Sylvia Schwartzová, operní pěvkyně, jejíž snoubenec pracuje pro OSN, spolu s ním v roce 2011 zažila v Egyptě a v Tunisku „arabské jaro“.
Epoch Times: Paní Schwartzová, jak jste se stala tak mezinárodně známou osobností?
Sylvia Schwartzová: Moje rodina je vlastně čistě španělského původu, jenom je rozptýlená.
Moji prarodiče z otcovy strany pocházeli z diplomatické rodiny. Také můj pradědeček a strýc byli diplomaté. I díky tomu se můj otec stal mezinárodně známým. Má velký talent na jazyky a jako dítě žil v Římě, v Portugalsku a v Ženevě. Je velkou osobností, a to hlavně v Evropě. Rodiče odešli krátce po sňatku do Londýna. Mělo to být jen na pár let, ale nakonec tam zůstali celých pětadvacet let. Otec v Londýně studoval, takže tam má i mnoho přátel. Ohledně nás dětí, protože jsme tam chodily do školy, byli rodiče toho názoru, že nám nemohou dát nic lepšího, než je vychování ve dvou kulturách.
Nikdy jsme nesměli mluvit současně dvěma jazyky, což znamená začít větu v jednom jazyku a dokončit ji v jiném. Ani jsme nesměli vsunout do věty cizí slovo. To je totiž lenost, která zabraňuje člověku používat jazyk správně.
Díky tomu jsem se stala jakousi jazykovou puritánkou. Zajímá mě, jak se jazyky rozvíjely. Přemýšlím třeba, jak vznikla ta podivná mezinárodní angličtina, která teď vévodí Facebooku, a někdy si myslím, že by měla být od anglické angličtiny rozlišována a opravdu by se měla nazývat „mezinárodní angličtinou“. Zní to sice trochu puntičkářsky, ale myslím si, že by se s jazyky mělo jednat s větší úctou. Jsou něčím krásným a pomáhají nám vyjadřovat se různými způsoby. Kdybych se nestala pěvkyní, raději bych mluvila jedním jazykem pořádně, než třemi nebo čtyřmi jazyky průměrně.
Epoch Times: Potřebujete u mezinárodních projektů hodně jazyků?
Schwartzová: Standardním jazykem je angličtina. Hodně se mluví i italsky a občas německy. U současného projektu to byla francouzština. Mnoho zpěváků rozumí čtyřem světovým jazykům, i když jimi nemluví. Považuji to za obdivuhodné. Naučili se to jednoduše při své práci.
Epoch Times: Využíváte i služby tlumočníků?
Schwartzová: V Rusku někdy docela hodně. Kdo zpívá v moskevském Bolšom teatru, dostává tlumočníka, který ho vyzvedne už v hotelu. Tam se zpěvákům opravdu hodně věnují. Vědí, že většina z nich neumí číst azbuku, a tudíž nejsou schopni ani si přečíst jména ulic. Mám zkušenost, že Rusové jsou velmi milí. Například jsem se naučila nazpaměť tři věty, s kterými jsem je pozdravila, a to je hodně potěšilo.
Epoch Times: Jak došlo k tomu, že je vaše rodina rozptýlená po celé zeměkouli?
Schwartzová: Mám dva starší bratry. Ten nejstarší je služebně v Hongkongu a další studoval v USA. Později tam našel i práci, aniž by si to předtím nějak plánoval. Jednoduše tam zůstal. Kvůli té vzdálenosti se teď vidíme méně často, ale jinak spolu hodně komunikujeme. Všechno se to točí kolem mých rodičů. Otec je komerčním právníkem a jeho bratr je diplomat.
Patrně se vše odvíjí od toho, co dělali jeho předkové. O dědečkovi vyšel právě nedávno ve španělském tisku dlouhý článek. Nazývají ho v něm „španělským Schindlerem“. On a další dva velvyslanci dostali na území obsazeném nacisty a Rusy příkaz od Franca, aby vydali španělský cestovní pas všem sefardským Židům (Židé žijící původně ve Španělsku, kteří nyní žijí zejména v Turecku, na Balkáně a v severní Africe). Tehdy byl dědeček španělským velvyslancem ve Vídni a ještě se dvěma dalšími diplomaty zamhouřili oči a vydávali pasy všem Židům, ať to byli sefardští Židé nebo Aškenázové (obecné označení pro Židy pocházející ze střední a východní Evropy). Tím zachránili velmi mnoho lidských životů.
Epoch Times: Teď jsme se zase dostali ke světové politice. Vyprávěla jste, že jste zažila v Egyptě vypuknutí revoluce?
Schwartzová: Tedy nebyla jsem přímo u toho, ale měsíc předtím a měsíc poté. Můj budoucí manžel pracuje pro OSN a byl rok v Káhiře. Přirozeně jsem ho často navštěvovala. Proto jsem mohla přímo pozorovat atmosféru před i po revoluci. A ta se příliš od sebe nelišila. Jen nálada na tom hlavním náměstí, kde všechno explodovalo, byla přímo euforická. Stálo tam hodně vojáků s egyptskými vlajkami a lidé se usmívali a přitom malovali každému národní barvy na ruku.
Toto náměstí je vlastně jen dopravním uzlem, kam vede mnoho hlavních ulic. Uprostřed je travnatá plocha a tam právě vojáci stáli. Bylo tam živo a velký provoz. Káhira je hodně chaotickým městem. Člověk ani neměl pocit, že by tam mohlo být nebezpečí. A v ostatních částech města byla atmosféra úplně stejná. Nezměnili se lidé ani obchody.
To v Tunisku, kde jsem byla také, panovala opravdu zvláštní atmosféra. Ta euforie byla cítit všude. A člověk se s ní setkal už na letišti. Volal to taxikář se zářivým úsměvem a vlastně všichni svorně volali: „Dégage! Dégage!“, což znamená „Jdi pryč!“. Bylo to takové volání po svobodě v této tuniské revoluci. Oni to řekli svému prezidentovi a byli nadšení a hrdí na to, co dokázali.
Byla jsem tam začátkem března 2011 a zažila docela napínavé chvíle. Týden jsem pomáhala v jednom táboře pro dělnické uprchlíky z Libye. Nacházel se na hranici Tuniska s Libyí. Každý den tam prošly tisíce lidí směrem ven i dovnitř. Postavili tam obrovské stany, kde dostávaly tisícovky lidí příděly jídla. To vše muselo být logisticky koordinováno, včetně menších stanů na spaní.
Hodně zajímavé bylo pozorovat atmosféru, jaká v tom táboře panovala. Nejednalo se tu o žádné utečence, prchající ze své vlasti. Byli to převážně zahraniční dělníci, kteří se vraceli z Libye domů do vlasti. K vidění tam byly všechny možné africké národnosti: Somálci, Keňané, Konžané, ale i mnoho lidí z Bangladéše.
Byli to zahraniční dělníci, jejichž práce byla revolucí náhle ukončena. Odcházeli tedy pryč. Pro mne to byla přirozeně obrovská změna. Do tohoto tábora jsem přijela rovnou z vídeňské Státní opery, z představení „Figarova svatba“. Všechny ty šarmantní problémy z Vídně, jako „co tomu řekne publikum“ nebo „jak budou lidé oblečeni?“, byly najednou hodně a hodně moc daleko.
Epoch Times: Co jste tam přesně dělala?
Schwartzová: Většina uprchlíků byli muži, ale přirozeně tam byly i ženy a děti. Bylo jich však mnohem méně. Jeden týden jsem tam měla na starosti stan pro 300 žen. Byla to čistě náhoda, protože nedorazila osoba, která to měla mít na starosti, a já jsem tam prostě byla.
Přijela jsem na ostrov Djerba. Lidé z OSN bydleli v Zarzisu. Tábor byl odtamtud vzdálen jen několik kilometrů. Můj přítel a lidé z programu World Food tvořili vlastně jen hrstku lidí. Dohadovali se, co udělají se stanem pro ženy, tak jsem jim řekla, že se toho ujmu. Poté jsem dostala takovou vestu s mnoha kapsami a s nápisem UNWFP – United Nations World Food Program. Byla jsem přirozeně docela pyšná. Ale problémem této oficiální vesty bylo, že se mě každý na všechno ptal a já přitom nevěděla nic kromě počtu lidí, které musím nakrmit. Věděla jsem jen, kdy a kde to budu dělat a kdo bude stát za výdejním pultem. Občas se tam ale někdo objevil, aby se ujistil, že všechno dobře běží, takže jsem nebyla jen tak ponechána svému osudu. Nakonec jsme i my dostali hodně jídla, a to od Tunisanů. Byli tak velkorysí. Každý den přiváželi auta s mlékem a chlebem. Jednoduše to těm utečencům darovali. A přitom oni s jejich zemí neměli vůbec nic společného.
Epoch Times: Opadl potom ten příval utečenců?
Schwartzová: Ano. Tyto tábory bývají široké několik kilometrů a vzniknou za jeden den. Jsou to stany, které může OSN během několika hodin postavit či zbourat. Je to jako sídliště s ulicemi, fotbalovým hřištěm, mešitou a sprchami se zdravotním zařízením. Jako malé městečko – opravdu obdivuhodné. Zároveň je to ale i nevděčná práce. Je totiž jedno, kolik lidí tam nakrmíte. Dostaví se média a prohlásí: „Ti lidé hladoví!“ A přitom to někdy není vůbec pravda.
Epoch Times: To vám vyprávěli lidé z OSN?
Schwartzová: Ne, vůbec ne. Ti jsou v tomto ohledu hodně opatrní. Sama jsem to vypozorovala. Po návratu z toho tábora se v novinách objevilo docela dost článků. Vyšly dokonce i celé fotoreportáže. Jenomže co jsem v těch novinách viděla, nebylo to místo, kde jsem právě pobývala. Oni ukazovali úplně jiný obraz.
Nějak jsem nabyla dojmu, že média si dala opravdu záležet na tom, aby ukázala špatný obraz tohoto tábora. Myslím, že je to škoda. Vždyť dle mého názoru ti lidé tam nebyli vůbec nešťastní. A bylo tam tolik jídla, že se lidé mohli postavit do fronty několikrát a když měli dost, hodili talíře na zem. Měli tam i svou mešitu, hráli fotbal, a když třeba jídlu z OSN nedůvěřovali, dostali jídlo z tuniského Croissant Rouge. Pomocné organizace dávají na lidi opravdu dobrý pozor. Bylo to poprvé, co jsem zažila, že média tvrdila něco jiného, než co jsem viděla na vlastní oči.
Epoch Times: Znamenaly ty titulky snad to, že podpůrné organizace selhaly?
Schwartzová: Ne, ale v médiích asi chtěli ukázat tragičtější obraz, než jim nabídla realita. Možná, aby vytvořili větší napětí. Všimla jsem si toho u španělského, německého i anglického tisku. Přirozeně že jsem četla jen několik novin. Ale byla jsem tak překvapená, když jsem to viděla. Ano, byly tam fotografie z toho tábora, ale fotografie samotné tvoří jen malou část. Vždycky se dá najít nějaké dítě, které sedí někde na rohu a pláče, že ano? Dokonce i v nejdražší školce v Berlíně se to dá najít. Oni tedy raději použili to plačící dítě, místo aby ukázali smějící se muže, jak hrají karty. …
