Před necelým měsícem měla premiéru nová taneční show, nazvaná Salto, Ergo Sum (Tančím, tedy jsem). Za režií a choreografií představení stojí tanečník evropského i světového formátu, Vladan Šperlink, který poskytl Velké Epoše exkluzivní interview.
Tančí už dvacet osm let. Za svou kariéru prošel lidovými a společenskými tanci. Díky brněnské skupině Crazy dancers, která se na začátku 90. let inspirovala různými druhy moderních tanců (jež sem po revoluci začaly proudit) se dostal ke stylu disco dance. Známá taneční lektorka Evica Šedová ho poté přiměla, aby si založil vlastní skupinu. Pojmenoval ji EGO Dance. Jeho skupinové choreografie začaly postupně vyhrávat různé evropské a světové soutěže. Hned dvakrát získala Šperlinkova skupina titul mistrů světa. „Došli jsme k tomu, že máme všechna ocenění, po kterých jsme toužili,“ říká nevzrušeně Šperlink.
K patnáctému výročí existence EGO Dance vytvořil velkolepou show, která měla nejen připomenout úspěšné taneční formace, ale i zdokumentovat historický vývoj tance pomocí ucelené dějové linie. Ohlasy diváků na premiéru byly hřejivé a spokojený je i sám autor. Během samotného vystoupení se sice pár věcí pokazilo a vyšly najevo technické dokonalosti, ale Šperlink je odhodlaný v projektu pokračovat dál. „Ty chyby nám jenom řekly, že až to budeme dělat znovu, musíme to udělat ještě lépe.“
Vladan Šperlink , Události a Komentáře ČT24, 26.6.2009
S Vladanem jsme si povídali nejen o této show, ale i o celoživotní vášni pro tanec…
Máš nějaký taneční vzor?
Postupně jsem si vypěstoval vztah zejména k Michaelu Jacksonovi, především proto, že nejen já ho považuji za zlomového interpreta v rámci soudobého tance. Nikdo se mu nepřiblížil a on ovlivnil všechny…Všechny ty, kteří dneska za něco stojí.
Do jakého hudebního žánru vlastně spadáte?
Dřív jsme se věnovali hodně trendům jako bylo disco. Potom jsme začali odbíhat k hip hopu. Později jsme si najali různé lektory, jejichž styly nejsou pro podobné taneční skupiny tak typické, například swing a charleston. Teď máme v plánu flamengo. Chceme mít co nejrozmanitější repertoár, zvládnout co nejvíce tanečních technik a zvládnout je dobře.
Jak Tě napadlo uspořádat tak velký projekt?
Tančení by mělo být hlavně pro lidi a my jsme prošli množstvím soutěží a zažili krásné úspěchy, ale lidé se o nich vlastně nemohli dozvědět. Například zprávy v médiích mají velmi krátkodobý efekt. Myslím, že si lidé zaslouží, aby se toto představení dostalo na „prkna, která znamenají svět“, že toho umíme a můžeme nabídnout dost.
Přišlo mi to tak trochu jako zúročení všech snah, které má skupina už za sebou.
Je to tak. Máme před sebou ale ještě mnoho práce. Jsem i tak velmi spokojený, pro mě to je cesta do budoucna. Mám jeden obrovský vzor, a to je kanadský cirkus Cirque de soleil. Z jejich show mi šel mráz po zádech od začátku do konce. Nějak takhle bych to chtěl. (Usmívá se.)
Dostali jste už nějaké nabídky na spolupráci?
Přišla jedna zajímavá nabídka od londýnského divadla, které má zázemí pro nové formy a typy představení. V současnosti pro nás hledají termín. Svoji show bych chtěl dostat co nejvíc do světa, ale to bude stát hodiny a hodiny práce.
Kolik lidí se podílelo na samotném představení a přípravách?
Tančilo přesně dvaačtyřicet lidí a dalších třicet pomáhalo se zázemím, rekvizitami nebo šitím kostýmů.
Přiblížil bys trochu samotný příběh představení?
Vystoupení bylo postavené tak, aby zmapovalo příběh muže, který hledá svůj ženský protějšek na pozadí historie tance. Začalo to ve starém Egyptě, kde vznikla choreografie, mělo to projít všemi těmi staletími přes různé taneční styly, jako byl swing, charlestone a podobně, až k modernímu tanci
Proč jsi vybral název Salto, ergo sum – Tančím, tedy jsem?
Jde o vyjádření toho, jaký k tanci máme vztah. Tanec často interpretuje životní události, vychází ze života a vznikl jako rituál namlouvání a dvoření se. Ženy musí být krásné a muži musí dobře vypadat, aby to byl pro diváka také estetický zážitek; to je hodně důležité.
Jak dlouho jste na projektu pracovali?
Chystali jsme to asi rok a půl. V posledním půlroce jsme tomu věnovali každý víkend, finální příprava nám zabrala deset víkendů a jedno týdenní soustředění (tanečníci jsou ze všech koutů republiky a někteří i ze Slovenska).
Když jsem to vyprávěl lidem, kteří se tanci věnují profesionálně, říkali, že to není možné, protože oni na podobné představení cvičí osm hodin denně, klidně i celé dva měsíce. Ale moji tanečníci se s tím poprali dobře a ani si nedovedu představit, že by tomu věnovali víc času.
Nutno podotknout, že tanečníci mají vlastní zaměstnání nebo studují; nevěnují se tanci profesionálně. Museli mít hodně silnou motivaci…
Určitě. Snažil jsem se je motivovat a vysvětlit jim, že napřed musíme ukázat, že něco umíme, a teprve pak se nám to může vracet. V ten moment jsem z nich musel dostat maximum a doslova je připravit na nejhorší! Všichni mě hrozně překvapili a já před nimi smekám. Myslím, že se to povedlo, a že jsme na dobré cestě.
Děkujeme za rozhovor.
