Poprvé jsem stand-up comedy viděla ve Velkých Němčicích, kde se Pavol Seriš představil v rámci festivalu Velká Říjnová Rocková Revoluce. Když vystoupil na pódium jen tak, říkala jsem si, čím asi chce ohromit… A za minutu jsem smíchy lapala po dechu.
Stand-up comedy, ve světě jinak celkem rozšířený umělecký žánr, si začíná svou základnu stavět i na Slovensku a v Česku. Pavol Seriš ji staví už dva roky.
Stand-up comedy je zábavný umělecký směr, který má za účel pobavit diváka. Vyznačuje se tím, že se obecenstvu představí samotný komik a snaží se zaujmout pouhým mluveným slovem, bez jakýchkoliv rekvizit. Historie stand-up commedy sahá do Ameriky. Tam se stal oblíbeným především v 60. letech 20. století, ale začal se pomalu vyvíjet už od konce 19. století. Za otce americké moderní stand-up comedy jsou považováni například Jack Benny nebo Bob Hope.
Jak ses k tomuto žánru dostal a kdy jsi začal?
Dostal jsem se k tomu přes videa na YouTube a sledoval jsem různé komické, divadelní směry a přišel jsem na to, že existuje taková věc, jako je stand-up comedy, kde účinkuje jen jeden člověk, který přijde bez rekvizit a nepotřebuje nic, než osvětlené pódium. A potom jsem si objednal nějaké knihy a DVD, a naučil se to jako samouk.
Všimla jsem si, že tomuto žánru se ve světě věnuje například Jim Carrey…
Ano, určitě, ale ne tolik, jako když začínal, postupně se přes ta vystoupení dostal do filmu. Takto to mělo hodně slavných lidí, třeba i Robin Williams nebo kdysi Bill Cosby. V Americe to začalo být populární asi v 60. letech. Tehdy byl takový boom. Dnes je hodně podobných komiků i v Británii, Austrálii, Kanadě a dostává se to do dalších zemí.
Bylo těžké začít? Měl jsi třeba někoho, kdo ti pomáhal?
Díky těm knihám a DVD jsem se toho hodně naučil. Možná je to spíš výhoda, že to nikdo tady nezná, protože pak jsou vlastně zvědaví na to, co to je a jak to funguje.
Ale myslím, že se to vcelku rozbíhá. I v Bratislavě začínají být stand-up comedy večery: Silné reči Jana Gorduliča alebo Expanzia Stand-up comedy, kterou dělá Kamil Kollárik. Teď mi psali, že i ve Zlíně chtějí uskutečnit takový večer, ať přijedu. Takže to postupně jde. Každopádně mě to baví v tom, jak je to prosté a že nic nepotřebuji. Jenom někam přijít a vystoupit a mít publikum, které je vnímavé a které se chce bavit. Ta jednoduchost se mi na tom líbí.
Já z toho mám pocit, že ta jednoduchost je jenom na povrchu, musí být celkem těžké zaujmout.
Tak ono je i rozdíl hrát doma, před domácím publikem, než tam, kde tě nikdo nezná. Je totiž důležité, aby lidé rozuměli tvému humoru. Každý má svůj osobitý druh humoru: někomu se líbí politická satira, někomu absurdní, někomu perverzní. Někdo taky jenom stojí a mluví, a dělá to dobře. Já to mám naopak hodně divadelní a pantomimický. Taky je rozdíl hrát pro mladé a pro starší. Umění je v tom, aby člověk-komik zvládnul jakékoliv publikum. Cesta je to dlouhá a učíme se pořád.
Myslím, že Češi mají zrovna dost specifický humor...
Ano, a myslím, že jsou i poměrně sečtělí. Když porovnám hraní na Slovensku a v Čechách, tak mám pocit, že se Češi smějí víc takovým propracovanějším výrazům nebo pohybům. Že mají možná radši něco takového, jako zimermannovský humor odvolávající se na historii a fakty.
Takže jak jsem to pochopila, nic z herectví jsi nevystudoval. Ani jsi nechodil na žádné kurzy?
Ne ne, i když teď si dávám přihlášku na JAMU, na pantomimu. Ale hlásí se tam možná tak 100 lidí a berou jen šest, takže je to jen takový pokus. Ale zase ne každý má, podle mě, zkušenosti s divadlem a s hraním před lidmi, takže třeba to bude plus. Uvidí se.
Kdo píše náměty k tvým představením? Ty sám?
Ano. Vtipy si píši stále, mám u sebe vždy papír a tužku, když jedu autobusem nebo v šalině, protože ty nápady chodí stále. Nikdy nevíš, co tě napadne, nebo co zažiješ, nějakou náhlou inspiraci… A snažím se z toho vytvořit něco, co by se dalo ukázat lidem a spojit to se slovem a pohybem. Nakonec to ukážu svým známým, kteří mi poradí, co je dobré nebo co je potřeba zlepšit.
Jak dlouho takový výstup trénuješ?
Tak například, mou novou hru, která se jmenuje „Hocičo a iné“ jsem psal asi půlrok a trénoval ji tak dva měsíce skoro denně. Dohromady je to téměř 50 minut. Mám rád, když se to dobře naučím od začátku do konce a i pozpátku, abych tam šel s tím, že to dobře umím, protože potom jak to máš v sobě, můžeš i improvizovat. Ale nechat to čistě na improvizaci, to by mohlo dopadnout špatně. Občas se vystoupení nepovede, potom je třeba se z chyb poučit. Má poslední dvě vystoupení v Brně a Púchově dopadla výborně, a to člověka motivuje k další tvorbě.
Co tento žánr podle tebe vyžaduje za schopnosti?
Já myslím, že vyžaduje odvahu postavit se před cizí lidi. S tím mě pomohly zkušenosti z předchozích divadelních vystoupení z Neandrtal Teatru, který jsme založili v Trenčíně s Jurom Hubinským v roce 2006. A taky to chce být svůj a originální. Je potřeba si psát vlastní věci, s naučenými vtipy by to nefungovalo. Musí to vycházet z tebe. Kdybych se tam postavil s cizími vtipy, lidi by cítili, že to není od srdce.
Děkujeme za rozhovor
