Hvězda Pavla Jakuba Ryby zázračně vystoupala, když dal magazín Jazziz jeho albu „No, no, yes, yes“ pět hvězdiček. Na čele časopisového žebříčku se tento kutnohorský baskytarista držel téměř čtvrt roku. Až za ním se řadily největší hvězdy současného jazzu. Přišla angažmá ve světě, která mu dala vstoupit i do slavné Mekky jazzu, newyorské Knitting Factory. Co dělá P. J. Ryba dnes? Se svou kapelou The Fish Men a s hostujícím Deanem Brownem (kytarista známý spoluprací s Marcusem Millerem či Davidem Sanbornem) se vydává na turné po České republice…
Četl jsem, že jsi nedávno byl na turné v Rusku…
(Usmívá se.) Já mám jenom dobré zkušenosti. Když už se ocitnete hodně na východě, zážitky začnou nabývat na komičnosti a absurditě. Převáží tě vozy, které mají díry v podlaze, vystupuješ v úplně novém kulturáku, kde není aparatura, tak hraješ na třicetiwattové combo a přitom ti prší za krk.
Já myslím tu zkušenost, jak jsi hrál v moskevském klubu pro zbohatlíky…
To bylo v klubu Na Tagance, který patří mezi dvacet nejslavnějších klubových scén na světě. Tam vejdeš ze špíny ulice do nepochopitelného světa. My jsme předtím vystupovali na víc místech a někteří fanoušci za námi šli z klubu do klubu. Sem ale nemohli. Prostě nám řekli, že jejich výplata nestačí ani na vstupné. Vevnitř pak seděly ty osoby se zlatými řetězy, po boku devatenáctileté manželky, které na místo přijely v offroadech. Naše hudba je vůbec nezajímala.
Mrzí tě, že jazzové publikum většinou sedí?
Jo. Proto jsem začal hrát víc bigbeatově, aby se lidi vodvázali. A už se to stalo, párkrát už nalezli pod pódium a začali hopsat. Já absolutně nejsem jazzman. Jsem svobodomyslný muzikant, zasažený érou svobody, kdy Pastorius a Hendrix hráli tak, jak jim zobák narost. Hráli jako zvířata a kašlali na chyby, ale byla v tom ta energie.
Éra, kdy velké jazzrockové kapely hrály pro pětitisícové davy, už ale skončila, ne?
Protože chci hrát širšímu množství lidí, rád hraji na letních festivalech jako je Sázava Fest. Na velkých „fesťákách“ kolikrát všichni hrají to samé, většinou jde o „kapely s názorem“, což jsou mladý kluci s kytarami u kolen, kteří levou rukou drží na hmatníku „hrábě“. A v přestávkách vystupujeme my jako výplň. Lidé nás neznají, ale dost jich pod pódiem zůstane, někteří tančí, pak přijdou, že chtějí naše cédéčko a já jsem moc rád, že se nám podařilo prolomit tu jednolitou vlnu humusu, co se na nás hrne z médií. Revivaly, kulturní návraty do příšerných 80. let. Muzikanti, jako jsme my, Michal Pavlíček nebo Radim Hladík, to už mladé generaci nic neříká. Na festivalech sice sloužíme jako vycpávky, ale zároveň přinášíme jinou kulturu. A to je to důležité.
Stojí jazz na improvizaci proto, že se jazzmani nechtějí ukáznit?
Mě strašně baví melodie. Když někdo na lidi valí technická témata, virtuózní eskapády, pro publikum to přestává být zajímavé. Hudbu dělám pro lidi. Chci, aby tančili, bavili se, já sám chci na pódiu vylétnout o dva metry výš, létat nad pódiem, aby lidi viděli, jakou z toho mám obrovskou radost.
Protože hraji s lidmi, se kterými si mimořádně rozumím, dochází k úžasnému souznění, kdy oni hrají přesně to, co bych jim napsal (kdybych to uměl). Občas se mně nebo ostatním podaří zahrát něco nečekaného, co zní dobře, to se pak na toho druhého při hře mile usměješ. Vzápětí přijde kiks, se kterým nejde nic moc udělat, snad jenom pokusit se ho v té kompozici využít. Například: Udělám chybu na base jako hrom, že to rve uši, tak se toho tónu chytnu a zahraji ho znovu, podruhé, potřetí, počtvrté… a lidi si možná řeknou, podívej, jak mistrovsky ovládá disharmonii. (Smích.) To je ta krása spontánního hraní s příbuzně naladěnými lidmi. Proto při studiovém natáčení nahráváme všechny nástroje najednou.
Zdá se mi to nebo má basová kytara nostalgický hlas?
Má. Já hraji na bezpražcový nástroj a ten opravdu umí brečet, žalovat, je jako žena, dokáže se radovat, ale i být drsná nebo agresivní.
Pokud vím, hraješ taky v doprovodné kapele Hany Zagorové. Nevyčítají ti to ortodoxní kolegové z bigbeatové branže?
Nejen oni, chechtá se tomu třeba i Klaus. Byl jsem za ním v nemocnici, když tam ležel s kyčlí, dát mu dárky k narozeninám. Je příjemné vidět prezidenta v pyžamu a bez brýlí. Já mu řekl, já vám žádny drahý dárky dávat nebudu, beztoho vám všichni lezou do zadku. Mám tady něco vyloženě pro vás. A vytáhnul jsem triko s obrovským nápisem NARCIS (to je firma mého syna). Povídám mu: Kdo jiný by to měl nosit než vy?
S Hankou hraji moc rád, ale když mám nabídku udělat jinde vlastní koncert, hraní s její doprovodnou kapelou odřeknu.
Myslím, že tvojí muzice by slušel zpěv, jasný vyprofilovaný vokál. Do některých vašich věcí by určitě uměla krásně zapět třeba Beth Gibbons z Portishead.
Co bych si absolutně nejvíc přál, by byla spolupráce s Joni Mitchell. To je pro mě největší meta. Také proto, že Joni hrála s Jacem (Pastoriem), který vlastně stvořil moderní styl hry na baskytaru. Já myslím, že spolu žili. Ona je na basisty. (Úsměv.) To je „baba“, se kterou bych hrál hned. Nebo Janis Joplin. To už se mi nesplní.
Toužím po bigbandu, po velké dechové sekci a doprovodných ženských vokálech. Napřesrok na festivalech se toho možná dočkám.
A kdo ten bigband zaplatí?
No právě. Já doteď nemám agenta, agenturu, veškerou produkci si dělám sám. A to je šílený. Kolikrát nemám čas na zkoušení. A když mám čas, tak nemám náladu. Hudba je v dobrém slova smyslu obchod, musíš to prodat. Cvičit si doma je fajn, ale... Znám dokonce lidi, kteří jsou technicky nesmírně na výši, jenže to lidem nedokážou předat. To by mně bylo k ničemu, já jsem šašek, potřebuji se předvádět. Občas říkám, že kdybych nehrál, tak „chodím v dlouhým plášti po parku“.
Přichází Pavlův bratr Petr a se spokojeným úsměvem mu spiklenecky říká: „Ty Fendery, ty hrajou samy! To hraješ, jako když nehraješ! Že prej maj‘ užší krky, jóó?“
V dalším hovoru už tyto skvělé hráče neruším.
