(CC BY 2.0)
Přichází za mnou spousta párů, které nemají pocit hlubokého propojení. Často je ve vztahu jeden z nich osamělý a cítí, že nedokáže tu vzdálenost překlenout.
Tyto páry svůj vztah popisují jako prostý důvěrnosti. Nedávno mi však něco připomnělo, že existuje jistá božská přísada propojení, a že může být jednoduché (leč nesnadné) toto vzájemné spojení zase navázat.
Při nedávném sezení zpochybňoval jeden vzdělaný muž, říkejme mu John, hnutí #MeToo. Hovořil o problematice rasy a pohlaví a jak je politika identity negativní a destruktivní.
Když se zastavil, nadnesla jsem, že hnutí identity v něm probouzí zlost a defenzivní postoj. Popřel, že by se cítil defenzivně, ale prozradil, že si jako učitel musí kvůli novým přístupům před žáky bedlivě hlídat, co říká a dělá, jinak by ho mohl někdo z něčeho neprávem obvinit.
Projevila jsem s jeho pocity empatii a jak těžké to musí být pracovat dnes jako učitel. On se pak vrátil k systematickému probírání chyb hnutí identity.
Jak tak konverzace pokračovala, každou chvilku jsem pozorovala jeho partnerku Nel, která měla ve tváři nepřítomný výraz. Byla úplně někde jinde. Vypadalo to, že možnost navázání důvěrnosti je ta tam.
Přesto jsem na krátký moment zahlédla příležitost. Když John hovořil o všech těch potížích, s jakými se dnes musí učitelé potýkat, vynořil se kousek jeho skutečného já. Doufala jsem, že z něj dostanu na toto téma víc a tak jsem se ho zeptala: „Co to ve vás osobně vyvolává, že musíte být uprostřed toho všeho, musíte se účastnit tohoto dialogu a všech těch školení, které po vás zřejmě vyžadují?“
Díky tomuto prostému pozvání, v bezpečí našeho vztahu, se John otevřel. V mžiku se mu proměnil výraz v celé tváři. Najednou tam byl – ta osoba, ne jen vyprávění.
John se pak vyjádřil, že celá ta věc je pro něj děsně jedovatá, jak je přinucen zacházet do konverzace, která není jeho parketa a nemá pro něj žádnou hodnotu, něco, co ho vůbec nezajímá.
Cítil se polapený v prostředí politiky identity, v konstantním boji o otázky, s nimiž se neslučoval. Měl pocit, že musí prokázat, že není vinen z něčeho, co mu na každý pád nepatřilo. Podrobnosti toho, co cítil, nebyly tak důležité jako to, co vyplývalo z obnažené pravdy, kterou nám sděloval.
Najednou tam byla s námi i Nel. Místností se pohnula znatelná energie a Nel vstoupila zpátky do prostoru za svýma očima. V té chvíli jsem poprvé spatřila, jak se jí napříč obočím rozprostřela skutečná empatie vůči svému manželovi.
Dělili se o ten samý prostor, dost dobře možná poprvé za desetiletí. Nel se na Johna dívala s úplně odlišným výrazem. Opravdu se dívala na něj. V očích se jí objevily slzy… došlo k propojení.
Konečně, to, co je celé ty roky rozdělovalo – všechny ty manželovy ideje – byly pryč a ona ho mohla ucítit, být s ním. John si své názory a intelekt zdokonaloval celý život a pro potvrzení svých prožitků používal argumenty. Byl dobrý v dokazování své pravdy, ale jeho myšlenky přicházely na úkor propojení s druhými.
John se necítil blízký k nikomu neboli, jinak řečeno, nikomu nedovolil, aby se s ním sblížil. Byl to ostrov obklopený myšlenkovým oceánem.
Je spousta lidí, co uvíznou v obsahu a kontext zůstane skrytý pod ním. Hlavně muži se uzamykají ve svých myšlenkách, informacích a názorech. To je může odstřihnout od svého srdce a přitom odstřihnou i všechny další.
Být s takovými jedinci je jako být uvězněný v chodbě, kde nejsou žádné dveře, nelze být spolu, nelze se jich dotýkat. Blízcí jsou drženi od těla prostřednictvím myšlenek, názorů a argumentů, které vytvářejí brnění ochraňující tyto jedince před zranitelností.
Jelikož není možné vžít se do nich, vyvinutí empatie musí proběhnout ze vzdálenosti. Můžete tušit, co asi prožívají, ale nedokážete to s nimi procítit. Pro partnery takovýchto lidí to představuje život v osamění a separaci. Srdce se nedotýkají, život se nedá sdílet do hloubky.
Když John vyjádřil svůj osobní prožitek (ne své převyprávění, ospravedlňování či své znalosti), jeho pravda vyšla najevo v celé své syrové, skutečné a živé podobě. Nel pak dokázala svého manžela procítit, konečně byla s ním. Společně se nacházeli v přítomném okamžiku.
Jeho intelektuální obrana byla na krátký a posvátný moment přerušena. Nel zažila pocit, že je opravdu ve společnosti svého manžela, a ne že jsou spolu, ale přesto sami. Později mi to i potvrdila, když se mnou měla soukromé sezení.
Páry často stráví desetiletí tím, že jsou jako mouchy v pavučině polapeni v argumentech o obsahu, v hádkách o tom, kdo má pravdu a kdo má právo na to prožívat pocity, které právě prožívají.
A tak jsou chyceni, někdy nadobro, v bitvě o to, čí prožitek si zaslouží empatii. Stává se to z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že se mylně domníváme, že naše myšlenky a názory jsou my. Proto je dokazování naší pravdy bojem na život a na smrt s cílem přežít.
Máte-li pocit, že je vám partner vzdálený, a cítíte se sami, i když jste spolu, zamyslete se, zda nejste oba chyceni v obsahu, v říši myšlenek, kde nemáte přístup do srdce toho druhého.
Uvízla vaše komunikace v říši názorů a myšlenek? Zabředl váš vztah v očistci komentářů, v nedýchatelné krabici komentářů o životě, která vás navždy odděluje od sdíleného prožitku?
Pokud vám tohle zní povědomě, zauvažujte nad otázkami, které se dostanou k srdci vašeho partnera i k tomu vašemu. Tady je pár otázek, které se týkají pocitů:
· Jaké to je, když se v takové situaci ocitneš?
· Co v tobě taková situace vyvolává?
· Jak tu situaci prožíváš?
· Proč je to pro tebe tak těžké, když jsi v takové situaci?
Když popíšete svou vlastní zkušenost, zkuste partnera navést ke stylu komunikace, jaký byste čekali od něj, například: „Když se něco podobného stane mně, mám pocit...“, „Já osobně těžko zvládám...“
Aktivně veďte hovor o svých pocitech a prožitcích, místo abyste o situaci pouze vyprávěli. Možná se pokuste i ten rozdíl pojmenovat, aby váš partner uslyšel rozdíl. Když partner dokáže vyjádřit svůj přímý prožitek nebo nově objevený pocit, nezapomeňte přijít s vřelou reakcí.
Neopravujte partnerův prožitek ani jej nezavrhujte jako něco nepodstatného. Pokaždé, když váš partner přejde od známých frází k neznámému, procítěnému prožitku, roste. Když to přijmete s laskavostí, pobídnete ho ke krokům tímto směrem a k hlubšímu propojení.
Opravdové spojení se odehrává ve chvílích, kdy komunikujeme svým zranitelným srdcem, ne s ochrannými a ohranými příběhy v naší hlavě. Ta nejdůležitější cesta, kterou ve vztahu a v životě můžete podniknout, vede z hlavy do srdce.
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post, pořádá workshopy a je autorkou několika knih o vědomém přístupu k životu a osobnostním růstu. Se svými klienty pracuje i přes Skype. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.
Přeložil O. H. Zdroj.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
