Car Mikuláš II. s rodinou. Zleva: Olga, Marie, Mikuláš, Alexandra, Anastázie, Alexej a Taťána (Livadijský palác, 1913). (Volné dílo)
Po velké říjnové revoluci 1917 Lenin velmi nekompromisně dbal na to, aby si zajistil neomezenou vládu. Ruský car Mikuláš II. abdikoval už před velkou revolucí a bolševici nenalezli způsob, jak cara odsoudit, aby ho mohli regulérně zbavit života. Hledali důvod, za co cara a jeho ženu soudit a jak se zbavit potomků. Navíc, soudy musí být veřejné. Přitom bylo nutné vyloučit jakoukoliv možnost návratu dynastie Romanovců, protože bolševici hodlali vládnout opravdu dlouho a neomezeně. Pamětliv historie francouzské revoluce, kdy se po mnoha letech znenadání objevil potomek Bourbonů, Lenin se rozhodně chtěl vyhnout něčemu podobnému v Rusku.
Po carově abdikaci počátkem roku 1917, kdy byl s rodinou internován v Carském Sele, prozatímní vláda hledala důkazy, které by svědčily o carově „vlastizradě“, ale nepodařilo se jí žádné najít. Takže se vyčkávalo a carova rodina mohla žít.
V nočních hodinách na 13. června 1918 blízko Permu se odehrála tajně „carská poprava nanečisto“ – vražda velkoknížete Michaila Alexandroviče, carova bratra, a jeho tajemníka. Vraždu se Lenin snažil všemožně utajit, ale v podstatě to byla „generální zkouška carovraždy“.
Na jaře roku 1918 byl car Mikuláš II. s rodinou převezen do Jekatěrinburku. Mezitím Sovnarkom (Rada lidových komisařů SSSR) rozhodl o výměně carovy ochranky, velitelem domu, kde byl car s rodinou internován, byl jmenován čekista Jurovskij. Ten pak vyměnil veškerou vnitřní ochranku. Mezitím Lenin nařídil, aby mezi Jurovskim a Kremlem byla zařízena přímá linka. 16. 7. 1918 prezidium uralského sovětu oficiálně přijalo rozhodnutí o likvidaci rodiny Romanovových.
Do Jekatěrinburku dorazil bolševik Gološčekin (soudruh Filipp) s plnou mocí k provedení rozsudku smrti. Jurovskij začal připravovat vraždu. Dvanáct lidí se mělo bezprostředně na popravě podílet. Soudruh Gološčekin byl vůči monarchovi osobně zaujat a mezi soudruhy vyjádřil nespokojenost, jak je vůbec možné, že car je dosud naživu?
Poslední portrét careviče Alexeje ve vojenském kabátě od neznámého ruského malíře. (Volné dílo)
Jurovskij vypověděl rudému historikovi M. N. Pokrovskému průběh jím řízené vraždy. Popravčí komando tvořilo 12 lidí, asi polovina z nich byli Lotyši. Carova rodina byla vzbuzena asi hodinu po půlnoci, aby sešla do spodní části domu. Car se do poslední chvíle domníval, že je to kvůli jejich bezpečnosti. Mikuláš II., jeho manželka Alexandra, čtyři dcery a carevič Alexej sešli do místnosti, kde nebyly ani židle. Car tváří v tvář hlavním pušek už nestihl mnoho říci. Uběhlo jen pár minut a rodina byla povražděna včetně dětí. Jedna z kněžen sténala i po střelbě do hrudi, poté použili bodáky, aby ukončili její život. Komando také postřelilo a pažbami pušek ubilo jejich tři psíky.
Stala se jedna nepříjemná věc – dva Lotyši odmítli střílet na dívky. Podle prof. A. Zubova byli ze skupiny „odstraněni“.
Zbylí členové komanda byli ovšem neobyčejnou lůzou k pohledání. Když odtáhli těla popravených šlechticů a měli je ukrýt, tj. zakopat, než k tomu došlo, těla mrtvých žen odporným způsobem zohavili a okradli je o ukryté šperky, jak zmiňuje profesor A. Zubov. Poté těla polili kyselinou a zapálili, část zakopali a část zahrabali na jiném místě. Pozůstatky byly objeveny až za mnoho let, postupně, po částech.
Ipaťjevův dům, kde byli Romanovci internování a v dolní části domu pak povražděni. (Volné dílo)
Objevily se také zprávy, že jedna z mladých velkokněžen masakr přežila. Jistá žena se za ni opravdu v zahraničí vydávala, ale jednak tomu neodpovídala její DNA, jednak v r. 1979 byly ostatky velkokněžny Anastázie poblíž Jekatěrinburku nalezeny.
Zubov uvádí, že tehdy v noci „byl zavražděn car Nikolaj Alexandrovič (Mikuláš II.), jeho žena carevna Alexandra Fjodorovna, jejich čtyři dcery Olga, Maria, Taťána a Anastazija ve věku 17 až 22 let, čtrnáctiletý carevič Alexej, a čtyři věrní přátelé, kteří odmítli carskou rodinu v oněch hrůzných dnech opustit...“
Ve svých Dějinách Ruska 20. století prof. Andrej Zubov uvádí, že členové popravčího komanda o události nejen nemlčeli, ale mnozí se „chlubili hrdinskými činy“. Kromě toho existují také jednotlivé oficiální výpovědi členů komanda o splnění rozkazu.
„Dne 18. července na základě Sverdlovova hlášení Všeruský ústřední výkonný výbor a Sovnarkom zločin schválily. Dne 19. července ústřední výkonný výbor oficiálně prohlásil, že rozhodnutí o zastřelení Mikuláše II. bylo přijato v Jekatěrinburku, bez konzultací se Sovnarkomem, a že manželka a děti ´popraveného Mikuláše Romanova byly evakuovány na bezpečné místo´. Šlo o stoprocentní lež,“ uvádí prof. A. Zubov.
Obyvatelé Jekatěrinburku se o popravě dověděli z letáků, vylepených pár dní poté ve městě. Současně soudruzi Golodščekin, Safarov a další vrazi vystoupili v městském divadle a proklínali panovníka. Jurovskij vyplatil vrahům osm tisíc rublů, aby se rozdělili.
Na letácích z 21. 7. 1918 bylo uvedeno: „V posledních dnech hrozilo hlavnímu městu Rudého Uralu Jekatěrinburku vážné nebezpečí, neboť se k němu blížily československé bandy (čsl. legie, pozn. autorky). V téže době bylo odhaleno nové spiknutí kontrarevolucionářů usilujících o to, aby vyrvali z rukou sovětské moci korunovaného katana. Z tohoto důvodu rozhodl Uralský oblastní výbor o zastřelení Mikuláše Romanova… Žena a syn Mikuláše Romanova jsou na bezpečném místě…“
Aby se zbavili všech Romanovců, další tlupa byla pověřena zlikvidovat příbuzné carovy rodiny internované v Alapajevsku. Velkokněžnu Jelizavetu Fjodorovnu, sestru carevny, velkoknížete Sergeje Michajloviče, dvě knížata s carskou krví a knížete V. P. Paleje, carova bratrance, přibrali k nim správce Remeza, služku a mnišku Varvaru Jakovlevovou. Bolševici je surově zbili, a poté je vhodili do šachty v lokalitě Meževoje, u Verchně-Sinjačichinského závodu. V šachtě zranění pomalu umírali několik dní. Nedostatek tekutin, jídla a vzduchu vykonal jejich pomalou smrt. Lidé v okolí slýchali ze šachty zaznívat modlitby.
Aby zahladili stopy, podnikli bolševici fingovaný útok na prázdnou školu, ve které byli do té doby vězni drženi, a poté vyhlásili, že šlo o útěk knížat. Spolu s Romanovci byli tehdy na Uralu zavražděni také jejich věrní přátelé a sluhové, vychovatelé a komorníci.
„Brutální vražda Mikuláše II., jeho ženy, dětí a sluhů představuje vskutku unikátní událost ve světových dějinách,“ vyjádřil se dánský badatel B. Jensen r. 2001. „Jistě, i v dřívějších dobách byly osoby z panovnického rodu popravovány, například v Anglii či ve Francii, ale vždy až po soudním procesu a veřejně, a samozřejmě s nimi nebyly popraveny jejich děti, lékaři, kuchaři, sluhové, dvorní dámy. Bolševická likvidace carské rodiny připomíná spíše hanebnou vraždu spáchanou bandou zločinců, snažících se zamést stopy zločinu.“
Německo nese na vraždě Romanovců také svůj podíl viny. Počátkem října 1918 v Simferopolu se odehrál rozhovor. Na otázky G. N. Michajlovského odpověděl N. V. Čarykov, který býval kmenovým pracovníkem carského ministerstva zahraničí: „Němci přestali mít Romanovce v lásce od dob francouzsko-ruského spojenectví a Mikuláše II. nenáviděli a báli se jeho nástupu na trůn… Pokud by si nepřáli zastřelení Mikuláše II. a jeho rodiny, stačilo jim jen pohnout prstem, a bolševici by si to nikdy nedovolili udělat.“
Historie může donekonečna soudit, zda byl car Mikuláš II. dobrým vládcem či neschopným monarchou, zda byla carevna hysterická nebo ovlivněná Rasputinem. Konec, který carská rodina zažila, však nemá v dějinách precedent. Když pařížská lůza popravila svoje vládce, udělala to veřejně gilotinou. Když se Lenin chtěl stát neomezeným vladařem, připravil carovi konec, který nemá jakoukoliv důstojnost. Navíc se poprava dlouho utajovala a vražda se sváděla na jiné.
Tak se bolševici důkladně zbavili případného následníka ruského trůnu a na základě lží, teroru a zabíjení začali vládnout matičce Rusi.
Když Lenin zvažoval spojence své revoluce, bral v úvahu menševiky a esery, což by však pro něho znamenalo zřeknout se absolutní moci. Zvolil proto jiný způsob, jak vyvolat revoluci, a to vystupňování krutosti vůči všem, kdo nebudou s bolševiky. Zvolil cestu rudého teroru, jež přinesla nepopsatelné utrpení a ztráty ruskému národu.
Lenin žil jen pro revoluci, ale jak spravovat tak velikou zemi, se nikde neučil ani neradil. Revoluce jednou skončí, ale pak je potřeba moudře vládnout. Slibovaný blahobyt všech se bolševik snažil dosáhnout cestou lží a krvavým terorem.
Velkou pozornost nalezeným ostatkům carské rodiny v 90. letech min. století věnovala ruská pravoslavná církev. Žádala o pečlivé ověření DNA zavražděných, protože kvůli hrůzné smrti chtěla panovníka a jeho blízké svatořečit.
Vztah carského manželského páru byl od prvního setkání založen na opravdové lásce. Mikuláš II., jako panovník a vládce sto dvaceti milionů poddaných, neměl právo se ženit z lásky, ale jeho choť měla odpovídat politickým požadavkům. A tak než si vzal svoji vyvolenou, německou princeznu Alix von Hessen-Darmstadt, musel překonat mnoho protivenství. Jejich vztah skončil až násilnou smrtí.
Zdroje: Andrej Zubov: Dějiny Ruska 20. století – díl I.; Larisa Vasiljevová: Ženy v Kremlu
