Nori Sawa (*1961) se dostal do povědomí české veřejnosti, když na Letních shakespearovských slavnostech vystoupil s loutkovou verzí Macbetha. Vlastnoručně vyrobené loutky nechává chodit po zemi, plout ve vodě či létat ve vzduchu na exotických pozadích, která rovněž sám vyrábí. Za svou autorskou fantazii a nápaditou scénografii sbírá divadelní ceny všude po světě. Učil loutkoherectví ve více než dvaceti zemích světa. Doma je kromě Tokia především v Praze. Své mimořádné schopnosti dnes předává studentům katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU.
Proč vlastně žijete v České republice?
Řeknu vám pravdu a vy si to pak upravte. Skutečně, tohle jsem zatím nepřiznal v žádném interview. V roce 1992 jsem se ve Francii setkal s režisérem Josefem Kroftou a on mě pozval, abych tady vyučoval na DAMU. V letech 1993 – 1994 jsem strašně toužil po návratu do Japonska. Jsem křesťan a můj pastor žije v Paříži. Tak jsem se ho jel zeptat, co mám dělat. Říkám mu, že bych se moc chtěl vrátit domů. On na to: ne, zůstaň tam, kde jsi. Já fňukal (mluví česky): „Nechci, mají tam bordel a rasismus.“ On trval na svém: „To se brzy zlepší. Ta země bude silná evropská země.“ Tak jsem se vrátil a postupně v Čechách našel dobré přátele. Dnes vidím, že jste transformaci směrem k Evropě zvládli nejlépe z postkomunistických zemí.
Znají Japonci český animovaný film a loutkové divadlo?
Režisér Karel Zeman (Cesta do pravěku, Vynález zkázy atd.) je v Japonsku snad ještě slavnější než v Čechách. Japonci samozřejmě znají Jiřího Trnku, Jana Švankmajera. Ale i zakladatele hradeckého divadla Drak – Věru Říčařovou a Františka Vítka.
Víte, že pouze Češi a Japonci mají ve své pohádkové mytologii vodníka, v japonštině se mu myslím říká kappa?
(Mluví česky) Ano, vodník! Máme vodníky! Podobnou postavu jsem objevil i ve Finsku, v jedné pohádce tam také bytost unese princeznu pod vodní hladinu. V Japonsku máme více druhů kappa, někteří žijí v prudce tekoucích horských bystřinách, jiní v jezerech a rybnících.
Také sbírají lidské duše do hrníčků jako ti naši?
Topí děti a kradou jim duši. Když končí léto a voda začíná být studená, rodiče říkají dětem, nechoď se koupat, je tam kappa. Vytáhne ti ze zadku duši a bude po tobě.
Líbí se Vám české pohádky?
Ano. Moc se mi líbí Erbenova Kytice. Pohádky mají všude po světě stejné kořeny.
Jaké představení hrajete teď?
Starou japonskou legendu. Rybář zachrání na mořském břehu želvu a ta ho za odměnu donese do podmořského paláce. On tam stráví nádherné tři dny s Dračí princeznou. Pak se mu začne stýskat a pomýšlí na návrat domů. Dračí princezna mu s sebou dá skříňku a varuje ho: chceš-li se ještě vrátit do Dračího paláce, nesmíš ji nikdy otevřít. Když rybář přijde do vesnice, zjistí, že mezitím uběhlo tři sta let. Nemá rodiče, přátele, nikdo ho nezná. Tak usedne na pláž a otevře skříňku. Z ní se vyvalí kouř a on v okamžiku zestárne o tři sta let a zemře. Hrůzný a krásný příběh.
Po patnácti letech života u vás jsem začal přemýšlet. Kde je má rodná vesnice a kde je Dračí palác? Je to v Japonsku nebo v České republice? Co je skutečnost a co se mi jen zdá? Praha nebo Tokio? Cítím stesk po obou zemích.
Můj život v Japonsku „zamlada“ připomínal pohádku. Učil jsem na dívčí škole a holky mě milovaly, bylo jich tam dva tisíce. Pak jsem přišel sem k vám a život tady pro mě nebyl vůbec lehký. Dnes jsem zmatený a pořádně nevím, kde je můj domov. Proto jsem si vybral tuhle pohádku.
V tom případě Vám radím, až budete zpátky v Japonsku, neotvírejte tu skříňku.
(Směje se) Držím ji zatím zavřenou. Vlastně ani nevím, kde je. Možná, že je kolem nás, že jsme v ní, že jsme ten kouř.
Ten rybář asi vstoupil do jiné dimenze, že? Tím se vysvětluje ten časový rozdíl…
Ano, vědecky to lze skutečně vysvětlit jako při teorii cest do vesmíru, při kterých astronaut stárne mnohonásobně pomaleji než lidé na zemi. V Japonsku v jednom chrámu prý mají vlasy tohoto rybáře (Urašimy). Snad mají i tu skříňku, ale nechtějí ji ukázat. Podobný příběh s rybářem mají i v Polynésii, která je s Japonskem spojená mořským proudem. Dračí palác, japonsky RyúGú, znamená v polynézštině Dlouhý pobyt.
Dokáží dnešní děti do hloubky pochopit starodávné pohádky?
Ano, jejich zevnějšek se možná změnil, duše ne.
Chovají se české a japonské děti stejně, když pro ně hrajete?
Jsou to úplně odlišní lidé a to se týká i dospělých. Pocity, které mají, jsou jiné. Smějí se na jiných místech. Základní reakce jsou ale stejné. Zábavný rozdíl je v tom, jak disciplinovaní jsou diváci v jednotlivých zemích. Děti v Itálií působí, jako by se před chvíli zbláznily. Jakmile přijdu na jeviště, už řvou smíchy. Křičí: Číňan!!! Je-to-Číňan!!! Pak přijedu do Německa a děti vzorně sedí a na nic nereagují. Tak jim říkám, můžete se smát, můžete svobodně prdět, můžete si lehnout na zem a spát. Až pak začnou pomaličku roztávat.
A české děti?
Ty jsou úplně jiné. Hrát pro ně je velmi snadné. Ony důvěrně znají divadlo a vědí, jak se tam chovat. Dokonce dokážou předstírat, že jsou vzorné publikum.
Možná to má nějakou souvislost s komunismem, to jsme museli „vzorné publikum“ dělat všichni…
Aha, tak proto je vaše divadelní scéna na tak vysoké úrovni, každý umí moc dobře něco předstírat. (směje se) Co je ale myslím velmi dobré – Češi vždycky věděli, že předstírají. Jiné národy v tom nemají tak jasno, ony berou tu ideologii vážně, ať je to komunismus nebo kapitalismus. Češi ale perfektně ovládají ironii, jsou inteligentní a znají všechny masky, které nosí.
Mají loutky svůj vlastní život?
Myslím, že existuje něco jako posednutí duchem, ale pro mě to nemá význam, protože to nemohu kontrolovat. Já nepotřebuji, aby loutka měla duši, to bych s ní nemohl manipulovat. Život jí musím dodat já.
Studoval jste také japonské divadlo bunraku…
Jen jsem se pár let učil, jak vyrábět loutky. Dosáhnout mistrovského stupně vedení loutky (tři lidé ovládají jednoho „manekýna“) trvá v bunraku dvacet let. Je to divadelní forma, jejíž kořeny sahají stovky let do minulosti. Dědicem této tradice je jedna jediná japonská firma. Bunraku je její ochranná známka, na kterou se vztahují autorská práva.
Ve vašem komentáři ke hře Višňový sad, kterou hrajete jako stínohru, jste zmínil, že: „Nikdo nemůže změnit směr své cesty, neboť každý je nedobrovolně unášen nemilosrdným proudem nicoty.“
To je můj odkaz na Japonsko. Celá moje vlast leží na ostrovech. Máme zažitý jistý rybářský atavismus, jsme na lodi a kolem nás je moře. A jeho vlny, to je vlastně to „nic“.
Mohl byste nějak sumarizovat, proč se pořád vracíte „domů do Holešovic“?
Každý Čech zná loutky a loutkové divadlo. S něčím takovým se nesetkáte nikde na světě. I taxikář vám začne vyprávět, jak byl jako malý na Hurvínkovi a Spejblovi. Žádná jiná země se vám v tomhle nemůže rovnat. Čechy jsou loutkářská velmoc.
Děkujeme za rozhovor. Přejeme Vám pozorné a milé obecenstvo, v rybářské vesnici i v Dračím paláci.
