Návštěvníci pařížského Louvru si fotí Monu Lisu od Leonarda da Vinciho. (Ondřej Horecký / Epoch Times)
S nakloněnou hlavou si rozjímavě prohlížela díla, aby tyto snímky pak horečnatě přidávala na Instagram, Snapchat a všechny další aplikace. Nebyla zdaleka jediná osoba v muzeu, která tohle dělala. Vypadalo to, že každý se pilně fotí, aby všem ukázali, jaký zážitek z muzea mají.
Tím rozhodně nechci kritizovat dcerku mé kamarádky a vlastně ani nikoho jiného. Osobně mne ale znepokojovalo to, že ta dívenka neměla v čase mezi pořizováním a publikováním snímků pražádný zájem o umělecká díla. Vypadalo to, že tato skutečnost neměla žádný vztah k tomu, že o sobě na internetu tvrdí, jak si to umění užívá.
Vlastně se na exponáty dívala pouze ve chvílích, kdy jsme ji s nimi fotografovali. A i tak se většinou dívala směrem k dílům, aniž by jim věnovala větší pozornost. Když jsem se jí zeptala, proč chce vystavovat fotky toho, jak je v muzeu, když ji to očividně nebaví, usmála se, pokrčila rameny a poprosila mě, abych jí udělala další záběr.
Když jsem já byla v jejím věku, návštěva muzea mě taky byla ukradená, a když už mně tam zatáhli, nemohla jsem se dočkat, až odtamtud vypadneme. To, že někdo nemá o umění zájem, je naprosto normální a není na tom nic znepokojivého. Co znepokojivé je, je kolik energie mladý člověk vynaloží, aby vytvořil image svého života a postavy, kterou v něm hraje.
Pomýlená identita
Vytváření vlastního image byla vždy velká součást dospívání a nalézání vlastní identity, ale sociální média dnes mění pravidla hry. Díky nim se nejenom přiostřil tlak a možnost vygenerovat si vlastní image, ale také se pokřivil proces, jímž se stáváme tím, kým jsme.
Mladí lidé teď, zdá se, vytvářejí image toho, kdo jsou, místo aby se stávali tím, kdo jsou – místo prožívání života si svůj život publikují na internetu. Úsilí, které jde do vytváření identity a toho, aby si jí lidé všimli neboli „sledovali“, nahradilo úsilí zajímat se o život, které tak horlivě prezentují.
Sociální média změnila život a životní zážitky na manévry v narcisismu. Bez ohledu na to, čeho se ten prožitek týká, vždy je to o vás, člověku, který ho zažívá. Koncert už není o hudbě, restaurace o jídle, sportovní akce o sportu. Všechno je to o vás, o tom, který danou činnost provádí a o tom, co tato činnost o vás vypovídá.
Ze života se teď stal produkt, kterým propagujeme svůj image, aniž by měl větší souvislost s tím, zda tento image přesně odráží vaše vnitřní já. Tento vztah se sociálními médii je jeden z nejznepokojivějších ukázek toho, jak se tváří tvář novým technologiím měníme.
Vypadá to, že dnes mají naše prožitky smysl pouze tehdy, když o nás něco vypovídají. A je to dvousečná zbraň: s tím, jak se cítíme odloučenější a izolovanější od svých životů, máme i pocit, že najít v tom smysl je těžší.
Čím víc používáme život k vytvoření identity, tím víc se cítíme odříznuti od života. Místo, abychom byli jeho součástí a pluli životem, máme pocit, že musíme produkovat nový „materiál o životě“, který nás ohlásí, etabluje a nakonec potvrdí naši existenci. A propast mezi námi a životem mezitím narůstá a narůstá.
Mám pro vás pozvánku: Až budete mít příště nutkání přidat na internet svůj poslední zážitek, na chvilku se zastavte a vnímejte, kde jste. Prociťte, jaké to je žít bez toho, abyste s tím museli něco dělat. Prostě jen buďte, bez potřeby vyprávět. Může to sice vypadat, že vám tím uteče příležitost vybudovat si svou hodnotu a důležitost, ale ve skutečnosti to vašemu pravému já přinese daleko víc než všechny případné ztráty.
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Se svými klienty pracuje i přes Skype. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Přeloženo z angličtiny. Původní článek:
