňmi za prací v lese z domova dojíždí a musí je přepravit vozíkem za traktorem. Pokud je práce v lese příliš daleko od domova, kočí zůstane s koňmi v lese a přespí v malé maringotce. To je také součást údělu dnešních kočích.
Kočí v práci se svým koněm. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Při návštěvě maringotky je vidět, že je velmi úsporně a účelově zařízená. Každý kousek místečka má svůj účel. Dostanete v ní kávu s medem, kozí sýry nebo vás kočí pohostí volským okem.
Kočí pracuje pro majitele lesa, který si ho najme, a svoz dřeva si domlouvá spolu s hajným. Práce v lese jsou dvojí – jednou je probírka stromů (podobně jako se jednotí třeba mrkev), druhou je kůrovcová kalamita. Od loňského roku převažuje ten druhý způsob práce.
Není kůň jako kůň
Svoje koníky vychoval kočí Petr od hříbátek. Světlejší Samson se mu dokonce narodil doma u vlastní kobyly. Hřebečka Bohouška koupil jako 8-měsíční odstávče. Doma má ještě 14-letého koně, také vychovaného odmala.
Předtím všehovšudy choval dva páry koní. Kůň může pracovat asi do 20 let svého věku. Musí to být určitý druh koně, který se na práci v lese používá. Jsou to těžcí koně, chladnokrevníci. Tento středně těžký kůň váží okolo 7 metráků.
„Moje plemeno konkrétně je Norik. Doma mám jednoho kříženého hucula a těžkého koníka …“ uvádí kočí Petr.
Norik má opravdu silné nohy, které potřebuje občas ošetřit, tj. zkrátit dorůstající roh (podobně jako lidé si stříhají nehty) anebo opravit podkovu. Na to je třeba pozvat odborníka. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Dají se tažní koně osedlat?
"Na tažných koních se sice dá i jezdit, ale je to jako byste na dovolenou jeli traktorem," podotýká Svoboda. "Když koně osedláte, bude vás poslouchat, ale nejede lehce jako jezdecký kůň, dostanete z něho těžký cval, je to přeci jen těžký kůň.
Práce s koňmi v lese je specifická. Zákazníků je hodně, přecházíme od jednoho k druhému, zatím se nepodařilo usadit se u jednoho, natrvalo. Zatím v praxi objíždíme více zákazníků.
Nyní převažuje práce kvůli kůrovcové kalamitě. Pokud by se netěžil kůrovec, zákazníci by chtěli dělat probírky. A ty na mnoha místech nelze dělat mechanizací."
Jako povely kočího pro koně používáte převzaté zobecnělé příkazy nebo jste si vytvořil svoje vlastní?
"Prostě: hýje nebo jdi je povel k pohybu, jdi dopředu. Hot, hotou je povel doprava, spolu se zatáhnutím pravé opratě. „Čí“, „čehý“ je povel doleva. To jsou základní povely k pohybu, k zastavení je základní povel „prr“.
Pak mám ještě svoje zdůraznění, když opravdu chci, aby kůň třeba přelezl nějaký komplikovaný terén, tak mu řeknu: Jdi krok. Musí přelézt tu kládu, musí se uhnout, nebo přelézt stoku, musí projít potokem – tak mu zdůrazním tím: Jdi krok. Ale to jsou takové moje...
Nebo při skládkování dřeva mu říkám: Jdi malou. Aby ty klády byly zarovnané jedna vedle druhé, aby šel malým krokem nebo udělal půlkrok. Ví, že nemá zabrat a jít, ale ví, že má jen zabrat a popotáhnout.
Pak ještě zvýšení hlasu, když jedu na voze. Nebo když s nimi chci popoběhnout, ještě zvýším hlas, řeknu: Tak jdeme! Ví, že má běžet, poklusem."
Strojení koně
Vycházíme z maringotky do lesa, na jehož okraji čekají koníci, mají na sobě teď jen stájové ohlávky. Stájová ohlávka, kterou má kůň na hlavě, slouží jen k uvázání koní na místo.
Jednoho z nich kočí postrojí k práci: nejprve koníka svazkem smrkových větviček celého jakoby vykartáčuje, a pak ho strojí.
Kartáčování větvičkou před postrojením. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Strojení koně – nejprve se koni na šíji položí tzv. polštář a na něj pak dřevěný chomout – také se mu říká „futra“, aby ho nic netlačilo. Aby měl pohodlí, když pracuje. Dále se na hlavu dává čelenka a udidlo do tlamy, které má mezi předními a zadními zuby. Jazyk má přitom pod udidlem a dokonce se s udidlem dokáže i nažrat. Vůbec mu to nevadí.
Podocasník – slouží k tomu, aby koni nepadal chomout ve chvíli, kdy se sehne. Aby mu pěkně držel na krku.
Boční řemeny jsou pobočina. Tyhle jsou z dopravníkových pásů, které jsou trvanlivější než kůže.
Řetězy a rozporka se propojí s pobočinou, nakonec se připojí opratě pro párové nebo sólo tahání.
Pro Samsona dnes budou „jedinákové opratě“, když se tahá pouze s jedním koněm. „Jednou se mi tím dusil, když spadl ze stráně, musel jsem utíkat pro nůž a ty pobočnice přeřízl, abych ho osvobodil,“ vzpomíná kočí.
Druhý kůň, tmavý hřebec, má teď volno. Vydal se do lesa s námi, ale v mžiku je z něj vidno jen ocas a zadní kopyta mezi stromy. Volno si patřičně užívá.
Dostávají pamlsky, když jsou „hodní“?
"Ode mne ne, cíleně pamlsky nedostávají. Někdy se s nimi podělím, když mám jablko.
Kůň má s člověkem jiný vztah než pes. Nemá to spojené s pochvalou. Neupnul jsem se k žádnému, protože je to tak specifická činnost."
Práce v lese
Ptáci hlasitě zpívají. Po lese jde kůň rychlým krokem, kočí upíná klády na řetězy za koně a pak je odváží a ukládají na místa, kam už traktor může dojet. Na tomto stanovišti dřevo lze už naložit technikou a odvézt z lesa. Klády jsou pořezané na různé délky, slučují se podle velikosti.
Stanoviště u lesa slouží koníkům i člověku pro odpočinek. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
„Nejdelší klády jdou do Číny, až 11-metrové, asi aby se umístily do kontejnerů,“ zmiňuje kočí.
Jinak stačí třeba 5-metrové a jiné délky.
Kůň působí ochotně a trpělivě, i když se sem tam příležitostně popásá. Otáčí se doprava či doleva, poslouchá povely. Když je potřeba, dokáže i krásně zacouvat. Na couvání slouží povel „curuk“ nebo „curyk“, ale koník slyší i na české „couvni“.
Po svozu dřevěných klád se koník vrací na stanoviště. Poblíž je slyšet ržání volně běhajícího hřebce. Náhle se vynoří z lesa a tiše se s druhým potkají. Svoji volnost využije dosyta – složí se hřbetem na zem, s kopyty vzhůru a s gustem se vyválí. Kočí vysvětluje, že se koníci někdy i drbou navzájem, když je svědí šíje. K tomu jemně používají zuby.
Přibližování dřeva v lese náleží do tradiční práce vykonávané pomocí koní, ale jak říká kočí: „Moje přání, takový sen, je využívat koně ve větším měřítku v zemědělství. Ideální by bylo se tím uživit, uživit i celou rodinu. Sázeli jsme i brambory s koněm, máme doma i sekačku za koně.“
V současnosti pracuje v našich lesích asi 2,5 tisíce koní, uvádí Ing. Ladislav Půlpán, analytik ochrany lesa – Lesy České republiky, s.p.. A protože v některých případech má kočí více koní, počet kočích je ještě menší.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
