Číňané od pradávna věřili, že bohatou čínskou kulturu po celé dynastie přinášely lidem božské bytosti.
Jádrem tohoto dědictví jsou tři hlavní náboženství: konfucianismus, buddhismus a taoismus. Ta potom v lidech probouzela spiritualitu a víru, z čehož se rodil respekt k takovým hodnotám, jako je dobrota, spravedlnost, zdvořilost a moudrost.
Současný komunistický režim v Číně se svými ateistickými kořeny se však snaží tyto hodnoty i víru všemožně likvidovat. Obává se, že víra v boha by mohla oslabit či dokonce ohrozit poslušnost a oddanost lidu ke komunistické straně. Proto byly spuštěny mnohé štvavé kampaně, byla ničena kulturní i náboženská místa a Číňané jsou donuceni k tomu, aby se připojili k „boji proti nebesům i zemi, včetně boje třídního".
Ve filmech sice můžeme vidět bojová umění a v mnoha zemích byly otevřeny Konfuciovy instituty a také je možné vidět představení znázorňující legendy či na výstavách obdivovat exempláře předvádějící tradiční oblečení, ale přece jen zde chybí jedna velice podstatná část. Je to právě ta část, kterou se Čínská komunistická strana už po celá desetiletí snaží zničit. Je to tradice duchovní sebekázně a úcty k Bohu.
Součástí komunistické ideologie je „boj s nebesy i zemí i boj každého proti všem". Nedílnou součástí toho všeho je potom takzvaný třídní boj. V tradiční čínské kultuře, která pochází z buddhistické, taoistické i konfuciánské víry, vidí komunistická strana velkého protivníka. Pro svoje přežití bylo tedy nezbytně nutné, aby vyvinula svou vlastní kulturu. Tradiční základní myšlenky nahradila jednoduše svou vlastní násilnickou ideologií a umění změnila na nástroj propagandy. A tímto způsobem se pokouší udržet režim u moci.
Od převzetí moci čínskou komunistickou stranou v roce 1949 je „třídní boj" jednou z jejích hlavních zásad. Uvedena v život tak byla mnohá hnutí, s nimiž se režim pokouší vymýtit různé skupiny nebo ideologie, které považuje za hrozbu.
Například cílem „Hnutí na potlačení kontrarevolucionářů" bylo na počátku 50. let zničení tradičních čínských náboženství buddhismu a taoismu. Pro komunistickou stranu, která je oficiálně marxisticko-ateistickým režimem, bylo a je náboženství v příkrém rozporu s vládnoucím režimem, a tedy bylo vždy považováno za hrozbu. Díky víře tak může selhat vědomí celých mas. „Proti-pravičácké hnutí" bylo zase od roku 1957 zaměřené na intelektuály. Ti mohli totiž daleko snáze odhalit skutečné záměry komunistů. Tato dvě hnutí byla založena na přímý rozkaz strany a vedla k masakrování kulturních elit Číny. Tím byla vyšlapána cestička k nahrazení tradiční čínské kultury kulturou stranickou neboli kulturou komunistickou.
A kulturní revoluce (1966-1976) byla pro tradiční kulturu Číny úplnou katastrofou. Během tohoto bezpříkladného, masivního politického hnutí byla 5 000 let stará kultura Číny téměř úplně vyhlazena. Bez milosti byly páleny staré pozůstatky, starožitnosti, kaligrafie, obrazy, klasické knihy a písma. Chrámy a sochy byly srovnány se zemí, milióny lidí přišly o život. Jisté je, že čínské tradiční svátky, normy slušného chování, druhy zábavy i kultura už nebudou nikdy takové, jako předtím.
Související články:
Seriál: Pátrání po dávné kultuře Číny
