Když vedoucí jednoho okresního výboru v autonomní oblasti Sin-ťiang jako první zareagoval na volání po protikorupční kampani a zveřejnil své jmění, jeho nadřízený ho označil za demagoga a přikázal mu opustit jeho post. Někteří funkcionáři vyzvali veřejnost, aby nejdřív publikovala svoje majetky, jiní se zase hádali, že finanční situace státních úředníků je “věc soukromá”. Někteří činitelé z Pekingu zase přišli s tvrzením, že “stabilita je nade vším”, což zřejmě naznačuje, že odhalení pravého stavu jejich majetků otřese společenskou stabilitou.
Reakce státních úředníků není vůbec překvapující. Podle interního vyšetřování, které provedlo několik pověřených institucí v Pekingu, je v Číně tři tisíce miliardářů, z toho dva tisíce devět set jsou děti vysoce postavených funkcionářů KS Číny, což je přes devadesát procent. Dalším zajímavým faktem je, že 0,4 procenta populace v Číně vlastní sedmdesát procent národního bohatství. Vloni dosáhl rozdíl mezi bohatými a chudými mimořádně znepokojující úrovně. Příjmy vrchních deseti procent populace jsou dvanáctkrát vyšší, než příjmy lidí ve spodních deseti procentech, a to znamená zdvojnásobení nerovnosti příjmů z roku 2000. Děti, ženy a dokonce milenky vysokých činitelů začaly v devadesátých letech shromažďovat majetek tím, že investovaly nejprve na finančním trhu a potom na trhu s nemovitostmi.
V “socialistické tržní ekonomice s čínskými prvky” magnáti vznikají obchodováním s politickou mocí. Jinými slovy, typičtí čínští magnáti jsou produktem obchodovatelné zmonopolizované moci.
Význačný čínský ekonom Che Čching-lien, žijící v USA, poznamenal, že “obchod s nemovitostmi je vedoucím průmyslem čínské ekonomiky. Zatímco tento trh pozvedl polovinu místního finančního hospodářství, zároveň připravil o půdu sedmdesát osm milionů farmářů, kteří byli vládou vyvlastněni”. Pan Che také pozoruje, že se čínský režim stal “politickou skupinou sebezájmů”. Účel této politické skupiny není vládnout zemi, ale směnit politickou moc za bohatství a pak použít toto bohatství k udržení své politické moci. Jakmile si tohle uvědomíte, pak nebudete překvapeni, když vidíte desítky tisíc absolventů vysokých škol soupeřících o deset míst na pozici “státního zaměstnance”.
V mnoha oblastech Číny jsou některé funkce nestydatě přeplaceny, jako např. okresní náměstci, vedoucí Úřadu veřejné bezpečnosti atd. U některých vyšších oddělení jde o proces více skrytý, kdy hromadění jmění probíhá nepřímou cestou nebo oklikou. Žádaného výsledku lze docílit tím, že pomůžete k bohatství dětem nebo příbuzným nadřízených. Pokud máte v pevninské Číně moc, pak můžete získat peníze, sex a dokonce kontrolu nad životy druhých. Výsledky případu Teng Jü-ťiao (číšnice, která ubodala místního funkcionáře, který ji chtěl znásilnit), nucené demolice domů a soudní pře o půdu jsou toho všeho příkladem.
Zahraniční podniky se rychle staly součástí zkorumpovaného systému. Děti, manželky a milenky kádrů na různě vysokých pozicích mohou zastávat v podnicích, vlastněných zahraničními subjekty, vedoucí role jako výkonní nebo generální ředitelé, a to bez ohledu na jejich znalosti nebo schopnosti.
Obchodní společnosti v Hong Kongu nebo na Tchajwanu normálně nepoužívají okliky k hromadění majetku. Namísto toho přímo poskytnou vedoucím pracovníkům bankovní účty v zámoří. Tato metoda zvýhodňování je jednoduchá a praktická, protože je pro ně snadné kontrolovat náklady. Proto hongkongský ekonom Steven Cheun chválil Čínu, že má “nejlepší systém na světě”.
Jak by mohli být funkcionáři KS Číny svolní k veřejnému odhalení něčeho takového? Špinavé triky by na světle vyšly najevo, a to oni nechtějí.
Article in English
