Operní pěvkyně Ema Destinnová, 1923. (Library of Congress / George Grantham Bain)
Emin hudební talent se projevil záhy – rodině neušlo, že její domácí prozpěvování doznává určité kvality a že barva jejího hlasu je nevšední. V pěti letech se učila hrát na housle a brala také hodiny klavíru. Hra na housle příznivě ovlivnila přesnost její intonace a zpěvnost hlasového projevu.
„Její obličej připomíná tvář slovanské madony, zpočátku nehybnou, ale v dramatických situacích působící úchvatněji než běžná mimika.“ – berlínský tisk Die Zeit
Jak přišla ke svému uměleckému jménu
Otec Emanuel Kittl svěřil pěveckou výuku své dcery manželům Loewovým, kteří do Prahy přišli z Vídně. Umělci Loewovi v Praze založili soukromou hudební školu. Hlavním principem výuky Loewových byla metoda bel canto. Když v letech 1892–1897 Emu učili, rozpoznali možnosti jejího dramatického sopránu. Brzy ji vybavili nezbytným repertoárem operních postav, jakými jsou Markétka z Gounodova Fausta, Carmen ze stejnojmenné Bizetovy opery, Senta z Wagnerova Bludného Holanďana a podobně. Poskytli Emě nejen výuku zpěvu, ale i morální vedení, a mimoto se s ní podělili o životní zkušenosti načerpané ve složitých divadelních podmínkách. Když Emě v jejích devatenácti letech zemřela maminka, Loewovi jí zčásti nahrazovali rodiče.
Vděčnost svým laskavým učitelům vyjádřila Ema jednoznačně – převzetím uměleckého pseudonymu Destinnová, který Marie Loewová používala, když účinkovala na německých scénách.
Další její učitelkou byla Otýlie Sklenářová-Malá, ve své době nejznámější česká herečka, která ji provázela během neklidného dospívání. Jeden z historiků popisoval „divokou“ Emu jako „přitloustlé děvče cikánského typu, které nosilo nápadně veliké náušnice“. Ema v té době kromě zpěvu tíhla k literární práci, napsala dokonce několik divadelních dramat, která se za jejího mládí hrála na pražských scénách.
Národní divadlo – v první zkoušce neuspěla
Kde jinde zkusit štěstí v angažmá než ve „zlaté kapličce“. Představa, že zde bude vystupovat, se stala zbožným přáním jejího otce Emanuela Kittla, které však nedošlo naplnění, neboť Ema byla při zkoušce příkře odmítnuta, a dokonce následovala urážka k jejímu projevu od tehdejšího ředitele divadla F. A. Šuberta. S odstupem času to však Ema přehodnotila, že nebýt „vyhazovu z Národního“, nedosáhla by svých úspěchů na zahraničních scénách.
Její první kroky byly sice nadějné, ale zároveň vystoupily těžké překážky způsobené dobovými poměry i její emotivností. Zkoušela štěstí v Berlíně i Drážďanech, ale i tam musela vyslechnout: „Nemáte hlas. Jste ošklivá.“ Emin impresário však nalezl odvahu zaklepat na dveře Královské dvorní opery. A stalo se, že zkouška proběhla a vzápětí jí srdečně tiskl ruku hrabě intendant Bolko von Hochberg, který se později stal jejím „andělem strážným“.
Ema vzpomíná na jeho ochranu s povděkem: „Vždy a všude cítila jsem jeho klidné láskyplné vedení. Dovedl odstraňovat balvany z cesty.“
Operní hvězda začíná zářit
Ema Destinnová pózuje v divadelním kostýmu, 1909. (Library of Congress / Mishkin, N. Y.)
Její citový život neutuchal, bývala vždy do někoho zamilovaná, a tak mezi zkouškami v Berlíně, ve svém bytě plném starožit-
ností, obklopena empírovým nábytkem, psala denně milostná psaníčka. Korespondence připomínala deník, z něhož čerpali mnozí její životopisci podrobnosti jejího osobního i uměleckého života.
K úspěšné umělecké dráze jí napomáhaly i příznivé náhody. Například, když některá operní diva musela odřeknout roli v opeře, dokázala rychle využít příležitosti. Ema proslula tím, že se dokázala zhostit role bez delších příprav a pohotově odvést dokonalý výkon. Takto odzpívala Seliku v Afričance a Mignon ve stejnojmenné opeře Ambroise Thomase nebo Markétku v Gounodově Faustovi a Markétce či Agátu ve Weberově Čarostřelci. Pohotovost, s níž dokázala zahrát náročnou roli, se u Destinnové stala příslovečnou.
Její uměleckou dráhu provázela také náklonnost paní Cosimy Wagnerové, manželky skladatele Richarda Wagnera, nebo přízeň skladatele Richarda Strausse. Berlínský Die Zeit o ní tehdy napsal: „Její obličej připomíná tvář slovanské madony, zpočátku nehybnou, ale v dramatických situacích působící úchvatněji než běžná mimika.“ Nelze nevzpomenout, že vystupovala i po boku takových hudebních entit, jako byl Enrico Caruso či Karel Burian, a zpívala pod významnými dirigenty, jako Toscanini, Kovařovic nebo Mahler.
Její návrat do Národního divadla roku 1908 lze nazvat triumfálním. Praha ji uvítala s obdivem jako proslulou umělkyni i vlastenku. Byla to Verdiho Aida, která jí přinesla v rodné vlasti plné uznání; nadšení obecenstva se stupňovalo od výstupu k výstupu a ovace nebraly konce.
V průběhu let se jí podařilo stát členkou Národního divadla, Dvorní opery v Berlíně a Metropolitní opery v New Yorku. Zpívala v pěti světových jazycích.
Božská Ema na rybách
V roce 1979 byl o ní natočen poněkud posmutnělý film Božská Ema, ve kterém se roku 1916 pro stesk po domově zřekla pokračování amerického turné a vrátila se do rozválčené Evropy.
Z archivního filmového snímku, který zaznamenává její civilní projev, lze vyčíst, že v sobě nosila staropražskou noblesu, rozhodnost, nadhled i dobrosrdečnost.
„Umírám steskem,“ řekla tehdy, a odmítla i navýšené honoráře, které jí v Americe nabízeli. Návrat do Čech se však stal její umělecké dráze osudným. Ke konci války byla internována na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou, rakousko-uherské mocnářství ji pro její vlastenectví podezíralo z vlastizrady. Nepřítomnost Emy Destinnové na světových jevištích otevřela dráhu dalším generacím nových pěvkyň, a tak po 1. světové válce už nezažívala takové triumfy jako předtím.
Ema Destinnová hraje na piano, 1909. (Library of Congress / E. F. Foley, N. Y.)
Celý život trpěla pocity osamocení, touhou po lásce, po domově. Snad proto se obklopovala krásnými předměty, obrazy a nábytkem. Pozdní sňatek s mladším mužem jí nepřinesl souladný vztah. Trávila hodně času v přírodě a na rybách. Z archivního filmového snímku, který zaznamenává její civilní projev, lze vyčíst, že v sobě nosila staropražskou noblesu, rozhodnost, nadhled i dobrosrdečnost.
Koncem války vystupovala na různých místech po celé zemi, bez nároku na honorář zpívala obyčejným lidem na návsi, v kostele, kdekoliv. Těmito koncerty se nesmazatelně vryla do paměti české veřejnosti. „Ošklivost“, která jí byla vytýkána, komentoval jednou malíř Jan Zrzavý takto: „Ošklivá? To ne. Byla taková zvláštní.“
Zemřela záhy, v podobném věku jako její matka. Čtyřverší na pomníčku v třeboňském kraji, kde nazvali jejím jménem cyklostezku, vystihuje její rozpoložení:
„Žijící, jež smíte dosud všechny tyto krásy smavé zřít, vzpomeňte si při přeletu sněhobílých ptáků samot duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich, znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.“
Pozn.: V článku byly použity informace z knihy Bohumila Plevky Život a umění Emy Destinnové.
Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.
Objednávejte naše další magazíny.
