Ilustrační záběr. (Jens Johnsson / Unsplash)
A právě proto může být sociálně-úzkostná porucha, také známá jako sociální fobie, tak devastující. Tento zdravotní problém může proměnit běžný společenský kontakt na ponižující a traumatický zážitek.
Začíná to jako obava a marným hledáním slov. Následuje panika a postupem času dochází k rostoucímu pocitu méněcennosti.
Publicistka a redaktorka Jazmin Cybulskiová bojuje se sociálně-úzkostnou poruchou většinu svého života. Při společenských událostech popisuje nepříjemné pocity, které nedokáže ovládat. Když ji úzkost popadne, její řečnické schopnosti ji opouštějí. Někdy k tomu dojde, když je v místnosti plné lidí, jindy to může být i při kontaktu s jednou osobou, kterou obdivuje.
„Je to jako by se mi odpojil mozek a nejsem schopná v dané situaci jednat, i když vnitřně bych se do ní ráda zapojila. Chci tam být, ale mozek mi to plně nedovolí,“ vysvětluje Cybulskiová.
Shaun Walker, zakladatel marketingové agentury, trpí sociální fobií už od dospívání. Přestože pochází z rodiny extrovertů, sám je introvert, a říká, že má pocit, že s ním něco není v pořádku, ale neví, co s tím.
„Byl jsem s tím u psychologa a teď beru léky, což mi sice pomáhá s úzkostí, ale stejně jsem někdy ze sebe zklamaný, jak se chovám ve společnosti. Chci víc mluvit, opravdu chci, ale nemluvím. Nevím, co říct, nebo mě svazují předchozí zkušenosti,“ popisuje Walker.
Podle terapeuta a klinického sociálního pracovníka Jonathana Berenta z New Yorku jde u lidí se sociální fobií o běžné stavy. Berent strávil posledních čtyřicet let snahou o pochopení sociálně-úzkostné poruchy a o její vyléčení. Je autorem tří knih a se svými metodami sbírá úspěchy u řady pacientů.
Strach ze ztrapnění
Nízká sebedůvěra a pocit, že o něco přicházejí, jsou u jeho pacientů normální, ale odpoutat se od takového uvažování jim přijde jako nesmírně těžká úloha. Aby se vypořádali s bolestí ze společenského styku, tito lidé se často vůči vnějšímu světu obrní.
„Jako způsob obrany se pacienti naučí odstřihnout se od myšlenek a pocitů, které s úzkostí souvisejí. Tento odstup vede k vyhýbání se lidem a potlačovaným emocím, a to pak negativně obíhá v začarovaném kruhu,“ popisuje Berent.
Pro osoby se sociální fobií je velmi obtížné se projevit ve společnosti ostatních. (Unsplash)
Uvádí se, že sociálně-úzkostnou poruchou trpí až 7 procent lidí ve světě, ale skutečný počet může být daleko vyšší. Odborníci se domnívají, že spousta případů není diagnostikováno, protože osoby, které těmito stavy trpí, se stydí vyhledat pomoc.
Jednou z forem sociální fobie, s níž se často setkáváme, je strach z mluvení na veřejnosti. Když se oči a uši všech soustředí na váš proslov, pro většinu z nás je to silně znervózňující.
Sociálně-úzkostnou poruchu si lidé často pletou s nesmělostí, ale tady nejde o plachou a tichou povahu, nýbrž o neustálý strach z toho, že vás někdo zesměšní nebo odmítne. Jde o přehnané přemítání nad tím, co říct, abyste se vyhnuli tomu, že se ztrapníte.
Výsledkem jsou klasické příznaky ztrapnění, jako červenání se, koktání a pocení. V přítomnosti lidí se zdá, že všechny vaše přebrepty a podivné chování jsou znásobeny, mysl je jako vymetená a sebedůvěra na bodě mrazu.
Bohužel neexistují žádné statistiky ohledně nárůstu sociální fobie, ale terapeuti hlásí přibývající množství lidí, kteří s tímto duševním problémem bojují. Cybulskiová věří, že v tom hraje roli kulturní tlak.
Úzkostný Ilustrační záběr. (Unsplash)
„Všem je nám předhazováno, že musíme být ve všem nejlepší, ale nikdo není dokonalý a toto očekávání ničí mnoho lidí…Nechceme, aby si o nás druzí mysleli, že jsme nedokonalí, ale ten strach ze selhání způsobuje, že stejně selžeme,“ říká publicistka.
Ve společnosti, která klade důraz na soupeřivost, zvyšující se produktivitu a vzorové vystupování, se úzkost ze ztrapnění projevuje velmi silně.
„Lidé, co tím trpí, umírají strachy, že se ztrapní. Například jedna žena, co skoro zemřela na rakovinu vaječníků, mi povídá: ,Radši bych byla zpátky na chemoterapii než mluvila před lidmi. Proč? Protože u rakoviny nezažíváte posuzování´,“ líčí terapeut Berent.
Role technologií
Moderní technologie život se sociální fobií usnadňují, protože udržují lidský kontakt v bezpečné vzdálenosti. Lidé trpící sociálně-úzkostnou poruchou mají čas v klidu si promyslet, co říct, vyhnout se trapnému tichu nebo nežádoucímu chování.
Komunikace přes internet lidem se sociální fobií vyhovuje, protože jim dává dost času na promyšlení reakce, ale skutečnému kontaktu tváří v tvář se nevyrovná a uživatele může naopak ještě více uzavírat do jejich vlastního světa. (Pixabay)
Psycholožka Laura Chackesová uvádí, že sociální média jsou pro nervózní lidi někdy jedinou cestou, jak být s druhými v kontaktu. Jenže tato strategie se nemusí vyplatit, protože i ve virtuálním životě může člověk zažívat pocit osamocení nebo se setkat s kybernetickou šikanou.
Navíc podle Berenta začínají u lidí díky narůstající závislosti na technologiích zakrňovat nervové dráhy potřebné pro základní společenské dovednosti jako je verbální komunikace. „Stává se z toho epidemie,“ poznamenává terapeut.
Jak porazit úzkost ze styku s lidmi
Sociální fobie nezmizí jen tak sama od sebe. Terapeuti i osoby, které jí trpí, se shodují, že k nápravě je potřeba postavit se svému strachu.
Jinými slovy, i když je vám to nepříjemné, musíte se přestat cyklovat s myšlenkami na to, co si o vás myslí druzí, a vyrazit ven mezi lidi. Můžete začít pozvolna, například tím, že se zeptáte kolemjdoucího na cestu, a postupně se propracovat k náročnějším úkolům, kupříkladu vyrazit do společnosti s kolegy či kolegyněmi z práce nebo uspořádat párty u vás doma.
Konvenční řešení sociální úzkosti spočívá v kongitivně-behaviorální terapii s možností medikace, pokud bývají pocity úzkosti velmi silné. Ale Berent se domnívá, že tato metoda se nedostane až na kořen problému, jímž je zlost a její vztah k fyziologii.
Jeho názor vychází z díla zesnulého doktora Johna Sarna, který působil na lékařské fakultě při New York University jako profesor rehabilitační medicíny. Jeho přístupy byly překvapivě účinné, byť poněkud kontroverzní.
Sarno objevil, že většina chronických bolestí zad pramení z potlačovaného vzteku, a Berent vidí ten samý vzorec i u sociální fobie.
Lidé trpící touto poruchou mají spoustu věcí, kvůli nimž překypují zlostí. Žít s neustálým strachem z toho, co si o vás druzí myslí, je obrovským břemenem a značně to omezuje život takového člověka.
Ti, kdo dokáží s druhými komunikovat normálně, si často myslí, že ze sociální fobie je snadné se vyprostit, ale druzí tvrdí, že je to ta nejtěžší věc na světě.
Například Berent učí své pacienty, jak se naučit využívat přívalu adrenalinu, který jim byl dříve překážkou, a použít jej jako prostředek k lepšímu soustředění se na to, co chtějí vyslovit. Výsledkem je upřímná, aktivní a smysluplnější interakce s okolím.
Ovšem dostat se až do tohoto bodu si vyžaduje introspekci, zkoumání sebe sama. Někdo, kdo tráví většinu času o samotě, by si mohl myslet, že je v tom mistr, ale Berent trvá na tom, že to není zas až tak prosté.
„Sebezkoumání je jiný proces... Je to emocionální bystrost, proces identifikace specifičnosti a intenzity pocitů a toho, jak to mysl všechno slepuje dohromady,“ vysvětluje terapeut.
Pro zotavení je důležitá odvaha a schopnost být iniciativní. Pro někoho může být motivací šance na rande, pro jiného lepší pracovní možnosti. A ti, kdo nejsou schopni iniciativu projevit, zůstanou úzkostí spoutáni navždy.
Když rodiče kontaktují Berenta, aby jim pomohl s jejich dospělými, nezaměstnanými dětmi, které tráví celý den hraním videoher, často je překvapí, když chce terapeut potomky nejdříve vidět a promluvit si s nimi.
Klíčem k úspěchu je totiž chuť a odhodlání právě těch, kdo se z tohoto stavu chtějí dostat, a skrývání se za rodiče mladým lidem rozhodně neprospívá.
Redakční úprava a překlad původního článku newyorské redakce: Ondřej Horecký
Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také: Porazte vnitřní strachy: Jak se dostat přes nezdary nahoru
Čtěte také: Porazte vnitřní strachy: Jak se dostat přes nezdary nahoru
