Minulou noc mi přišla od kolegů z Kábulu, kteří pracují pro Hnutí afghánských žen, a od jejich spolupracovníků z řad utečenců, hromada bezpečnostních výstrah, plánovacích poznámek a nejnovějších zpráv. Začala jsem se tím probírat, až jsem najednou ztuhla hrůzou.
Byla tam titulní stránka týdeníku Time s osmnáctiletou Bibi Aishou, zírající ze středu věhlasného červeného rámečku. Na příkaz Talibanu této afghánské ženě uřízli nos a uši.
Neohromila mě ani tak díra v Aishině tváři v místě, kde by měl být nos, ani fakt, že zůstala krásná i přes své zmrzačení. Bylo to tím, že významné americké medium otevřeně spojuje osud afghánských žen s činy a volbami těch, kteří vládnou, a s činy a volbami západní veřejností.
„V srdci kulturního relativismu leží pokus o zachování názoru, že na nespravedlnost na vzdálených místech není potřeba reagovat."
Čas postavit se faktům tváří v tvář
Obraz Aishy vyzývá čtenáře, aby se postavili faktům tváří v tvář, aby přiznali, že toto je pro mladou ženu výsledek brutality režimu, odhodlaného docílit absolutního podrobení žen a dívek.
To, že se postavíme tváří v tvář výsledku neomezené krutosti, nás donutí nepřehlížet pronikavou bolest, jak fyzickou, tak i emocionální, která pochází z nemilosrdné snahy o násilné represe a donutí nás probudit se z apatie těch, co stojí stranou.
Můj šok z fotografie Aishy byl surovým připomenutím toho, jak zřídka se v konfliktech práva žen dostanou do popředí. Začala jsem se svou prací v roce 1996, abych podpořila lidská práva žen a dívek v Afghánistánu, a zatímco styl a sféra dosahu médií v Afghánistánu se v minulých čtrnácti letech výrazně změnily, co zůstalo, je fakt, že ochrana životů a důstojnosti žen je oproti ostatním cílům až druhořadá.
Národy nikdy nepůjdou do války, aby chránily životy žen, a když války skončí nebo nějaká strana ustoupí, otázka, co se potom stane se ženami, zůstane obvykle nevyřčena. Tentokrát však položena byla a já se tímto časopisu Time klaním.
Mé zklamání se ale vrátilo, když se v tisku objevily reakce. Velmi málo komentátorů reagovalo na fakta příběhu, nebo se zeptalo, co by se stalo ženám pod novou vládou Talibanu. Na místo toho se začali schovávat za výroky typu, že zmrzačení obličeje Aishy se přihodilo v roce 2009 (ačkoli to bylo v oblasti kontrolované Talibanem) a ne během let 1996-2001, kdy Taliban vládl.
Mnoho se jich od fotografie odvrátilo, urazilo se nebo obvinilo editory z citového vydírání. Jako například v rozhovoru rádia CBC s žurnalistkou deníku The Guardian, Priyamvadou Gopalovou, která nazvala titulní stranu Time „módní zmrzačení" a „nebezpečně blízké k pornografii násilí".
Pokud se my na západě odmítneme zabývat případem mučení mladé ženy kvůli tomu, že odhalení tohoto mučení považujeme za pokus o to, být zajímavý, nebo tvrdíme, že vnímání emocí je forma vydírání, máme velký problém a v našich závěrech už zbývá jen málo lidskosti.
Možná takovéto obrázky nevídáme dost často. Spouští šokující rozpaky a co je horší, narušují svět, který jsme pečlivě vybudovali, svět, ve kterém můžeme zůstat ve víře, že se takovéto věci jednoduše nedějí. A pokud se nedějí, není potřeba zasahovat.
Nebezpečí kulturního relativismu
V srdci kulturního relativismu leží pokus o zachování názoru, že na nespravedlnost na vzdálených místech není potřeba reagovat. Za rouškou objektivního postoje není relativismus v podstatě ničím víc než ochranou sobectví a udržováním úzkoprsosti. Relativismus naznačuje, že privilegia a svobody, které očekáváme na západě, jsou hodnoty, které vlastníme jen my. To je odfláknutý výzkum a špatný vtip, kterému možná propadlo příliš mnoho lidí.
Kulturní relativismus nám umožňuje naslouchat po moci toužícím a zbraně třímajícím členům společnosti - jako Taliban - a překřičet ty, kteří poněkud nepatřičně chtějí ty samé věci, které máme my: demokracii, lidská práva, bohatství a možnost žít důstojný život bez strachu. Je jednodušší ignorovat vůli afghánských intelektuálů, progresivních poslanců, umělců, aktivistů a reformátorů, a předstírat, že světonázor Talibanu je status quo; nevyžaduje to na naší straně žádnou akci.
Bez konfrontace s obrázky, jako je Aishin portrét, nebo s tím, co má na srdci, můžeme romantizovat Afghánistán jako zaostalou exotickou zemi se starobylým půvabem, kde platí jiné etické standardy.
Ale pravda, jakkoli hrubě působí na naše citlivá místa, je taková, že afghánské ženy mají stejně málo chuti do života v tyranii jako já nebo vy. Podívat se přímo do jejich očí, dokonce i do těch na obálce časopisu, a vyslovit „Je mi to jedno" je obtížnější, když vám jiný trpící člověk pohled opětuje.
Lauryn Oatesová je vedoucí projektů „Kanadské ženy ženám v Afghánistánu".
Copyright Troy Media Corporation.
