Role komunismu v úpadku dávné kultury
Soubor ShenYun ve svých vystoupeních při světovém turné oživuje ztracené tradice staré Číny a souběžně s nimi zveřejňuje The Epoch Times celkem čtyři články o čínské kultuře, o stavu kultury v dnešní Číně, o jejím zjevném vlivu na dnešní společnost i o návratu této staré kultury, hraničící se zázrakem.
V kultuře se plně projevuje duše národa. A podíl spirituálních aspektů je přitom zrovna tak důležitý jako rasa a země či jiné fyzické faktory. Definujeme-li civilizaci jedné země podle vývoje její kultury, musí v obráceném smyslu platit, že zničení této kultury bude znamenat i konec celého národa.
Čína zažila ve své dlouhé historii mnohá přepadení i zásahy nepřátel zvenčí. Přesto však čínská kultura přežila, ba dokonce vzkvétala. Esence této kultury byla nepřetržitě předávána po celých 5000 let a měla obrovský vliv na vývoj celé společnosti i na předávané tradice v Říši středu.
Ovšem po převzetí moci komunisty plánovali tito hned od prvopočátku provést „revoluci" i v čínské kultuře, což byl jednoduše pokus o plnou likvidaci ducha národa. Cílem čínské tradiční kultury je neustálé vyrovnávání člověka s vesmírem, s důrazem na etické a morální hodnoty jednotlivce. Základní principy pak tvoří víra v konfucianismus, buddhismus či taoismus, počestnost, laskavost, harmonie a tolerance.
Tyto ideály a pět společenských ctností, které vyžadoval konfucianismus, totiž dobrota, upřímnost, slušné chování, moudrost a věrnost, představovaly pro krvavou čínskou komunistickou stranu a její politické nasměrování na ateismus přímo prokletí. Tak se tedy Komunistická strana Číny ocitla v ideologické opozici vůči tradiční čínské kultuře. Lidé věřili v bohy a řízení osudu, což bylo v příkrém rozporu se stanovami strany. Ta musí mít kontrolu nad vším a nad každým, proto učinila z původní kultury svého nepřítele, aby pak mohla účinně vybudovat svou vlastní komunistickou kulturu.
Sotva se tedy Komunistická strana Číny dostala v roce 1949 k moci, ihned začala s likvidací kostelů a klášterů, byly páleny spisy a buddhističtí mniši a jeptišky byli přinuceni vrátit se do světského života. V roce 1960 už v Číně neexistovala téměř žádná místa, kde by mohlo náboženství přežít.
Zkázu pak ještě dovršila Mao Ce-tungova velká kulturní revoluce. Začala v roce 1966 a s kampaní „Pryč se čtyřmi starými" přinesla další, ještě větší náboženskou a kulturní katastrofu. A těmi „čtyřmi starými" byly míněny staré ideály, stará kultura, staré zvyky a staré obyčeje.
Upřednostňovanými cíli záchvatu ničivé zuřivosti rudých gard se staly především buddhistické chrámy a kláštery, historicky a krajinně příjemně ložená místa, kaligrafie, malířství a starožitnosti. Tak bylo zničeno nebo poškozeno mnoho unikátních knih, sbírek kaligrafií či obrazů.
Spisovatel Qin Mu (1919-1992) popsal kulturní revoluci jako tu nejhorší katastrofu, která kdy Čínu potkala. „Čínská komunistická strana nechala uvěznit miliony lidí jen na základě podezření nějakého člena rodiny, ukončila život dalších milionů lidí, zničila celé rodiny, z dětí udělala gangstery a zločince, pálila knihy, zbořila staré stavby, zničila staré hroby a náhrobky vyšších vrstev a ve jménu revoluce páchala všechny možné i nemyslitelné zločiny."
Důstojnost a svatost náboženství a kultury byla tedy zničena. A identita lidí, vytvořená vzděláním a kulturou se vytrácela. Lidé ztratili morální zábrany abyly nastoleny standardy komunismu, jako boj, násilí, nenávist a především „boj proti nebesům i zemi".
Ona nová kultura, tzv. „stranická kultura" nese ve svém jádru despotismus a diktaturu. Byla vytvořena politickými hnutími a komunistickou stranou a je dnes oslavována jako pokračování tradiční čínské kultury.
Související články:
Pátrání po dávné kultuře Číny (část I)
Pátrání po dávném umění i kultuře Číny (část III)
Rozdíl mezi tradiční a současnou kulturou Číny
Návrat ztracené čínské kultury
