Starodávná čínská citera (guqin nebo jednoduše qin - chi'in podle Wade-Gilesova systému) je víc než jen nástrojem na hraní.
Má dlouhou historii a rozsáhlý a hluboký kulturní význam. Starověcí učenci a vládci ji považovali za vyjádření ideálů sebekultivace, harmonizování rodiny, státnictví a společenské stability.
Byla symbolem intelektuálního života. V Knize obřadů se píše: „Intelektuál se jen tak nerozloučí se svou citerou či se svým se (velký strunný hudební nástroj).“ Konfucius také řekl: „(Buď) Vášnivý v poezii, dbalý obřadů a dovedný v hudbě.“
Hra na citeru se blíží umělecké koncepci – cení si vnitřního poselství spíše, než aby se spokojila s pouhou technickou dokonalostí. Překračuje hranice hudby, ztělesňuje harmonii mezi lidstvem a přírodou, kosmické pojetí vztahu mezi nebem a člověkem a ideje života a morálky. Proto se stala nástrojem ke kultivaci morálního charakteru lidí, osvícení k vyšším pravdám a osvětě lidu. Učenci hovořili o Ctnosti citery či Tao citery.
V „Manuálu citery“ od Cai Yonga autor píše: „V dávných dobách stvořil Fuxi citeru tak, aby zabránila jejímu hráči sejít na scestí a bránila jej před vyvinutím žádostivosti, aby se tak mohl kultivovat racionálně a navrátit se ke svému pravému já.“ V Yueji, starobylém hudebním zápisu, byla poznámka: „Ctnostní jsou povahy nejpočestnější, a hudebník nejvelkolepější z ctnostných.“ Ctnost je vrozenou povahou člověka a hudba je vytříbení ctnosti. Ve vysoké sféře je hudba vyjádřením Nebeských principů. Poslech hudby člověka morálně inspiruje a povznáší na jinou filosofickou rovinu.
Ve starodávných časech byla citera nepostradatelným nástrojem, na nějž se ušlechtilí muži museli naučit hrát a s ním se kultivovat. Hudebník musel hrát s počestnou myslí a spravedlivými myšlenkami, aby dosáhl harmonie těla a duše. Mnoho slavných hráčů na citeru v dějinách mělo šlechetný charakter, byli ctnostní a neúplatní. Často projevovali důstojné chování a na citeru hráli s úctou a v nádherném prostředí. Měli pokojnou mysl, což jim umožňovalo dosáhnout souznění s přírodou a osvítit se k vyšší pravdě, právě jak to v básni popsal Jikang:
„Mé oči hledí na labutě, jak se vracejí
mé prsty probírají se pěti strunami.
Spokojeně pozvedám a skláním hlavu,
má mysl oddělena, pomalu kráčí do prázdnoty!“
I v hlučném prostředí si člověk může uchovat klidnou mysl a hrát na citeru nevzrušeně. Jako to vyjádřil Tao Yuanming (220 n. l. - 589 n. l.):
„Postavit doškovou chýši vprostřed burácení,
jakoby hlučné kočáry ani koně kolem nebyli.
Jak, pane, jak to dokážete?
Když mysl je vzdálená, dějiště přirozeně kdesi v dáli bude.“
Mysl je pro hru na citeru zásadní. Počestná mysl dá za vznik počestné hudbě. Pozvednutá mysl stvoří hudbu hlubších významů, která se pak dotkne srdcí posluchačů, dojme je a umožní jim porozumět a souznít s morálním obsahem hudby, povahou a velkomyslností hráče. Taková je povaha umění.
Article in English
Doporučujeme:
Nejkrásnější příběhy staré Číny: Jak hlas citery probudil markýze Wena
Objevujte čínské nástroje: Prastará dvoustrunná erhu
Objevujte čínské nástroje: Zvučný gong
Objevujte čínské nástroje: Pipa – drnkací nástroj z nebes
Kam až sahá melodie starobylé citery?
Suona, alebo čínske oboje
