Křehký zjev domácí písničkářské scény, samorost Oldřich Janota. Jeho Bitva na Tursku, kterou jsem si donekonečna přehrával z kazety Maxell, mi dodnes zní v hlavě a její text se nesmazatelně vtisknul do mé paměti. Janota v současnosti setrvává (lépe řečeno trvá na svém) médii netázán, veřejností
nedoceněn a kolegy hudebníky neremixován. Jejich škoda.
Vaše album Podzimní král z let 1983 – 84 se mi kdysi dostalo do rukou v jediném exempláři jakéhosi koncertního bootlegu. Jinak Vaši hudbu za socialismu nebylo možné sehnat. Míval jste problémy s komunistickým režimem?
Tak nějak… fajnově. Z výslechu jsem naštěstí vždycky mohl jít domů. Člověk možná má nějaké skryté rezervy, já měl ale silný pocit, že bych v kriminálu chcípnul.
Jste nešťastný ze současného stavu světa?
Dřív bych asi na tuto otázku něco vypálil od boku, ale teď už mi to z pysků nějak neleze.
Myslel jsem třeba prázdnotu v mladých lidech, to, že už jen pár z nich čte knihy.
Najednou je tady něco jinak. Je to nějak nastavené pro další generaci. Tu změnu člověk nemůže obsáhnout svým vědomím. Například ve starých spisech se píše, že při meditaci o prázdnotě by měl člověk rozvíjet meditaci o soucitu. Situace se vždycky odvíjí od lidského elementu. Proto je možné, že i prázdnota, o které jste mluvil, má nějaký smysl a rozměr.
A vliv, který má na mladé televize?
Televize je jakási šrotovnice, do které něco padne a ten šrot se pak znovu vymodeluje před vámi. Ta osoba, na kterou hledíte, je recyklovaná, nemáte přímý kontakt s ní, ale s fantomem. A to není totéž!
Uvažoval jste někdy o gospelovém aranžmá Vašich skladeb? Obsahují jakési hymnické spodní proudy, dalo by říci i mantrická zaříkávadla.
Ano, tak je to myšlené a bylo by dobré, kdyby to tak bylo i realizované.
Písni o podivném nájemníkovi, kterou jste před chvílí zpíval, by zase slušelo hip-hopové aranžmá. I Vy ten text spíše deklamujete…
Já nejsem zpěvák, a tak je tato deklamace pro mě jakýmsi mezistupněm mezi zpěvem a mluvenou řečí.
Nepřipravenému uchu se Váš hlas může zdát stylizovaný…
Já bych svůj zpěv nazval velkým bojem o hlas. (Směje se.)
Staré orientální civilizace věřily, že úroveň umělecké tvorby je odrazem vnitřní čistoty umělce...
Když vezmete starobylou orientální báseň, může se vám zdát svým způsobem banální. Přitom se otevírá záhada, proč vlastně banální není. V čem se tak výrazně liší od podobné „banality“, kterou někdo vyprodukuje dnes? Ten rozdíl je v osobní kvalitě toho, kdo ji napsal. To je povzbuzující, ne? Že se originál vlastně nedá nahradit ani nejgeniálnějším padělkem…
Dnes je takové období, kdy se hodně dbá o vnějšek, rychlost, hudba se výrazně opírá o rytmus. Jakoby něco akcelerovalo.
Jedno z Vašich velkých témat je voda, což mi připomíná aforismus: „Pijáci vody, co víc, opilí vodou.“
Emily Dickinsonová měla krásný verš: „Vodě se naučíš žízní.“ Člověk je vodou prostoupen. Když se jeho vědomí obrací k vodě, vstupuje do velmi silného rozhovoru.
Řekl bych, že Vaše tvorba má jednu vlastnost velkého umění – neutrální tón.
Vám je to příjemné, ale někomu to může být nepříjemné. Třeba tomu, kdo chce, aby ho umění manipulovalo a bavilo.
Věříte na kouzlo?
S tím, že existuje, nemám problém. Z kouzla by se ale neměl stát snadný recept na to, jak vyřešit život.
Připadáte mi jako jeden z lidí, kterým já říkám starosvětáci. Tato kategorie lidí ale mizí ze světa.
To musí být.
Nenastupuje ale s jejich odchodem něco dravého, nebezpečného, zničujícího?
I Tolkien popisoval odchod vyšší kultury ze Středozemě. Velké civilizace a jejich vznešené moudrosti z nějakého důvodu odcházejí. Není možné lpět na tom, co si představujete, chtít od světa, aby uchovával to, na čem vám záleží. To byste šel proti něčemu, proti čemu nelze jít. Existujeme v herakleitovské, proměnlivé skutečnosti, žádný okamžik není stejný jako ten předchozí. Měli bychom ale mít důvěru v to, že něco v srdci se předává.
Věříte v to, co angličtina nazývá „Masterplan“, tedy Stvořitelův, Tvůrcův plán?
Spíš než plán vnímám obrovskou otevřenost běhu věcí. Představuji si přítomnost jako ohnisko, ve kterém hoří plamen určitého Teď. Sice jsme obklopeni spoustou konkrétních, útěšných věcí, které nám dodávají „jistotu”, ale ve skutečnosti jediné, co je jisté, je minulost. Nevíme nic o tom, co je teď, ani o tom, co bude.
Ale to napětí… my tady sedíme v určitém chráněném prostoru, o kterém nevíme, jak dlouho ještě bude existovat. Jsem rád, že kontinuita bezpečí trvá. Přesto: situace z hlediska života a zeměkoule je v každém okamžiku stejně vypjatá, jako když člověk stojí na sopce.
Děkujeme za rozhovor a přejeme další šťastné chvíle na okraji sopky.
Naslouchejte hudbě Oldřicha Janoty: http://www.myspace.com/oldrichjanota
