Radka Bangu a Vojtu Lavičku z Gipsy.cz netřeba představovat. Rozhovor, který jsem s nimi vedl, jsem na papír přenesl s minimem úprav. Chtěl jsem jejich slovům ponechat syrovost, upřímnost a naléhavost. Kluci možná mluví sprostě, ale přitom taky chytře a moudře - to se nevylučuje. Tak prosím, užijte si tenhle rozhovor, jako jsem si ho užil já…
Mám říkat Cikán nebo Rom?
Radek: Říkej‘ Egypťan.
Vojta: Já jsem rád, když ne-Romáci používaj‘ Rom a my Cigáni si říkáme Cigáni. (Smích.) Trochu rasistickej‘ přístup.
Štve vás, jak se proměnil hip-hop? Někdy v roce 1994 jsem pouštěl na rádiu Public Enemy a syrovost toho zvuku nikdo nechápal. A dneska: samej hlásek jako konipásek, latinský rytmy a natřásání zadků…
Radek: To se začalo dít po roce 2000 a přihodilo se to všem hudebním žánrům. Velký labely si uvědomily, že se na tom dají vydělat peníze. Tak do toho začaly cpát „vokálky“, pak už se ani neříkalo hip hop, ale r’n’b. Dneska už celej ten žánr zasáhla vlna blbosti. Texty o tom, že máš pěknou černošku a krásný auto, to není změna, to je smrt hip-hopu. Mainstream ho vycucal, vymačkal jako citrón. Nezbylo nic.
Vojta: Teď se vžij do tý situace: seš mladej‘ šestnáctiletej‘ 50 CENT a děláš něco, co by neznalej‘ člověk mohl klasifikovat jako hip-hop. Distribuuješ drogy, seš v gangu, máš za sebou nějaký ty přestřelky… a máš o čem zpívat. Pak prodáš 50 milionů desek, bydlíš ve vile o čtyřiceti vanách, všem to ukazuješ a seš přitom pořád stejný, nevzdělaný pako. O čem teď budeš zpívat? No o tom, že máš ty prostitutky a bazény a miliony… což oni taky dělaj‘.
Hele, ale i když máš ty prachy, tak stejně dvě kuřata nesníš…
Radek: Ale ve třech auťácích klidně jezdit budu. (Smích.)
Vojta: Párkrát jsem na MTV viděl pořady, kde štáb tyhle hvězdy navštíví doma a oni ukazujou ty zlatý koupelny a tak. Když se zaposloucháš do toho, jaký ty lidi mají projev, zjistíš v první řadě, že jsou úplně nevzdělaný. Přišli z ulice a zbohatli. Nejdřív měli h…. a teď místo něj mají tisíc zlatejch h…..
Opravdu si Romové příliš nelámou hlavu s tím, co bude zítra?
Radek (vyzývavě k Vojtovi): Jak to máš ty, ty si Rom?! Já jsem taky Rom!!
Vojta: Já nerad mluvím o Romech obecně. Když jsme před rokem vyšli s trochu tvrdším názorovým proudem proti vlastním lidem - aby se sebou začali něco dělat - tak jsme svým způsobem dali bílejm do ruky zbraň. Oni pak začali říkat: dyť sami Romové už si na sebe stěžujou.
Je pravda, že nemáme rádi plánování, radši žijeme teď. Vy (bílí) trávíte 95 procent času v minulosti nebo v budoucnosti, buď plánujete nebo vzpomínáte. A když vám starý lidi začnou vyprávět, co všechno zažili a po deseti minutách příběhu zjistí, že nic nezažili… Romáci do toho jdou tvrdě, jednou jsou nahoře, jednou dole, ale ten život je opravdu odžitej‘.
Pronásleduje vás něco? Svědomí, ctižádost?
Vojta: Ctižádost nemám, chci hrát, sláva mě nezajímá, naopak. Chci mít svůj klid, svou ženu, děti a večeři na stole, když přijdu domů.
Radek: Člověk by nikdy neměl zapomenout, z jaký p….. vylez. Snažím se chovat spontánně. Když to vyjde, tak fajn, když ne, není dobrý si to připomínat. Jestli jsem něco udělal špatně, jednoho dne dostanu příležitost, abych to samý udělal jinak, dobře.
Věříte na osud?
Vojta: Věřím na karmu, na převtělování, na nedořešený karmický vztahy. Teď se mojí sestře narodilo úžasný, krásný miminko, který má nicméně nějaký zdravotní problémy a já jsem přesvědčenej, že to je náš táta, kterej…. atd.
Radek: Spíš než na předurčení věřím na předpoklady. Jsou věci, který nezměníš. Existuje cosi jako stopy v čase, do kterejch musíš vstoupit. Jak se k nim dostaneš, je fuk, existuje sto různejch cest, ale nakonec k tomu dojdeš. Může to bejt něčí smrt, nehoda, dobrý album, který tě dostane nahoru. U některejch událostí si možná můžeme zvolit, jak k nim dojít, jinejm se jen těžko vyhneme.
Vojta: Jako když jedeš autem, máš nachystanou první křižovatku, máš jet doprava, ale ty pojedeš doleva. Chvíli tě to pustí, až dojedeš k další křižovatce. Když ale desetkrát za sebou zahneš blbě, tak si to pak vyžereš.
Dám ti příklad. Třeba my, že jsme teď Cigáni, tak to je asi proto, že jsme v minulým životě byli pěkný hajzlíci. (Smích.)
(Uvažuje.) Ale, my se vlastně máme dobře…
Radek: (Řičí smíchy.) My se máme dobře!!!
Za jednu věc vás musím pochválit. Ten singl Jednou, to je docela silná písnička a já si všimnul, že trvá 3 minuty 24 vteřin! Jste jedni z posledních muzikantů na světě, co neztratili soudnost ohledně délky vlastních skladeb.
Radek: Protože my jsme starý pankáči a punková písnička je za dvě minuty vodbytá…
Je tráva droga?
Radek: Říká se, že hulení je lehká droga, ale já s tím nesouhlasím. Droga je pokaždý droga. A může to bejt cokoli. Cigáro, gandža, kafe, alkohol, to všechno jsou drogy, když vidím anorektičky, ty jsou závislý na tom, že nejedí… Sex je droga. Za každou drogu zaplatíš. Za hulení tím, že seš míň pohotovej, hůř si pamatuješ.
Vojta: Já vo tom vím dost. Brácha dělal v terénu, já jsem z pervitinový generace, bejvalej aktivní uživatel. Jsem nepřítel zlehčování marihuany, protože její kuřák taky degeneruje. Tráva navíc zaznamenala nechutnej posun do oblasti byznysu. První generace českejch huličů by v životě nenapadlo trávu koupit nebo prodat.
Vojto, znáš povídku Karla Čapka, ve které se četník zastaví v hospodě a jakmile mu padne do uší zvuk cikánských houslí, zapomene na všechno a jen tam pije a brečí a vynesou ho až za tři dny? Kde se ta síla v těch cikánských houslích bere?
Výhody: je to dřevěný nástroj, strunný, smyčec ti dovoluje ještě bohatší výraz než prsty nebo trsátko. Housle mají dokonalý, ideálně posazený rozmezí tónů, od malýho G až po ty šíleně vysoký, který jdou nad zpívanej soprán. Prostě, když je houslista opravdu dobrej (což já nejsem), dokáže vyjádřit cokoli a jde to přímo na srdce.
Housle, to je i mystérium. Já věřím, že když po někom dostanu housle a hraju na ně, tak z nich poznám, jakej byl jejich předchozí majitel. Taky ten nástroj se mi po čase přizpůsobí, všechny moje housle začaly postupem času hrát stejně.
Když jsme s kámošem chodili do parku, tak tam byli „vaši“, který hráli na kytary. A když to vzali do ruky, to bylo něco strašně jinýho, způsob, rytmus byl nepochopitelnej…
Radek: To je romskej feeling, kterej dělá z romský hudby to, co je.
Vojta: To je temperament, kterej není ze střední Evropy. Vy jste Slovani a my jsme… ani nevím co. Indie jako taková neexistuje, to je asi padesát etnik na území formálního státního seskupení.
Radek: A pak jsme ještě procestovali skrz asi dvacet dalších národů. Já si myslím, že když máš v sobě víc než tři národy, že seš z….. (Smích.) My jsme prostě z…..
Jsou Romové kočovníci?
Vojta: Nic takovýho neexistuje. To možná byli kdysi Mongolové. Romové díky řemeslu, který dělali (broušení nůžek, čtení z ruky, stavění koryt), během 14 dnů naplnili trh a museli dál. Od Marie Terezie jsme tady násilně usazení, nekočujem‘ a i kdyby nám dali mercedesy s obytnými přívěsy, tak nezačnem‘.
Radek: Děda mi jasně říkal, že kočování nebyla jízda nazdařbůh někam, že to byla předem naplánovaná, jasně definovaná obchodní cesta tam a zpátky. To úplně boří představu Evropana o Romech, cestujících na povozech rovnou „za nosem“.
Vojta: Můj táta byl z rodu košíkářů, dvaatřicátej ročník. Měli tři místa, který každej rok objížděli, napletli košíky, prodali zboží a pak jeli domů.
Přijde mi, že největší důvod, proč někteří lidé nenávidí Romy, je to, že je vlastně neznají.
Radek: Eugene Hütz z kapely Gogol Bordello řekl jednu věc. Že za těch x staletí vědí Romové o bílejch už úplně všechno, jenom bílý o nás furt ještě nevědí nic.
(Radek odchází. Má další rozhovor.)
U spousty rozhovorů se nedoberu k tomu, co vlastně lidi chtějí říct. Je něco, co chceš říct?
Pro mě ani tak ne, ale pro kluky z kapely je smutný, že lidi se zajímají spíš o to, jaký razíme názory. Rozhovory, který děláme, se zpolitizovaly, vlastně i teď jsme věnovali spoustu času společenským tématům. My si říkáme, je to naše chyba, musíme dělat ještě mnohem lepší muziku, aby se na ní lidi konečně začali ptát. Kluci nejsou politici, jsou muzikanti, kolikrát ani nevěděj‘, co říct, vědí jenom, že to, co řeknou, je důležité. Aniž by o to stál, Radek se stal mluvčím Romů v České republice.
Kdo napsal tu písničku Jednou?
Radek. On je náš hitmaker. Většinu muziky dělá on, beat a melodie, to je jeho doména, až na výjimky. My s klukama se staráme o aranže, akordy... Když jsme na fesťáku a z pódia vyřváváme ten refrén („Jednou bude každý chtít být Cigán“), tak ty bílý pod pódiem vždycky na chvilku přepadnou takový rozpaky…
Dostat se na vrchol, to je dlouhodobý proces…
Právě ten proces je to nejhezčí. Ve chvíli, kdy to přestává bejt dobrodružství a začne to bejt řemeslo, nás to přestává bavit.
Hrál jsi skoro v šedesáti zemích světa. Taky v Číně?
K tomu ti řeknu tohle: Já píšu každý úterý články do Metra a tam jsem vyhlásil, že i když jsem obrovskej milovník sportovních přenosů, tak se nebudu dívat na olympiádu. Že jsem znechucenej, kolik politiků mlčí jen proto, že jde o velkej byznys. Mělo to silnej ohlas a do novin pak napsala spousta lidí. Mile mě překvapilo, že se lidem u nás otevírá hlava.
V Číně jsem byl asi měsíc na turné s cimbálovkou. Jeli jsme od severu až dolů. Z Pekingu jsem měl depku. Jeden kamarád, kterej tam slouží v diplomacii, nám popisoval zákulisí příprav na olympiádu. Vysídlování a tak. Dvě třetiny obyvatel topí uhlím. A oni jim už v zimě nakázali, že kvůli olympiádě nebudou topit.
V Pekingu je slunce červený, rudý. S náma furt chodil nějakej‘ komunistickej‘ funkcionář, tak jsem se ho zeptal, proč tady máte rudý slunce? A on na to: A jaký by mělo bejt? Já: Slunce je žlutý. Ne, slunce je rudý. Já říkám, tohle je absurdní debata, celej svět ví, že slunce je žlutý. Jen to vaše je rudý vod smogu.
Děkuji za rozhovor. A ať ten příští je už jenom o muzice.
