Jednoho únorového dne čekám na smluveném místě, stanici metra Dejvická. Už začínám být nervózní, zda nestojím na nějakém mnou smyšleném místě, a v tom ke mně přijde sympatická postava s barevnou šálou.
„Jste to vy?“ ptá se trochu rozpačitě. Říkám: „Ano, ano“.
„Dobrý den, tak můžeme jít,“ odpoví známý zpěvák. Cestou do kavárny se mi ještě omlouvá za zpoždění, že zrovna narazil na revizora a také za svůj nemocný hlas. Sedáme si, objedná si kávu, já také a pomalu se začínám ptát na novinky z hudební a umělecké branže. A ani netuším, že se uveřejnění rozhovoru pod vlivem okolností protáhne o celý půlrok.
Hovořím se zpěvákem skupiny Tata Bojs a výtvarníkem v jedné osobě, Milanem Caisem.
Dlouho jsem přemýšlela, na co se tě zeptat. Procházela jsem různé rozhovory na různá témata a nikde jsem nenarazila na zajímavosti ohledně točení vašich klipů, Přijdou mi hodně vtipné a nápadité, prozradíš mi, kdo s těmi nápady přichází?
Když to vezmu od začátku, tak náš první klip byl k písničce Jaro z roku 1997, ten jsme si vymysleli komplet sami. Přišel jsem se žlutou místností, s beruškami a přišlo mi to fotogenické. Pak jsme natočili i nějaké exteriéry, protože bylo zrovna jaro, všechno bujelo. Ten klip byl spontánní a měl uvolněnou atmosféru. Rád na to vzpomínám. Točil ho tenkrát Václav Kučera a myslím, že se mu na tu dobu hodně povedl.
Náš podle mě nejlepší videoklip je k písničce Atention Aux Hommes. Jakub Kohák přišel s nápadem té soutěže v divném tanci a nám se to okamžitě zalíbilo. Ten klip se jednoduše povedl, produkčně velmi dobře zvládnutý a celý byl natočený za dva dny.
No když vidím ty vaše pohybové kreace, tak mi vždycky začnou cukat koutky.
Já mám podobné pocity i teď, když ten klip vidím. Naše ostatní klipy tak vtipný nejsou, ale tady něco zvláštního „seplo“ a navíc se to odehrálo ve správnou dobu. Včetně osobností, které se v klipu ukázaly. Pan Rejžek i taneční legenda Vlastimil Harapes se vším ve scénáři bez problémů souhlasili a myslím, že je to i bavilo. Harapes byl ze začátku za takového nonšalantního pána. Ale jak ho atmosféra natáčení strhla, docela se rozjel a pak dělal i nějaký fóry, bylo to fajn.
Fóry?
My jsem tam měli jako svačinu ty sušenky Siesta a v té době běžela v televizi taková reklama s papouškem. A on přišel do šatny, kde byli všichni a v tu chvíli koukali na něj, uviděl bednu se sušenkama, vzal si jednu a vydal ze sebe „Sieeestaaa“ (smích) Zparodoval toho papouška z reklamy, zbaštil sušenku a odešel.
Nezapomenutelným klipem byl ten k písničce Duševní. Jaké bylo pozadí této práce?
Klip je dílem Martina Krejčího. Spolupracoval s námi už léta předtím a jednou přišel s tím, že se mu tato písnička hrozně líbí, má dobrou atmosféru a že má nápad na klip.Tak jsme se domluvili a natočili to v jednom starém bytě u Vltavy.
Na tomto klipu mě nejvíc bavil pán, který byl speciálně najatý na motýly. Živil se tím, že drezíruje malý zvířátka před kamerou. My jsme zrovna potřebovali motýly. Točilo se to v zimě a motýli byli ještě zazimovaní, tak je přinesl v takových obálkách, kde měli sepnutý křidýlka. On je probral a chytil na tenoučký vlasce, který si připevnil na prsty, přišel k nám a řekl: „Tak kam to chcete?“ A před ním létali ti motýli.
To by mě ani nenapadlo, že byli živí…
Ve finální podobě klipu je jich víc, než bylo ve skutečnosti, protože se namnožili v počítači, což potom ve finále působí možná trošku uměle, ale základ byli skuteční motýli.
V současnosti úzce spolupracujete s Ahn Triem, dívčí kapelou korejského původu z NY. Hrajete spolu už dlouho Jak k této spolupráci došlo?
Náš bývalý manažer Ondřej Šturma měl kamaráda, který byl svého času přítelem jedné slečny z Ahn Tria, pianistky. Dal jí poslechnout nějaká naše cédéčka. Luci se to zalíbilo a Ondřej potom nějak navázal spolupráci. Klíčový okamžik byl ten, že jsme je sem pozvali na takový polopracovní výlet. Už se počítalo s tím, že si tu společně zahrajeme. Stalo se, že nás to začalo dohromady dost bavit, a tehdy jsme se dohodli, že v roce 2008 uděláme desku.
Deska úspěšně vyšla, turné na podzim 2008 proběhlo. A letos v květnu dokonce Tata Bojs navštívili pro změnu New York. S Ahn Triem jste tam odehráli dva koncerty, jaké to byly zážitky?
První koncert proběhl v Českém národním domě a myslím krásně, byla tam spousta krajanů a taky známých. Druhý koncert proběhl v Highline Ballroom, což je renomovaný klub na Manhattenu. Byl avizován jako koncert Ahn Tria a my jsme byli jejich hosté, protože nás tam nikdo nezná (smích). Holky hrály jemně a vážnou hudbu, takže lidé se chovali tak jako na koncertě vážné hudby. A pak jsme nastoupili my s tím naším rock and rollem. Trochu jsme se báli. Ale ukázalo se, že publikum se chce bavit, a nakonec tleskali ve stoje.
Budete hrát s Ahn Triem i tento podzim?
Trošku nad tím ještě visí otazník, není to definitivní. Snažíme se to turné co nejvíc finančně pokrýt, protože není možné to hradit jenom ze vstupenek. V tuto chvíli k tomu nechci říkat víc. Na čem jsme se ale už domluvili je, že kdyby se turné nepodařilo, uděláme aspoň ve velkém koncert Tata Bojs v Praze, se scénou a novými zajímavostmi.
Jsi zpěvákem a bubeníkem v jedné osobě, ale také výtvarníkem. Jedna z výstav, na které jsi nedávno spolupracoval s Petrem Niklem a Ondřejem Smejkalem, se jmenuje Leporelohra. O čem byla tato expozice?
Výstava proběhla v knihovně v Liberci a téma se motalo kolem použití papíru a záznamu na papír. Expozice fungovala jako dílna, dali jsme lidem možnost se vyjadřovat tužkou, pastelkami, čímkoliv, co píše, a vznikly tak unikátní záznamy, kresby a obrazy. Mým přínosem do tohoto projektu byl tzv. Magnetický stůl, kde druhem záznamu bylo psaní pomocí magnetické tužky, ovládané zespoda stolu. Byla to taková řekněme bezdotyková, odosobněná kresba.
Taky jsem slyšela o trošku prozatím zašlapaném projektu nové nevšední rozhledny na Benešovsku. Realizace ale vázne na vedení kraje. O co přesně jde?
Je to nově vzniknutý úžasný projekt. Měla by to být rozhledna, která bude příjemně zapuštěná v lesním porostu na vrcholu jednoho kopce na Benešovsku, takže v podstatě nebude vidět, ale přesto s výhledem do okolí. Měla by se lišit od ostatních rozhleden tím, že v jejích útrobách, ale i na povrchu budou mít návštěvníci možnost rozehrát interakci s našimi objekty. Ty budou optické i zvukové. Třeba struny natažené po celé délce rozhledny, princip kamery obscury nebo zvukovod, který bude reagovat na průvan. Prostě takové příjemné zpestření návštěvy rozhledny pro dospělé i děti.
V současnosti to trochu stojí, ale celý návrh se pohnul aspoň se do té míry, že je kompletně připravený ze strany architektů a naší strany. Včetně statických posudků a tak dále. Všichni to chtějí, ale čeká se na to, jestli dostanou grant z evropské unie a hlavně jestli na to vedení kraje kývne.
V současnosti chystáš ještě samostatnou výstavu, která by měla proběhnout v Jihlavě. Na jaké bude téma?
Kvůli mému zranění jsem se s galeristy dohodnul na posunu termínu jihlavské výstavy na únor 2010. Měl jsem totiž v plánu udělat ještě dvě nové sochy a to teď nemůžu stihnout. Až výstava v Jihlavě někdy na konci března - dubna skončí, měla by pak ještě pokračovat v Českých Budějovicích.
Výstava nebude mít jednotné téma. Budou tam částečně starší věci, ale taky dost nových. Jedna z nich je právě taková série tří soch, která by se jmenovala „Nosiči vzpomínek“.
Taky připravuji pokračování série „Tátomam“, což bych měl zvládnout i ve stavu nemoci. A zároveň chci udělat dva tři větší tisky, které se budou týkat tématu procházek a venčení našeho psa a babího léta jeho života. Chtěl bych kombinovat malbu s digitálním tiskem. Takové jsou moje aktuality, které jsem na výstavu chtěl dát.
Děkuji za rozhovor a přeji brzké zotavení.
