Návrh ustanovení, který nedávno parlament schválil poměrem hlasů 161 ku 113, dává konzervativcům 60 dní na to, aby předložili detailní plán podle kterého by Kanada mohla zredukovat emise skleníkových plynů.

Ministr pro životní prostředí John Baird ale po hlasování reportérům řekl, že toto ustanovení „životnímu prostředí spíš ublíží“.

„V současnosti dokončujeme plán, ve kterém počítáme s vydáním značné finanční částky na redukci emisí skleníkových plynů. Máme plán, podle kterého je třeba zredukovat průmysl a který nám dává možnosti udělat to efektivně“, řekl Baird.

Návrh, který před deseti měsíci přednesl liberál Pablo Rodriguez se snažil přimět vládu, aby dostála závazkům spojeným s kanadským přistoupením ke Kjótskému protokolu.

Zbývá jen čekat, co se stane, pokud návrh projde senátem. Premiér Steephen Harpner nicméně sdělil, že kanadské cíle vytyčené v Kjótu nemohou být v daném časovém horizontu dosaženy, aniž by došlo k poškození ekonomiky.

Zatímco všechny federální strany a řada skupin, které se zabývají životním prostředím jsou přesvědčeny, že Kanada může dosáhnout svého cíle – o více než třetinu snížit emise skleníkových plynů do roku 2012 – kritici návrhu jsou přesvědčeni, že by to mohlo ekonomiku země srazit na kolena. Takové změny podle nich budou vyžadovat drastické omezení hlavních průmyslových odvětví, takže stovky tisíc lidí přijdou o práci. Navíc bude třeba výrazně snížit automobilovou dopravu a spotřebu elektrické energie.

Ale i přesto bude vliv těchto opatření na problém globálního oteplování jen minimální, protože rychle se rozvíjející ekonomiky jako Čína, Indie, Indonésie a Brazílie mají podle dohody z Kjóta udělenou výjimku a redukovat emise nemusí. Tato výjimka se týká i Ruska a dalších východoevropských zemí, které se ke Kjótskému protokolu připojily.

Argumentem kritiků tedy je, že veškeré úspěchy, kterých ostatní země v oblasti snižování emisí dosáhnou, budou vyrušeny rostoucí a stále více znečišťující ekonomikou rozvojových zemí.

„Podle mě každý uznává, že i kdyby každá země, která dohodu podepsala, dokázala naplnit své závazky, mělo by to na stav atmosféry zanedbatelný vliv,“ řekl Fred Singer, profesor enviromentálních věd z univerzity ve Virginii.

Singer věří, že Kjótský protokol je „neúčinný a destruktivní“, protože vytváří nutnost nových byrokratických opatření zejména v Evropě, což má za následek „bezpočet problémů“. Jeden z nich se váže k možnosti obchodovat s emisemi, která je v protokolu zakotvena. Průmyslové celky a země podle ní mohou od jiných zemí odkupovat emisní kredity a tím mají možnost zvýšit limity pro svou vlastní produkci zplodin.

„Všechny ty emisní kredity se zvrhly v jeden velký podvod“, říká Singer. „Čína vydělává miliardy dolarů tím, že své emisní kredity prodává Evropě. Jsou to naprosto nesmyslné kousky papíru. Jen to dává Evropanům svolení pokračovat ve vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší tak jako dosud … a cítit se přitom spokojeně.“

Čína v současnosti prodává 60% svých emisních kreditů, následována Indií s 15ti %. Velká Británie a Evropa odkupuje 85% těchto kreditů. Tento obchodní systém je kritizován zejména proto, že dává průmyslu možnost zaplatit si právo znečišťovat ovzduší.

Kritická zpráva Evropské ekonomické a sociální komise uvádí, že systém obchodu s oxidem uhličitým má řadu mezer. Jednou z nich je, že z důvodu ,,nerovných příležitostí“ penalizuje průmyslová odvětví a společnosti, které jsou v naplňování limitů úspěšné a podporuje velké znečišťovatele.

Řada vědců zabývajících se klimatem je přesvědčena, že limity stanovené Kjótským protokolem ani zdaleka nejsou dostatečně přísné, a k ovlivnění vývoje globálního oteplování by bylo třeba snížit produkci emisí minimálně o 60% ze současného stavu. Všeobecně také panuje souhlas s názorem, že bez účasti Spojených států protokol postrádá smysl.

Podle Kjóského protokolu by Kanada do roku 2012 měla vypouštět do ovzduší o 6% emisí méně, než v roce 1990. Brusel loni v říjnu oznámil, že všichni, kromě sedmi členů EU, jsou na dobré cestě ke splnění svých závazků z Kjóta.

S výjimkou Spojených států, Austrálie a Monaka protokol podepsalo 163 zemí, ale pouze po 39ti nejrozvinutějších z nich je požadováno, aby snížily hladiny vypouštěných emisí. Amerika od Kjótského protokolu odstoupila v roce 2001 s odůvodněním, že by naplňování z něj vyplývajících závazků mohlo zničit její ekonomiku. Dalším důvodem byl názor USA, že by se požadavek na omezení emisí měl týkat nejen zemí vyspělých, ale i rozvojových.

Spojené státy jsou odpovědné za cca čtvrtinu světových emisí skleníkových plynů. Na druhém místě je v těsném závěsu za nimi Čína. Předpokládá se ale, že Čína, jako velký spotřebitel uhlí, do roku 2009 Spojené státy v produkci uhlíkových zplodin předběhne.

Dalším sporným bodem dohody je fakt, že se soustředí pouze na emise oxidu uhličitého produkovaného spalováním fosilních paliv a ignoruje ostatní zplodiny, které také zasahují do změn klimatu, jako jsou výfukové plyny a saze z naftových motorů, či oxidy síry vznikající provozem uhelných elektráren. Minimální pozornosti se dostává také metanu – plynu, který velmi přispívá ke vzniku skleníkového efektu a je hojně produkován v živočišné výrobě a při pěstování rýže.

Nicméně, panuje obecný souhlas, že Kjótský protokol je lepší, než nic a je podpořen obavou odborníků z oblasti životního prostředí, že by mohlo trvat roky, než by došlo k přijetí jiné dohody. Některé země zakotvily požadavky vyplývající z Kjóta do své legislativy, což bude mít užitek, ať už Kjótský protokol jako takový přežije, nebo ne.
 
Profesor James Brander ze Sauder Business School v Britské Kolumbii říká, že na úrovni propojení ekonomiky Kanady a Spojených států může vyvstat řada problémů, protože Amerika nebude pracovat podle stejných omezení daných protokolem, jako Kanada. Aby bylo možno předejít potenciálním omylům a podvodům, Brander upřednostňuje zavedení jednotného limitu emisí před možností obchodovat s emisními kredity.

Nevěří ale tomu, že by kanadská ekonomika mohla zkolabovat, pokud se během příštích deseti let bude snažit závazky z Kjóta naplnit. Říká, že lidé si zvyknou, stejně, jako si zvykli když v 70tých letech díky OPEC (Sdružení států vyvážejících ropu) vzrostly ceny benzínu.

„Bude to něco stát a hodně lidí bude možná naštvaných, ale není důvod proč by to mělo způsobit propad a už vůbec ne kolaps ekonomiky. Cena změn nebude malá, ale myslím si, že oponenti dohody tuto cenu příliš zveličují.“, říká profesor Brander.