Měli jste někdy chuť zakřičet: "Jsem unavený a je mi úplně fuk, co si o tom pomyslí šéf. Zavírám dveře a jdu si zdřímnout."? Často bývá mezi tím, co chceme, a tím, co můžeme, aniž by nás vyhodili z práce, značný rozdíl. Nastal ale čas, aby zaměstnavatelé uznali, že jižané nejsou blázni, když se uchylují k pravidelné odpolední siestě?
Dr. Scott Campbell, odborník na spánek z newyorské lékařské university Weill, říká: "Zdřímnutí je zdravý zvyk, dovoluje-li to náš časový rozvrh. Nevidím důvod, proč bychom měli překonávat, co se nám tělo snaží říct." S tím bych souhlasil, ale je to bezpečnější, když je šéf na dovolené.
Podívejme se tedy na nějaké vědecké důkazy o prospěšnosti zdřímnutí.
Odborníci na spánek tvrdí, že nám naše vnitřní hodiny velí usnout dvakrát za každých 24 hodin. Poprvé to na nás přijde mezi půlnocí a sedmou ranní. Pak začnou znovu těžknout víčka mezi jednou a třetí odpoledne. Tato biologická potřeba spánku je doprovázena slabým poklesem tělesné teploty. Navíc, k tomuto poklesu dochází, ať už jsme najedení nebo ne, a dokonce i u lidí, kteří jsou v té době dobře odpočatí.
Většina studií ukazuje, že i 15 minut spánku může zvýšit mentální i fyzickou kondici, stejně jako náladu, na zbytek odpoledne. Toto platí bez ohledu na věk.
Dr. Campbell prováděl výzkum u 32 mužů a žen ve věku mezi 55 a 85 lety a zjistil, že starší lidé dosahovali po zdřímnutí vyšších výsledků v testech kognitivních schopností a reakčního času.
Campbell dodává, že příběhy o tom, jak odpolední zdřímnutí zasahuje do nočního spánku, jsou jen pouhým mýtem. Možná vám bude po odpolední pauzičce trvat o pár minut déle, než večer usnete. Ve skutečnosti, lidé, kteří si dají po obědě "dvacet", spí pak v noci v průměru o hodinu déle.
Zaměstnanci i zaměstnavatelé by si měli uvědomit, že zdřímnutí je od narození součástí našeho života. Ba co více, s narůstajícím věkem se tato potřeba zesiluje.
Zdřímnutí může také souviset s našimi vrozenými dispozicemi, zvláště s ohledem na geografický vývoj a jistá kulturní specifika, například v rovníkových oblastech. Jsem si jist, že to není otázkou mnoha generací, než se vyvine nutná potřeba vyhýbat se polednímu slunku. Jak napsal Joseph Conrad: "Za poledního slunka vycházejí ven jen šílení psi a Angličané."
Řekněme, že jste jedním z těch šťastlivců, kteří se mohou natáhnout, aniž by je vyhodili z práce. Sesunout se pod stůl jistě nebude optimální řešení. Raději si najděte klidný koutek, ztlumte světla a zatáhněte žaluzie. Nařiďte si budíka, máte-li strach, že zaspíte. A nespěte déle než 20-25 minut. Po půl hodině byste mohli upadnout do hlubokého spánku a pak by pro vás bylo těžší dostat se do operativního stavu. Jako u většiny věcí, i u zdřímnutí je klíčem vyváženost.
Nemůžete-li se natáhnout a potřebujete energii, vyhněte se sladkostem, které poskytují jen krátkodobou vzpruhu. Raději sáhněte po bílkovinách a složených cukrech, jako jsou sýry a celozrnné suchary. A trochu se uvolněte od kávy a jiných kofeinových výrobků - je snadné si na ně navyknout.
Tyto výzkumy mě skutečně potěšily. Jsem ranní psavec, obvykle od sedmi sedím před obrazovkou. Ale tak jistě, jako že ráno vyjde slunce, vím, že po obědě začnu zívat za každým druhým slovem. Když začnou víčka neudržitelně padat, už pro mě nemá smysl pokračovat, ale po krátkém zdřímnutí jsem zpět a začnu psát něco inteligentního. Samozřejmě, o tomhle by se dalo diskutovat...
Připouštím, že může být snadnější prodávat led eskymákům než prodávat odpolední zdřímnutí zaměstnavatelům, ale při všem tom kázání o pracovní výkonnosti možná nakonec sami objeví, že pokud nechají své zaměstnance chvíli si schrupnout, nakonec se jim to vyplatí.
Dr. Gifford-Jones je lékař-novinář se soukromou ordinací v Torontu.
