Je to až děsivě povědomý příběh. Krátce předtím, než praskla americká bublina na trhu s bydlením, tvrdili experti z celého světa, že svět dosáhl nové mety ekonomického růstu, ve které již stará pravidla ekonomie nelze účinně aplikovat - „Tentokrát vše bude jinak“. Totéž bylo řečeno i o současném boomu v Číně, zejména s ohledem na její vysoký stupeň státní kontroly nad ekonomikou, která jakýmsi způsobem umožňuje obcházet zákony ekonomiky.
Podle tradičního pojetí Keynesiánců to však skutečně může být reálné. Ostatně, čínské HDP se z globálního zpomalení ekonomiky zotavilo v rekordně krátkém čase a ke konci roku 2010 činilo 10,7 procenta. Ačkoliv část tohoto růstu je opravdu dílem skutečného hospodářského rozvoje, značný díl je jistě důsledkem řízené měnové expanze, vládních „pobídek“, a masivní, neudržitelné hypoteční bubliny.
V roce 2008 předepsala Čína, ve snaze dostat se zpět na předkrizová čísla, své ekonomice oblíbený statistický lék pro období ekonomického strádání: měnovou expanzi. Ta byla „nutná“, jak ke zvýšení domácích investic a spotřeby, tak i k oživení skomírajícího vývozu. V listopadu 2008 vláda rovněž oznámila „investici“ za stejným účelem ve výši 586 miliard dolarů.
Když ovšem vlády tvrdí, že se do něčeho rozhodly „investovat“, je skoro nasnadě nahradit toto slovo výrazem „utrácet“ nebo „tisknout peníze“. Jelikož vlády zřídkakdy utrácejí peníze v naději, že dosáhnou zisku, neexistuje způsob, jak zjistit, zda bylo využití prostředků produktivní, nebo nikoliv. I kdyby navíc tyto „investice“ byly umístěny dle propočtů zisků a ztrát, stejně budou spíše pocházet z peněz, které budou získány z vynuceného zdanění nebo z inflace, než z dobrovolného spoření. I proto je tedy nemožné určit, zda tyto peníze nemohly být vynaloženy třeba nějak jinak a lépe.
Haló, je někdo doma?
Známý rakouský investor Jim Rogers dlouhodobě spekulace o velké čínské bublině bagatelizuje. Tvrdí, že i když skutečné ceny nemovitostí v některých pobřežních městech jsou přepálené, jejich vychladnutí by mělo na čínský růst jen nepatrný dopad a určitě by neznamenalo žádnou velkou krizi. Zbytek země je podle něj „v bublině jen stěží“.
Jiný známý rakouský investor, Doug Casey, je však mnohem pesimističtější. Argumentuje, že Čína „je v neuvěřitelné realitní bublině“ „která způsobí, že „miliony Číňanů - a bank, které jim půjčily peníze – přijdou o všechno“.
Jistě však existuje dobrý důvod situaci v Číně nebrat na lehkou váhu. Studie provedená loni v létě na pekingském Vysokém učení technickém ukazuje, že typický byt v Pekingu stojí neuvěřitelný 22násobek průměrného příjmu ve městě. I deník The Telegraph v prosinci hlásil, že ve městě Shenzen je to 18násobek. Na národní úrovni dospěla Čínská akademie společenských věd (CASS) k závěru, že v loňském roce stála typická čínská nemovitost 8,8krát více, než byl průměrný příjem. Porovnejte si to s pouhými 5,5násobkem v Británii v roce 2007 a čtyřnásobkem v roce 2009. Ve Spojených státech byla tato cena podle ukazatele S & P Case-Shiller Index v průběhu krize na trhu nemovitostí něco málo víc než pětinásobek průměrného příjmu.
Stejně jako ve Spojených státech, je i čínský realitní trh sužován přemrštěnou výstavbou, a to nejen v megaměstech, jako jsou Šanghaj, Peking nebo Shenzhen. Zbrusu nová města duchů se v posledních letech objevila po celé Číně. Snad vůbec nejznámější z nich je Kangbashi v Ordosu, ležící uvnitř Mongolska. Ubytovací kapacita města v současné době čítá přes 300.000 obyvatel, ale pouze desetina z tohoto počtu v něm skutečně žije. Mnoho jiných, méně známých měst se také může pochlubit ohromným nárůstem počtu majestátních bytů a veřejných budov, a přitom se zdají být téměř bez obyvatel.
Jim Chanos z Kynikos Associates tvrdí, že nové kancelářské prostory, které jsou v současné době v Číně postaveny, by mohly poskytnout 0,46 čtverečního metru každému z občanů Číny. A to počítáme pouze firemní nemovitosti. Finance Asia hlásí, že zhruba 64 milionů domácností a bytů po celé Číně zeje posledních šest měsíců prázdnotou. Bavíme se přitom o ubytování pro 200 milionů lidí, což činí 15 procent veškerých obyvatel země. Ve stejném duchu se nese i studie Pekingské Union University z roku 2007, ve které se píše, že 27 procent všech nově prodaných bytů ve více než 50 různých rezidenčních oblastech v Pekingu zůstalo neobydlených.
Proč tedy tato šílená nadprodukce pokračuje? Takové masivní rozpory mezi vyprodukovanými jednotkami a těmi, které jsou skutečně obývány, by přece nakonec měly vést k poklesu cen. Většina nových nemovitostí je však v reálu skutečně obsazena dříve, než jsou byť i jen dostavené. Kupují je většinou spekulanti, kteří je v naději, že jim jednoho dne přinesou ještě vyšší zisky, ani nepronajímají. Bill Powell z Fortune vzpomíná na svého souseda ze Šanghaje, který přesně za tímto účelem skoupil za pouhé tři roky ohromujících 43 domů.
Tuto absurdní poptávku umožnila výše zmíněná úvěrová expanze. Oficiálně vzrostla čínská M2 mezi listopadem 2008 a prosincem 2010 o 58 procent, zatímco celkový počet bankovních úvěrů (včetně úvěrů neformálních) se prý v roce 2009 oproti roku 2008 zdvojnásobil.
Faktorem přispívajícím k této realitní mánii je především to, že pro většinu Číňanů jsou nemovitosti ve srovnání s ostatními alternativami nejlukrativnější a (zdánlivě) nejbezpečnější možnosti, kam investovat; bankovní depozitní sazby jsou nižší než inflace indexu spotřebitelských cen, domácí akcie a ostatní formy majetkové účasti si v posledních letech vedly (přinejmenším) uboze a kontrola kapitálu stále brání občanům investovat v zahraničí.
Co oči nevidí
Samozřejmě, nadprodukce a přeceňování majetku nebyly jedinými faktory, které vedly k americkému finančnímu krachu. Další hlavní složkou byl americký hypoteční trh, připomínající domeček z karet, jehož pojetí se však na první pohled od toho v Číně značně liší. Například splátka na první dům činí 25 procent, za druhý domov už 60 procent (loni v listopadu to bylo ještě 50 procent) a třetí domy a cokoliv víc už vyžaduje stoprocentní výši splátky. Povinné minimální rezervy u velkých čínských bank se navíc po několika nárůstech během roku 2010 zvýšily k lednu na 19,5 procent.
Význam těchto faktorů však při pohledu na obrovskou čínskou stínovou ekonomiku bledne. Například nedávné odhady od agentury Fitch naznačují, že čínské banky půjčily na úvěrech asi o 30 procent více (neformálně), než bylo pro rok 2010 vládou regulovaných 7,5 bilionů jenů (1,1 bilionů dolarů). O to větší ironií je skutečnost, že to vše se stalo i přes obří omezující úsilí vlády a hlavně fakt, že čtyři největší banky v Číně jsou právě ve vlastnictví státu.
Přísnější předpisy tak spíše než ke snížení cash-flow vedly banky ke zvýšení kreativity v rámci vlastního úvěrového čerpání. Repackagingem a odprodejem úvěrů státem vlastněným fondům a akciovým firmám si banky dokázaly udržet úroveň půjček na dosavadní úrovni, zatímco papírově zůstaly pod oficiálně stanovenými kvótami. Jindy zase banky „převlékly“ úvěry za investiční produkty a prodávaly je soukromým investorům úplně stejně, jako to před pár lety dělaly banky v Americe.
Situaci ještě komplikuje nedostatek čínských vlastnických pozemkových práv, jež jsou vlastněna vládou a prodávána soukromým a státem vlastněným podnikům skrze takzvaná práva na užívání půdy. Na druhé straně však prodej těchto práv představuje zásadní zdroj příjmů pro místní vlády, jejichž silnější pobídky pomáhají urychlit realitní boom. To je další možnost, jak lze vysvětlit vznikající města duchů po celé Číně. Až však tyto příjmy vyschnou, mnoho místních vlád se ocitne v ekonomickém nebezpečí.
Někdo by mohl namítat, že Čína má vyšší úspory domácností a nižší soukromý a veřejný dluh, než měly Spojené státy, což by mohlo dopad realitní krize rovněž zmírnit. To do určité míry jistě platí, není to však tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Související články:
Ústředním problémem na trhu nemovitostí v Číně je komunistická strana
Čína se snaží zamezit růstu cen nemovitostí
Byty pro 200 milionů lidí v Číně zejí prázdnotou. Souvisí s tím bublina na trhu nemovitostí?
Například Ernst & Young odhaduje, že do roku 2005 činila výše nesplatitelného dluhu Číny téměř 1 bilion dolarů. Vzhledem k tomu, že v posledních dvou letech se dramaticky rozmohly půjčky, je dnes toto číslo pravděpodobně několikanásobně vyšší. Hypoteční úrovně také rychle rostou: téměř polovina všech rezidenčních nemovitostí prodaných v roce 2009 byla financována z bankovních úvěrů. V roce 2007 to bylo jen 20 procent.
Další příklad pochází ze studie profesora Victora Shiha z Northwestern University, realizované roku 2009, která se týkala veřejného dluhu v Číně. Došel k závěru, že je více než pravděpodobné, že se ve skutečnosti pohybuje někde okolo 40 procent HDP, a ne na oficiálně uváděných 20 procentech. Dokonce i ředitel jednoho státního čínského ústavu odhadl loni v létě výši veřejného dluhu na 50 procent.
Proto by veřejné a soukromé dluhy mohly vymazat podstatnou část HDP Číny, které dosahuje výše 5,7 bilionů dolarů.
Čínské zahraniční měnové rezervy ve výši 2,8 bilionů dolarů budou při rekapitalizaci bank či výpomoci lokálním vládám hrát jen mizivou úlohu, protože jsou spíše koncipovány na řešení zahraniční dluhové krize, a ne krize domácí (krom jiného by obchodování s těmito rezervami ostře zvýšilo kurz jenu, což by poškodilo čínský export). A jen pro úplnost, i Spojené státy ve dvacátých letech držely masivní zahraniční měnové rezervy, stejně jako třeba Japonsko koncem 80. let minulého století.
Číně zásoby zlata pomohou ještě méně, neboť svojí výší představují přibližně 1,7 procenta zahraničních devizových rezerv.
Inflace nebo stagnace?
Je zřejmé, že krach bude mít dopad i na odvětví mimo oblasti nemovitostí a výstavby. Někteří analytici se dokonce domnívají, že čínský růst HDP klesne o zhruba 5 procent, tedy o polovinu současné úrovně. Fitch Ratings a Oxford Economics nedávno uskutečnili studii, zkoumající, co by se stalo, pokud by se tyto prognózy ukázaly být pravdivé. Mezi hlavní dopady by se zařadilo zpomalení ekonomického vývoje v rozvinutých i rozvíjejících se asijských ekonomikách a pokles HDP na celém kontinentu přibližně o polovinu. Odvětví, která by v Číně i mimo ni utrpěla nejvíce, zahrnují především ocelářský a těžký průmysl a energie.
Zpráva také při takovém scénáři předpovídá 20procentní propad v cenách průmyslových komodit, což by mohlo mít vážné důsledky pro země, jako jsou Austrálie a Kanada, jež jsou silně závislé na vývozu těžby. To je obzvláště důležité pro rakouské investory a kohokoliv jiného, kdo využívá těchto komodit a akcií těžebních společností jako zajišťovací instrument proti rýsující se americké a evropské inflaci.
V Číně také rostou obavy z cenové inflace. Oficiální hodnoty z konce roku 2010 mluví o 5 procentech, což je 28měsíční maximum. Ve skutečnosti však toto číslo může být mnohem vyšší, neboť jen ceny potravin vzrostly za poslední rok v Šanghaji odhadem o 50 procent, a v jiných částech země se dokonce zdvojnásobily. Li Wei ze Standard Chartered očekává, že cenová inflace dosáhne jen za první pololetí tohoto roku hodnoty 8 procent, zatímco Yu Song z Goldman Sachs očekává, že se zvedne až o 10 procent.
V prosinci loňského roku Politbyro oznámilo, že v roce 2011 plánuje přejít od „poměrně volné“ měnové politiky k politice „obezřetnější“. Vláda totiž ví, že kromě destabilizace ekonomiky může vysoká inflace vyvolat také občanské nepokoje. To bylo například hlavní příčinou protestů na Náměstí nebeského klidu, kdy index spotřebitelských cen vyskočil ze 7,3 procenta v roce 1987 na 18,5 procenta v roce 1988, a pak počátkem roku 1989 až na 28 procent. I tehdy, stejně jako teď, mohly za nepokoje rostoucí spotřebitelské ceny. Mnoho lidí je ovšem neochotně přijme – alespoň dokud pokračuje ekonomický boom.
Závěr
Čína se může velmi dobře stát „Dubají na tisícou“ jak zmínil Jim Chanos, byť je ještě příliš předčasné hodnotit závěry, jak velká ve skutečnosti magnituda pádu vlastně bude.
Zatímco ekonomické systémy v Číně a v Americe před tím, než nastala krize, se jistě různí, pod povrchem je situace podobná. Čína je sužována ohromující výší úvěrové expanze, spekulacemi, neproduktivními investicemi, a toxickými úvěry - stejně jako jsme mohli vidět už v Americe. Představa, že čínská vláda železné pěsti má situaci pod kontrolou, je nebezpečná. Ekonomické zákony jsou všudypřítomné, a ani hrubá síla je změnit nedokáže. Snaha řídit centrálním plánováním ekonomiku odshora dolů je stále víc a víc konfrontována tržními silami směřujícími odzdola nahoru, což musí nevyhnutelně nést vážné následky. Divoké úvěrové expanze vždy povedou ke stejnému výsledku: k inflaci, neproduktivním a spekulativním investicím a bublinám.
Nebo "tentokrát vše bude jinak" ...?
Markus Bergström studuje kognitivní vědy v rámci bakalářského studijního programu na Umeå University ve Švédsku, ve spolupráci se švédským Mises Institute. Můžete mu poslat email (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. )
Související články:
Ústředním problémem na trhu nemovitostí v Číně je komunistická strana
Čína se snaží zamezit růstu cen nemovitostí
Byty pro 200 milionů lidí v Číně zejí prázdnotou. Souvisí s tím bublina na trhu nemovitostí?
