Rozhovor: Jak se učí štěstí

Na heidelberské škole Williho Hellpacha je od roku 2007 nabízen volitelný předmět „štěstí“. Ředitel školy a zakladatel tohoto oboru Ernst Fritz-Schubert nyní vydal knihu s názvem „Štěstí se dá naučit“ (Glück kann man lernen). Setkali jsme se s autorem, abychom s ním na téma „štěstí“ pohovořili. 

Ernst Fritz-Schubert není ani pedagog ani sociolog. Je inženýr ekonomie. Jméno Ernst znamená německy vážný, avšak to on není. Je laskavý a vlídný, s úsměvem v obličeji. Jeho sympatickou osobnost ještě zdůrazňuje, že nejen jako ředitel školy vyučuje ekonomii, ale dokáže svým žákům vštípit také něco jiného. Něco, co jde za hranice pouhého předávání vědomostí.

Svým nově založeným vyučovacím předmětem „štěstí“ by chtěl u žáků podpořit kompetence k životu, radost ze života a vývoj osobnosti a to vše realizovat v běžném školním vyučování. V ředitelně školy Willyho Hellpacha v Heidelbergu jsme s ním hovořili všeobecně na téma štěstí. Proč je dnes takovýto předmět zapotřebí a jakým způsobem se předmět štěstí ve škole vyučuje.

Je to doplněk nabídky vzdělávání, které je dnes směrováno především na vědu. Co u člověka v podstatě způsobuje tělesnou i duševní pohodu, je mnohem víc než to, aby věděl, kdy byla objevena Amerika. Záleží sice na tom, abychom měli znalosti, ale inteligence je něco mnohem většího než to, co se dá vyjádřit školními známkami. Existuje kreativní inteligence, kdy člověk objevuje něco nového, potom existuje analytická inteligence, to aby člověk věděl, jak se co skládá, dále pak praktická inteligence, abychom věděli, jak co použít v praxi. Ještě máme sociální inteligenci, sloužící k tomu se zeptat, zdali to všechno je k užitku. Všechny tyto věci bych zasadil do oblasti poznávání.

Mým přáním je, abychom vedle zprostředkovávání slov vědění uměli také ve větší míře vytvářet zprostředkovávání poznání. To totiž vede k tomu, že dobré zážitky nám vytvoří dobré zkušenosti. A máme-li dobré zkušenosti, najdeme si pro sebe cíle a záměry. Takže možná budeme i vědět, jak tyto záměry také uskutečnit. To je to, co má být v tomto předmětu vyučováno.

Také se pouštíme do hledání smyslu, ale jinak než filozofie. Není to přes myšlenky či rozum, ale přes emocionální zážitky. Záleží čistě na tom, aby se něco odráželo. Uděláme-li dobrou zkušenost, vzniká požadavek v tom pokračovat nebo to zopakovat. Naopak zase špatné zkušenosti vedou k tomu, že se toho chceme vyvarovat. Představte si výsledek s rozpálenou plotýnkou u sporáku. Dítě se po takové zkušenosti bude mít na pozoru, a už na ni sahat nebude. Přesně tak je to i s žákem, který stojí u tabule a ztrapní se, protože nemůže vyřešit dvojčlenný vzorec. Abychom v sebe věřili, potřebujeme potvrzení formou ohodnocení věcí, které jsme udělali dobře.

Doplňkově se ve vyučování pokoušíme žáky dovést k tomu, aby se sami motivovali, ale také se uměli sami uklidnit. Obojí jsou schopnosti, které mají svéprávní a sebejistí občané mít. Oni se mají samozřejmě umět rozhodnout o tom, co skutečně chtějí a co ne. Být sám se sebou v harmonii totiž také patří ke zdařenému životu. Toto odlišuje koncept vyučování štěstí od toho, co je tradičně nabízeno. Na jedné straně tedy jde o zážitek a na druhé straně o reflexi z něho.

Ano, člověk musí žáky inspirovat k přemýšlení. Třeba přemýšlet o tom, jak štěstí vzniká. To je myslím si, docela důležité, protože přímé hledání štěstí je hloupost. Každý, kdo o štěstí nějak usiluje, ho naopak zažene. Mnohem důležitější je najít si pro sebe dobré důvody k tomu být šťastný, neboť potom se štěstí samo od sebe ukáže. 

V každém případě je subjektivní. Každý člověk má jiné faktory ovlivňování. Existují genetické dispozice. Představte si sympatického a pořád dobře naladěného člověka, a na druhé straně bručouna, který má neustále špatnou náladu a nic se mu nelíbí. Studie prokázaly, že tento genetický podíl činí u člověka asi 50 procent. Potom existuje podíl osudový - koho potkám, co se mi přihodí? Jelikož se lidé mohou přizpůsobit, je tento podíl mnohem nižší, než se předpokládá. Činí pouze 10 procent.

Zbývá tedy ještě 40 procent pro naučitelné štěstí. V podstatě jsou to postoje a názory. Například jak vnímám sám sebe a ostatní. Nyní jde o to, jak tento názor získám. Vycházím z toho, že postoje a názory jsou založeny na zážitcích. Úloha vyučování štěstí spočívá v tom vytvořit klíčové zážitky, které pak trvale ovlivňují postoje a názory. Ať už je to při hraní divadla, při bojové hře nebo možná i při šplhání. Existuje celá řada cvičení pro autentické zážitky, které potom trvale působí.

---

Jestliže chce člověk rozlišovat spokojenost a štěstí, hodí se pro to možná následující srovnání. Spokojenost je moře, z kterého tu a tam vystoupí na povrch vlna štěstí. Šťastný člověk se prakticky pořád vrací zpět na svou úroveň spokojenosti. Štěstí má přece určitou funkci pro člověka. Je motorem pro zdařilý život.

Tento motor se uvádí do chodu sám při uspokojování našich existenčních potřeb, jako je například jídlo, spánek nebo sex, a tím nás udržuje. Člověk ho ale může dát do pohybu i sám. Například pozitivními emocemi, jakými jsou úspěch, radostné očekávání nebo také vděčnost. Mám-li tedy dobrý pocit, že rozhovor s vámi se podařil a udělá mi to radost, pak vzniká dobrá nálada, která zase uvolňuje energie.  Jsou tedy zapotřebí zážitky, které pak z těchto postojů a názorů učiní pevné rigidní názory: já to umím, já to vím.

Oni mají příliš málo zážitků, které mohou později použít. Jim se nalhává, že člověka učiní šťastným pouhé uspokojení materiálních potřeb: nové šaty, nová hrací konzole nebo auto. Porovnám-li to se svými vlastními zážitky: byl jsem šťastný, že jsem vylezl na strom a ukořistil nejkrásnější jablko. Nebo jsem své matce natrhal k svátku matek kytici lučních květů a napsal jsem jí přáníčko. Na sladkosti jsem musel čekat do Vánoc, až matka sundala dolů ze skříně dózu s napečeným cukrovím a dala ho pod vánoční stromek. Materiální lákadla byla spíše výjimkou. Měl jsem mnoho zážitků, díky nimž jsem se mohl připravit na zdařilý život.

Jsem toho názoru, že žijeme ve zrychlené společnosti, která tak velice absorbuje pozornost dětí. Reálný život je nahrazován virtuálním. Vzpomeňte si jen na virtuální svět „Second life", neboli Druhý život. Děti promeškají zážitky, které by mohly pro ně být v pozdějším životě užitečné. Ke kompenzaci toho, co se dá zažít jen virtuálně, musím tedy nabídnout něco praktického. To znamená, že musím dětem ve škole, na místě, které považují také za důležité, něco nabídnout, co to zase zkompenzuje, vyrovná to.

Nebo metaforicky řečeno, vidím ty děti všechny běžet ulicí, kde je na levé straně McDonald, hrací konzola, iPhone, obchod se značkovým zbožím – všechno je tam. Přitom na druhé straně stojí rodina, kamarádství, přínosný cíl a možná dokonce i úspěch ve škole. To všechno jsou poslové dobrých zpráv, které ale bohužel za takové považovány nejsou.

Přesně, musíme jim objasnit, že obratné strategie trhu je chtějí z důvodu obratu a maximálních zisků zlákat v tom šlapacím mlýnu konzumu, který jim však bude málo nápomocný při hledání štěstí a způsobí spíše pravý opak.

Učiní ho také šťastným, ale záleží na tom, jak dlouho to štěstí u materiálních prostředků potom vydrží a kolik peněz člověk potřebuje, aby byl šťastný.

To bych si přál, ale v podstatě doufám, že se princip štěstí ve vyučování udrží. Tedy impuls, který vychází z předmětu štěstí, může vést také k tomu, že si lidé jeho důležitost uvědomí a bude jim jasné, jak je důležité získávat vedle faktů vědění i poznání, protože teprve potom se dá skutečně mluvit o moudrosti. V tom druhém případě se jedná jen o vědění.

Získávání vědomostí je například možné přes vyhledávače. Když toho hodně vím, mohu se třeba za jistých okolností stát milionářem v televizní hře „Chcete být milionářem“. Ale dobýt svět pro sebe mohu jen tehdy, když mám ty vědomosti opravdu zažité.

(Dlouhá pauza) Ano, ale potom je to jiný přístup. Kniha „Návod na to, jak být nešťastný“ od rakouského psychologa Paula Watzlawicka nakonec vede také ke štěstí. Přitom já teď musím rozlišovat, kdo vlastně je nešťastný učitel, neboť opakem štěstí není neštěstí.

Strach, deprese – to jsou věci, které zabraňují štěstí. Pojem štěstí je však obsáhlejší, takže pokud to zacílíme na životní štěstí, bývá opakem štěstí deprese a krize. Přičemž krize nemusí bezpodmínečně znamenat neštěstí. Tvůrčí krize, jako například u Goetha či jiných umělců, může dát naopak podnět ke vzniku něčeho nového.

Životní štěstí je určeno dílčími faktory. Například je to bezpečí a k tomu patří i mír. Jsou-li tyto dva faktory k dispozici, může se člověk snažit najít smysl života. Ale nesvobodní lidé nejdříve touží po svobodě, a ta je pro ně smyslem života. A chudí lidé se zase smysluplně nejvíce obávají o svou existenci. Z toho tedy vyplývá, že hledání smyslu života člověka začíná kognitivně, rozumové začíná být teprve tehdy, když se dosáhne těch dvou faktorů, což jsou bezpečí a mír.

V Německu a Rakousku je to přibližně 600 žáků. A žáci pocházejí z 20 až 25 škol. Také jsme vyškolili učitele. A druhá vlna školení právě probíhá. V pozměněné formě se tento koncept používá i na klinikách či pro mladé sportovce. Oblast použití je daleko širší, než si kdo myslí. Především to děláme proto, aby to pomohlo lidem, kteří mají dobré důvody k tomu, najít své štěstí.

Velmi dobrý. Mám jenom dobré recenze. V současné době už je to druhé vydání. Ke školnímu předmětu „štěstí“ byla vydána učebnice, a ta je dokonce v pátém vydání. Mám v úmyslu dále ve své iniciativě pokračovat. Včera jsem byl na jednom gymnáziu, kde chtějí tento předmět začít vyučovat. Zítra budu na semináři učitelů v Karlsruhe. A tak to jde pořád dál.

Škola bez známek je těžko představitelná. Známky jsou pro žáky enormně důležité. Všechno, co má známky, není pro zábavu.  Všechno co má svou cenu, se zdá být cennější, je to více hodno námahy. A štěstí tu opravdu není pro zábavu. Známky vyplývají z písemných zpráv o zážitcích žáků, z jejich pozorování a z odpovědi na otázku, jak užitečné jsou získané zkušenosti pro všední den.

Touto reflexí je umožněno vytvořit spojení mezi kognitivními schopnostmi a emocionálními zkušenostmi.

Má například divadelně-pedagogické elementy. Pohybovou pedagogikou vytvoříme tělesné zkušenosti a hraním rolí se žáci vžívají do společnosti. Ochutnávají potraviny, aby si otestovali chuťový smysl a vyzkoušeli si, jestli bioprodukty opravdu chutnají jinak. Žáci se v sociálních projektech dozvídají, že altruismus může člověka také učinit šťastným. Vždycky se jedná o zážitky a jejich reflexe. Žák vážící 120 kg jde po kladině a záchranu mu dělají dva hubení žáci. Zde se prezentuje vzájemná důvěra i zodpovědnost, jsou to dvě strany jedné mince.

Já rovněž děkuji.