V podušičkovém čase se mnozí ohlédneme za létem nebo se probíráme fotografiemi z dovolené. Jedno takové letní ohlédnutí jsem našla, jak jsme putovali Paříží po ocelovém mostě. Předtím jsme navštívili kavárnu U dvou mlýnů, ve které podle filmového snímku pracovala Amélie z Montmartre, a šli dále po čtvrti, až jsme došli na mírně rušnější most. Po shlédnutí do hlubin pod ním nás zaujaly velké gotické stavby, stromoví a květiny.
Sestoupili jsme tedy dolů pod most a objevili - hřbitov. Něco jako náš Vyšehrad, překlenutý mostem, aby byl zachován neporušený. Šlo o tzv. Cimetière de Montmartre na Avenue Rachel, zvaný také Severní hřbitov.
Rozhlíželi jsme se po lesnatém prostoru, kde vládne klid a zpívají ptáci, když najednou jde kolem Pařížanka středního věku, v ruce nese tašku, rozhlíží se a stále někoho hlasitě volá. Kdo tu má co pokřikovat po náhrobcích, z nichž některé jsou velké jako domy nebo hrady? Paní se zastaví, otevírá tašku a volá. Zpoza hrobů postupně vykouknou ušaté hlavy. Kočky. Paní přinesla krmení živým obyvatelům hřbitova. Pěkně živené kožíšky jdou vstříc a mhouří oči.
Kdože tu vlastně odpočívá v těch převelikých pseudo-gotických náhrobcích? Paříž bývala vždy kulturním centrem, a tak zde leží nejen francouzští velikáni, ale rovněž umělci z jiných krajin, jako např. Heinrich Heine, německý romantický básník, nebo náš český malíř Václav Brožík, jenž pocházel z nejchudších poměrů, ale v Paříži se bohatě oženil. Heineho hrob byl po okupaci Paříže roku 1941 na Hitlerův rozkaz zničen, po válce znovu obnoven. Do kamene jsou zde vytesána jména
Jacquese Offenbacha, Hectora Berlioze, Alexandra Dumase ml., Stendhala, Edgara Degase nebo „dámy s kaméliemi“ - Marie Duplessis, a dalších.
Projít celý hřbitov byl byla dlouhá procházka, opouštíme prostor s touhou se sem ještě vrátit. Za bílého dne si turisté chodí na hřbitov odpočinout a fotit, v nočním čase dělají zesnulým společnost kočičí obyvatelé hřbitova.