Dřevěné kolo se těžce otáčí. Kdo jej pohání, kdo je v něm uzavřen? Podle starých římských reliéfů se v jeho bednění nacházejí živí lidé, otroci. Zatímco v potu tváře šlapou, lano se navíjí na hřídel, a tím je poháněn velký stavební jeřáb. Ve starém Římě se bez pomoci jeřábů na stavbách neobešli. Neobešli se ovšem také bez nelidské dřiny.
Ještě v pozdním středověku byli k takové dřině odsouzeni trestanci nebo chudáci, kteří takto poháněli kolostroje. Ty mívaly dva bubny pro zvýšení výkonu, a byly pomocí krakorců (prodloužená konstrukce ramene jeřábu) zavěšovány na zdvihající se zdivo. V tutéž historickou dobu se již používaly jednoduché rumpálové jeřáby.
Tam, kde se něco vyššího staví, objevují se jeřáby
Historie zdvihání břemen je stará jako samo lidstvo i stavitelství. Asi kolem roku 3 000 před naším letopočtem nastal okamžik, kdy staří Summerové vynalezli kolo. Zanedlouho poté byla pravděpodobně vyrobena i první kladka. Provazy, kolečka. Není doloženo, kdo kladku vymyslel, a už se to zjistit ani nepodaří. Spolehlivé doklady pocházejí až z období starověkého Řecka a Říma, přičemž panují oprávněné domněnky, že antičtí dobyvatelé ukořistili vynález při svých výbojích do Přední Asie. Antičtí stavitelé již dokonce mohli znát kladkostroj – důmyslnou soustavu kladek ke zdvihání břemen.
Archimédes kromě svého zákona o tělese ponořeném do vody vynašel již ve starověku první výtah, kterým se mohli lidé vozit. Ve starém Egyptě byl používán vahadlový jeřáb, kterým se zejména čerpala vody ze studní.
Základní funkce jeřábů a jejich princip se od starověku po dnešek příliš nezměnily. Každý jeřáb je vybaven výložníkovým ramenem a soustavou kladek s lany. Mezi jednoduché náležel typ rumpálový, v jehož hřídeli byly otvory, v nich nasazené páky, kterými se hřídel otáčela. Tento princip pohonu se používal ještě ve 13. století, ledaskde přežil až do 18. století. Při zvedání příliš těžkých břemen se však stavbaři nemohli spolehnout jen na rumpál, zvedání bylo posíleno ještě dalším bubnem s hřídelí, jenž sloužil jako převodové kolo. Několik lan v sestavě kladek pak násobilo zdvihovou sílu. Při zvedání velkých stavebních kvádrů byl použit princip trojitého kladkostroje, z nějž vybíhala tři lana, jejichž konce drželo mnoho otroků. Těm byly vydávány povely, podle kterých lano táhli.
Pokud chceme pochopit funkci a uplatnění jeřábů na stavbách, můžeme si zopakovat učivo ze základní školy. Ke slovu se opět dostane nakloněná rovina, kolo, kladka a páka. Tyto vynálezy používáme i v denním životě, aniž bychom o nich přemýšleli. Také dnes se repliky středověkých jeřábů používají při opravách historických staveb, jak tomu bylo třeba na hradě Točníku.
Kladky z habrového dřeva, ručně ukuté kovové spojovací prvky, části z bronzu. Ve vzájemné vazbě dřevěných konstrukčních prvků se uplatnil i skoro zapomenutý tzv. rybinový tesařský spoj. Replika klecového šlapacího jeřábu projevila podivuhodné vlastnosti, které u moderních jeřábů scházejí – tato konstrukce dokáže šplhat po zdech tak, jak zdi stavby rostou. Protože moderní jeřáby by se dovnitř hradu nedostaly, byl k opravě Točníku použit koncept starý 600 let a osvědčil se. Replika 600 let starého jeřábu ukázala, že můžeme plně důvěřovat historickým pramenům, které se dochovaly, uvádí Petr Svoboda ve svém článku v časopise Živá historie.
Koncem středověku se používaly konzolové jeřáby, jež byly postaveny na rozestavěném patře a kotvené byly do vnitřního zdiva. Co používali Římané, bylo ve středověku znovu objeveno. Ruční naviják byl zdokonalen sestavou různě velkých ozubených kol; mechanismus převodovky byl doplněn tzv. rohatkou a západkou, aby se zabránilo zpětnému protáčení. Pro výrobu stožárů se původně používalo tvrdé dřevo. Stojí za zmínku, že vyhledávaným materiálem pro výrobu zařízení byly borovice od našich Třebechovic.
Na konci jeřábového lana visíval buď hák nebo tzv. nůžková krepna, což byly kleště k uchopení břemena. Stavební kvádry proto měly na protilehlých stranách záseky či malé důlky k zaseknutí krepny. Dodneška můžeme tyto značky spatřit v Praze třeba na zdivu chrámu Sv. Víta.
Zdroj energie pohánějící jeřáb byl dlouhodobě problémem. Po mnoha staletích je vyřešila parní energie, kterou pak brzy nahradila energie elektrická.
V 19. století, jež bylo nazýváno stoletím páry, lidskou sílu nahradila síla parního stroje. A pokud jde o elektrickou energii, s ní se dá stavět neomezeně. Používány jsou dnes jeřáby s pohyblivým ramenem, na kolejovém podvozku, věžového typu, sloupové jeřáby, mostové nebo samovýsuvné. Nakonec známe také autojeřáby, které jsou velmi mobilním zařízením a jsou k dispozici, kamkoliv dojedou a kde je potřeba něco zdvihnout anebo položit na vrch.
V současnosti jsou zhusta používány stroje, jež jsou obdařeny pojízdnou funkcí – tedy autojeřáby.
Sponzorem článku je firma Autojeřáby Velčovský, Brno.
Moderní autojeřáb firmy Velčovský, Brno.
Jeřáb portálový. (Volné dílo)
