Vstupenka na dvojkoncert Ridiny Ahmedové a Vladimíra Václavka v pardubickém Divadle 29 stála dvacetkrát méně, než si za své pražské vystoupení účtuje vokální mág Bobby McFerrin. Zatímco pozorný fanoušek v posledních letech zaznamenal, že se McFerrin z africké pouště prozpíval do obýváků na Wall Street, s Ridinou Ahmedovou lze vstoupit přímo do bezhraničného vesmíru.
Vrcholná kvalita a profesionalita Ridinina pěveckého projevu je v českých podmínkách nesrovnatelná, ve světových neoddiskutovatelná a celkově naprosto nedoceněná. Její skladatelské a interpretační umění vede posluchače, zdecimovaného pouťovými melodiemi a zahnaného do kouta komerčními rádii, do světla skutečné harmonie. Tato hudba padá do duše člověka jako déšť na úrodnou, ale vyprahlou zem. Je to déšť v krajině, v níž se (slovy J. R. R. Tolkiena) "slzy blaženě mísí se smíchem". Ridinina hudba je, jak říkají Angličané, "right as rain". Tedy nejen opravdová, ale také správná, nevyhnutelná a spravedlivá jako déšť.
Největší Ridininou předností je osobitá umělecká odvaha a fantazie. V jejích službách pak vystupuje uhrančivý africký vokál, kterému zpěvaččino bytostné češství dodává zvláštní dotek naléhavosti. Odkud se její hlas vzal napoví věnování, kterým Ridina své poslední album odkazuje súdánskému "tátovi...". Dikce se opírá o solidní gospelový základ, ale bohatstvím výrazu ho mnohonásobně předčí.
Ridina vrství jednotlivé hlasové stěny na sebe pomocí looperu, přístroje, do kterého nazpívává jednu melodii za druhou. Ve dvou minutách tak před zraky užaslých diváků vystaví chrám precizní kompozice, jež často nabízí spásnou vizi a odkazuje na vyšší úrovně bytí ("Halekací"). Ostatně Ridina při svém vystoupení mnohokrát pozvedá ruku k nebesům v bezděčném, nenapodobitelném gestu. Jindy zaslechneme hlásky sibiřských skřítků ("Barvy"), vábící volání "Bludiček" (jejich hlasy se jako ze sklářských píšťal linou z mikrofonu, rytmicky bijícího o Ridinina ústa) či za zavřenýma očima uslyšíme naprosto realistický "Déšť", včetně foukání větru a stupňujícího se rytmu kapek. Právě "Déšť" se z "obyčejné" melodie dopadajících kapek rozvine v mystický gospel. Na africké návsi se zúčastníme setkání dívek, které mají "Sukně, šátky a mísy" a vzrušeně drbou - zde některé polohy hlasu silně připomínají vokální experimenty Annie Lennox (Eurythmics, album "1984"). Vrcholem koncertu je bezesporu "Šílený kůň", autentický, s prvky zaklínání a jasnými africkými spodními proudy. Předávaná energie je ryzí a ustanovuje uměleckou metodu, založenou na sebekázni a pokoře spirituálního závazku.
Podobné ambice má i Vladimír Václavek, známý virtuózní hrou na kytaru a spoluprací s dalšími osobnostmi ženského zpěvu (Iva Bittová, Fen Yün Song). Ridina se k němu přihlásila s "velikou úctou" a publikum napjatě očekávalo jejich společné jamování. Václavek předvedl svou starší i současnou tvorbu, která se vyznačovala v dobrém slova smyslu prostými texty a brilantním zvládnutím elektrické kytary. Stejně jako u Ahmedové jeho hru umocňovala technika vrstvení nahraných smyček. Ve dvou společných, v rychlosti "ušitých" skladbách nejdříve interpreti hledali, co je spojuje. Vzájemné porozumění a nalezená míra umělecké tolerance přinesly své ovoce, když si diváci v předtuše symbolického završení koncertu vyžádali přídavek. Pokud mistr zvuku v Divadle 29 Miroslav Škop (mimochodem, velmi slušná práce, včetně drobných ozvěn na vokálech) společnou improvizaci Ridiny a Vladimíra nahrál, zachytil v ní zřetelnou reminiscenci na nejlepší spirituály Depeche Mode.
Ještě k Ridinině CD "Hlasem", ze kterého se odvíjel celý program jejího pardubického vystoupení. Je ostudou českých producentů, že v bookletu CD zpěvačka musí děkovat za finanční podporu. Kdyby se skladatelská a pěvecká osobnost jejího formátu narodila v USA, dnes by stála po boku Arethy Franklin, Bobbyho McFerrina či Vinxe z Jungle Funk. Konečně poslední poznámka: do budoucna by se k tobě, Ridino, hodily nějaké texty. Musely by ovšem dosáhnout úrovně tvé hudby, takže zatím je to spíš irelevantní připomínka.
