Kleopatra, Jan Zrzavý
(© Narodní Galerie)
Od úmrtí Jana Zrzavého letos uběhne 30 let. Pokud navštívíte nyní probíhající výstavu našeho národního umělce, máte možnost seznámit se s jeho tvorbou od doby jeho chlapeckých začátků kreslení až k dílům ze závěru života, kdy jako více než osmdesátiletý tvořil své poslední obrazy.
Instalace výstavy na tmavých panelech v jízdárně působí poněkud neosobně. Celý prostor působí smutně, jako by tu chyběl vzduch a světlo. Návštěvníci se zde nacházejí v tlumeném příšeří. Avšak samotné jednotlivé obrazy jsou osvětleny velmi dobře. V programech pro veřejnost galerie nabízí komentované prohlídky, ve kterých máte možnost seznámit se s malířovým dílem spolu s odborným výkladem.
V záhlaví výstavního prostoru trůní dominantní Kleopatra, která se zde nachází ještě v několika variacích. Skici k tomuto obrazu jsou datovány již od útlého věku malířova.
První skutečný obraz, který namaloval, je tu zastoupen spolu s menším originálem - pastelem, který mladý malíř dlouho vozil všude s sebou – Údolí smutku (Melancholie 1908)
Potkáme se zde s rozvernou Dianou, ležící na pohovce pod fialovými drapériemi, obrazem ze soukromé sbírky. Nebo nahlížíme do Poslední večeře Krista a jeho učedníků (1913), poznáváme malířovy počátky s kresbou přes krátká období expresionismu (Tobiáš 1909) a impresionismu (Květiny na okně, 1907), projdeme se Perskou zahradou (1907), navštívíme ostrovy Rozkoše z barevných inkoustů a ze zlata (1907-1908), pozastavíme se nad několika narcisistickými autoportréty či Antikristem, abychom našli radost v andělských barvách obrazu Hosté Abrahámovi (1912) a spočinuli v klidu Loretánského náměstí (1963) nebo se procházeli zázračnou nocí v Nocturnu (1909).
Bez pocitu tajemna a naléhavosti nelze přejít kolem vyobrazení sv. Jana Křtitele v Leonardově stylu (1923) – kdo z nás uhádne, kam ukazuje ruka sv. Jana spolu s jeho tajuplným úsměvem?
Typické pro jeho tvorbu jsou přechody barev, z růžové do zelené, z růžové do modré, nad nimiž se tají dech – např. Poutníci do Emauz (1942).
Jan Zrzavý byl pravověrným křesťanem. Miloval umění řecké, italské, byzantské. Je naprostou záhadou, proč se v jeho dílech objevují čínské náměty... Na některých obrazech jsou jasně patrné široké čínské klobouky nebo prohnuté stříšky staveb.
V polovině 70.let dvacátého století odkázal malíř Národní galerii velkoryse téměř veškerou svoji tvorbu, více než sto obrazů a na patnáct set kreseb. Jeho úmyslem bylo zpřístupnit své dílo navždy široké veřejnosti. Je diskutabilní, kolik děl z jeho odkazu Národní galerie průběžně vystavuje a kolik jich zatím tiše leží v depozitáři.
Nyní však mohu ocenit, že pro tuto chvíli byly depozitáře otevřeny a jejich obsah je vystaven. Zjišťuji, že se tu objevila i některá méně známá díla.
V horním patře výstavy se nacházejí kresby a návrhy scénografií či kostýmů pro divadlo a ilustrace ke knižní tvorbě. Nezapomenutelný Máchův Máj, Erbenova Kytice nebo Gogolovy Večery na Dikaňce. Nechybí zde celý návrh scénografie ani barevné smaltové mozaiky v řeckém stylu.
Tlumená hudba a hlas zpívající francouzskou píseň nás přilákal k promítanému filmu. Usedáme v očekávání, že shlédneme poetickou vzpomínku na malíře. Hraje se film Michala Pěchoučka „Good bye Rimbaud“.
Mezi surrealistickými záběry „přirozeně“ se předvádějících dvou mladých lidí, v jejichž dialogu není nic, co by se týkalo Jana Zrzavého, se spoře ukazují archivní záběry, jak mistr Jan kráčí Prahou nebo se lehce pohybuje ve svém atelieru. Nechala jsem ten film běžet ještě jednou, abych si vynašla vzácné záběry na mistrovu tvář a jeho gesta...
Kolik lidí se už předvedlo nebo předvádí na úkor jeho odkazu, kolik se jich chce ještě zviditelnit za jeho jménem?
Když prodléval mistr kdysi v Itálii, navštívil Padovu, aby si prohlédl omšelé fresky Giottovy, nacházející se v kapli Scrovegni.
Smiřuje se nerad s jejich poškozením a omšelostí, půl dne hledá jejich kouzlo...a pak je uvidí. Dokáže je vidět v původním stavu!
„A život, jenž se v nich chvěje! Tvé tváře se zardívají, oči se dívají a pohybují, z úst doznívají pronesená slova. Možno vzíti za ruku tvé postavy, možno k nim vejíti a posaditi se mezi ně...Díky ti, Giotto, díky na kolenou!...“ vyznává se o svém vidění a dodává:
„Čím jsi udělal tento div umění, Giotto? Vím to: víra a láska, bezmezná pokora jsou tajemství tvého umění a moci.“
