Výchova „jiných“ dětí - pěstounská péče vyžaduje trpělivost

 

Na tento okamžik čekali půl roku. A další tři roky předtím zvažovali, jestli druhé dítě opravdu chtějí. Toužili po čtyřčlenné rodině a chtěli své dceři dát bratra. Jejich rozhodování usnadnil verdikt doktorů, že početí dalšího potomka je nemožné.

Žádné zkušenosti neměli a informací tehdy bylo pomálu. Podali si žádost na krajský úřad, pak absolvovali přípravu na rodičovství a nekonečné čekání. Teď ta chvíle konečně nastala. Když do dětského domova dorazili, téměř tříletý Saša stál zakřiknutě stranou ostatních dětí. Když k němu přistoupili, dal jim hned ruku a ochotně s nimi odešel do auta.

Zpáteční jízda proběhla v poklidu a všem jim začal nový život a nová výzva – půlroční sžívání úředně nazývané „dlouhodobá návštěva“. Bylo to psychicky náročné období, protože věděli, že jim může kdykoliv kdokoliv zaklepat na dveře a dítě vzít. Gabriela se o svém novém synovi dozvěděla spoustu věcí až v tomto období. „Ne, že by mě to odradilo, ale s těmi informacemi, co jsme měli, je asi hodně lidí, kteří by to vzdali.“ Dnešní doba to podle ní pěstounům dost ulehčuje. Mají víc informací, je daleko víc kompetentních pracovníků a věci se nezatajují.  

Saša některé věci vůbec neznal. Fascinovalo ho sledovat, jak se pere a žehlí prádlo, jak se vaří. Nemohl se na tyto dosud neznámé úkony vynadívat. Jiné věci zase uměl až moc dokonale. Jako jediný ve školce si dokázal poskládat pyžamo do komínku, a to na milimetr, nebo zasunout židli po jídle. Byl tak vycepovaný, až z toho Gabriele bylo někdy do pláče. Chvíli trvalo, než se jim podařilo ho toto strojové chování odnaučit.

Na druhé straně Saša nebyl zvyklý reagovat, když na něj mluvili. V davovém prostředí dětského domova se pro něj volání jmen stalo pouhou zvukovou kulisou. „Musel si zvyknout, že oslovení Sašo platí jenom pro něho,“ vzpomíná Gabriela. Přestože se chlapec naučit oslovení dědo a tati velmi rychle, nová máma pro něj byla první tři měsíce jenom „teta“, stejně jako všechny ostatní ženy, s nimiž se Saša v domově setkal.   

Chlapec se nicméně v rodinném prostředí rychle otrkal. Do měsíce ožil a začal se smát. A jak rostl, do společenství na vesnici se rychle začlenil a stal se velice oblíbeným. Dnes je Sašovi šestnáct a pubertu zvládá poměrně dobře. „Nepije, nekouří, chodí do školy, co bych mohla chtít víc?“ směje se Gabriela.

„Jiné“ děti

Saša se třikrát do roka setkává s ostatními dětmi v pěstounské péči a jejich rodiči na speciálních víkendech, které pořádá Rodinná a manželská poradna Opava (RMPO) zvaná také Centrum psychologické pomoci. Je to pro všechny skvělá příležitost být „mezi svými“ a sdílet vzájemné zkušenosti. Navíc k nim jednou za půl roku chodí lidé ze sociálky a každé dva měsíce je navštíví jim přidělená tzv. klíčová pracovnice z RMPO, se kterou si Saša rád povídá.

Tyto návštěvní „kontroly“ jsou jednou z věcí, jimiž se pěstounská péče odlišuje od adopce. Pěstouni nemají práva jako náhradní rodiče u adopce. Dítě například nemůže převzít jejich příjmení. Protože u pěstounské péče biologičtí rodiče stále existují, je třeba brát na ně ohled a konzultovat s nimi závažnější rozhodnutí a být s nimi v kontaktu. Tedy v případě, že o to mají zájem. Často se totiž jedná o rodiče, které se o své potomky postarat nechtějí anebo nedokáží.

Gabriela je jednou z dlouhodobých pěstounů. Ti se zpravidla o dítě starají do doby, než dosáhne plnoletosti, a pobírají za to menší finanční odměnu. Díky pěstounské péči mohou děti prožít život v rodině, i navzdory tomu, že se z různých důvodů nedostaly do adopce a hrozí jim setrvání v ústavní péči.

„Ty děti jsou jiné v tom, že mají velkou psychickou zátěž, než najdou nové rodiče. Pokud jsou z problematických rodin, přicházejí s tím, že nemají žádnou hodnotu, nejsou k ničemu, rodiče se o ně nestarají a bijí je. Tyto děti jdou na startovací čáru úplně s něčím jiným než děti biologické, které přichází milované a kde jsou uspokojovány všechny jejich potřeby,“ říká psycholožka Martina Černá z RMPO.

Pěstouni začínají úplně od začátku a trvá hodně dlouho, než je jim podaří navázat důvěru a než dítě začne samo sebe vnímat pozitivně. To platí zejména pro starší děti. Některá traumata mohou být celoživotní, upozorňuje Černá.

Její pracoviště je jedním ze tří větších v Opavě, které krajský úřad působením v oblasti pěstounství pověřil. Momentálně se starají o nějakých šedesát rodin. V centru jednak posuzují psychologickou způsobilost žadatelů o pěstounství a připravují lidi na tuto roli, jednak později děti i pěstouny doprovázejí prostřednictvím klíčových pracovníků.

Každý kraj si agendu pěstounství vede sám a spravuje seznam volných dětí k umístění, přesto kraje čas od času spolu spolupracují. Zatímco o adopci je velký zájem, jelikož bezdětných párů přibývá, u pěstounství žadatelé chybí, přece jen jde o složitější péči. Vždy existuje možnost, že si biologický rodič vezme dítě zpět. Často dochází i ke kontaktům s biologickými rodiči a relevantní instituce tuto možnost mají podporovat.

Pokud však panuje podezření, že by se biologický rodič k dětem choval špatně, upozorňuje opavská psycholožka, probíhají setkání pod dohledem odborného pracovníka. Pokud je dítěti ubližováno, kontakty se přeruší. Pro dítě to přesto je stresující záležitost a určitému napětí se nevyhnou, koneckonců tak jako u střídavé péče, kdy přechází od jednoho rodiče k druhému.

Každý žadatel o pěstounskou péči má právo odmítnout ratolest, kterou mu úřad navrhne, nicméně sám si vybírat děti nemůže. „Hledáme dítěti rodiče, ne rodičům dítě. Ale když je mu dítě nabídnuto, pozná, jestli proběhne nějaká chemická reakce a jestli dítě chce. Je mu nabídnuto konkrétní dítě a on má právo říct ne,“ vysvětluje Černá. Největší problémy jsou s umístěním romských dětí.

Padesát na padesát

Přestože se pěstounů nedostává, měřítka jsou poměrně přísná. Je to kvůli tomu, aby se vyloučili lidé, kteří nejsou psychicky odolní, a také ti, kterým jde v prvé řadě o peníze. Prochází se složitým posuzováním. Pokud projdete testy, postupujete do dalšího kola, v němž musíte absolvovat 48 hodin základní přípravy. „Je to hodně prožitkové, edukační a vybízíme všechny žadatele, aby se projevovali. Během toho máme šanci zjistit jejich motivaci,“ uvádí Černá.

Gabriela Hoffová si myslí, že v přípravném kurzu se projeví i notoričtí lháři. Výcvik přece jen trvá půl roku a žadatelé jsou pod dohledem tří psychologů. Drtivá většina takových lidí sítem neprojde. Podle Černé je to kolem padesáti procent.

Psychologové hledají u pěstounů zejména stabilní, vyzrálou osobnost, která ví, co chce, a má dobře zpracované své vlastní životní ztráty. Také manželství musí být silné, protože pěstounství je pro vztah tvrdou zatěžkávací zkouškou. Partneři by rovněž měli být schopni pracovat v týmu a dělit se o péči s odborníky, ať už jde o psychology nebo zdravotní pracovníky v případě fyzického postižení dítěte.

„My v podstatě nenabízíme zdravé děti. Teď nemyslím jejich fyzický handicap, ale jejich psychické poškození z toho, co mají za sebou. A my právě prověřujeme lidi, jestli budou schopni pracovat s tak těžkou skupinou lidí,“ říká Černá a dodává, že nejhorší je, když dítě musí odejít z náhradní rodinné péče někam dál. „To je pro něj obrovské zatížení.“

Gabriela Hoffová hodnotí svou zkušenost s pěstounstvím pozitivně. Přinesla jí syna a Sašovi mámu, a to je pro ni důležité. Sám Saša o kontakty se svými biologickými rodiči nestojí. Když se ho ve škole ptají, kde je jeho „pravá“ máma, odvětí, že když se ona nezajímá o něho, on se nezajímá o ni.

A co by Gabriela poradila novým zájemcům o pěstounství? „Obrnit se trpělivostí, nejde to všechno naráz. Ale je to dobře, protože si můžete ověřit, jestli je manželství stabilní a dokáže dítě přijmout. A také je trpělivost důležitá při výchově dětí, ony jsou opravdu jiné.“