Při světovém turné souboru Shen Yun Performing Arts využily noviny Epoch Times příležitosti k hlubšímu a podrobnému posouzení situace kolem dávné čínské kultury a umění a porovnaly ji s kulturou dnešní Číny. Přitom nelze zapomínat ani na nepopíratelný vliv této dávné kultury na celý dnešní svět. Její návrat tedy můžeme jenom uvítat, neboť je to kultura, která hraničí se zázrakem.
V době, kdy celá světová hospodářství přicházejí i odcházejí a rovnováha sil zjevně kolísá, zaujala Čína na světovém jevišti důležité místo. Největší národ na zemi otevřel dveře s rozhodností, aby uvolnil světu pohled na kdysi skrytou tvář. Leč tento národ trpí v současnosti a již po celá desetiletí pod jhem komunistických strategií – strategií, které měly starou čínskou kulturu i tradice celého národa zcela zničit.
K porozumění skutečnosti, jakou cestou se tento národ vydal, je důležité pochopit, co býval i znamenal kdysi. Lidé si dnes čím dál více uvědomují, že dnešní Čína není ani tou Čínou minulosti, ale ani Čínou budoucnosti. Avšak současná Čína se má kam ohlédnout, neboť se může ohlédnout zpět na svoje staré a bohaté tradice, které mají dalekosáhlý vliv i na náš současný svět.
Chceme-li pochopit umělecké dědictví nějakého národa, musíme také pochopit hodnoty jeho ducha. Myšlenky a pocity, zprostředkované jediným tahem štětce, jedinou notou nebo tancem, nám odkrývají ideály a představy, které jsou součástí celé kultury. Je to něco, co se slovy vlastně ani popsat nedá.
Čínská historie sahá do minulosti staré 5 000 let, a tím je nejstarší na světě. Umění se neustále vyvíjelo už od vlády prvního císaře. A každá následující dynastie s sebou přinesla nové představy, ideály i způsoby vyjadřování. V průběhu dějin se tak v Číně zdokonalovala i každá etnická skupina, přinášející svůj jedinečný příspěvek k národnímu dědictví.
V tajemství zahalené a hluboce náboženské oblasti Tibetu pak vznikla kultura, která po mnoho let očarovávala fantazii lidí na celém světě. A naopak neúprosná příroda mongolských stepí stvořila vyrovnaný národ, což se odráží v jeho charakteru i v umění. Avšak navzdory onomu kontrastu a rozmanitosti všech těchto kultur lze v nich určitým způsobem pořád ještě rozpoznat ducha Číny.
Vrchol čínské kultury a společenského vývoje nastal v době vlády dynastie Tang. Tato doba je považována za zlatý věk. Byla to doba rozkvětu umění i ducha, což jen posílilo charakter pospolitosti. Význam hedvábné stezky dosáhl vrcholu a díky obchodu mezi Východem a Západem proudily do čínské kultury rozličné hudební i umělecké prvky. Konfucianismus existoval vedle filosofie buddhismu i taoismu. Bylo to období velkého morálního a filosofického rozvoje.
Ruku v ruce s kultivací morálky postupovalo i zlepšování řemeslných umění. A v umění byl později kladen i velký důraz na kultivaci charakteru. Základní částí práce byla podstata člověka, ať v tanci, hudbě či v kaligrafii a také nikde jinde neměla takovou váhu jako ve všech oblastech tradičního čínského umění.
Nejvíce ceněným exportem do světa mimo Čínu se možná stalo bojové umění. Jeho neobyčejně viditelné strany využil i Hollywood, aby na Západě stimuloval fantazii diváků. Při sledování kořenů bojového umění ale objevíme, že čerpá formu i techniku z klasického čínského tance, tedy hluboké umělecké formy, která se vyvinula v Číně.
Ladnost a technická brilantnost klasického čínského tance tak daleko překračuje techniku a plně odráží i tanečníkovo nitro. Tak se za jeho pohyby, figurami a estetikou odkrývá esence čínského projevu kultury.
Související články:
Pátrání po dávném umění i kultuře Číny (část II)
Pátrání po dávném umění i kultuře Číny (část III)
Rozdíl mezi tradiční a současnou kulturou Číny
Návrat ztracené čínské kultury
