Názory

Ikonické fotografie – letos uplyne 50 let od přistání na Měsíci

m.cabejsek@seznam.cz (Zdenka Danková) — Tue, 16 Jul 2019 21:12:23 +0000

20. července tomu bude přesně 50 let, co poprvé stanula lidská noha na povrchu Měsíce. Jde o jeden z největších milníků lidské historie a vědy. Okolo šesti set milionů televizních diváků po celém světě nešlo celou noc spát. Jak by mohli usnout, když měli možnost sledovat přenos z prvního přistání lidí na jiném kosmickém tělese? Událost byla přenášena dokonce i do socialistických zemí.

Na jeden den se svět sjednotil a bez dechu sledoval „malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“, jak událost nazval Neil Armstrong. Tomuto kroku nescházela ani fotodokumentace - objektivy ZEISS doprovázely objevitele na misích do vesmíru a umožnily tak vidět i nám na Zemi obrazy, které spatřili astronauti na vlastní oči.

V průběhu jednotlivých přistání na Měsíci a misí, které k němu vedly, hrála fotografie klíčovou roli. Jen pro samotnou přípravu mise Apollo bylo použito více než 100 000 fotografií. Během projektu Apollo mezi lety 1962 a 1972 pak bylo fotografií pořízeno celých 33 000. Tyto snímky rezonují generacemi až po dnešek, a to jak jedinečností svého obsahu, tak i výjimečnou obrazovou kvalitou.

Společnost ZEISS provedla důkladný výzkum a vytvořila celkem osm modelů objektivů, které byly použity v programu Apollo. Za velkým množstvím významné práce stojí Dr. Erhard Glatzel se svým týmem, který tvořili Johannes Berger a Günther Lange.

Více než 500 milionů lidí z celého světa pozorovalo 20. července 1969 první lidské kroky po povrchu Měsíce a všichni byli ohromeni fotografiemi, které astronauti přinesli zpět na Zemi.

Zdroj: TZ www.guideline.cz, Michal Večeřa

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také: Přistání na Měsíci - čtyřicet let poté

Kou-ťienův meč nalezen po 2000 letech ostrý a bez ztráty lesku

m.cabejsek@seznam.cz (Vision Times) — Fri, 12 Jul 2019 14:59:06 +0000

Když tým archeologů objevil starověkou hrobku z období čínské dynastie Období jara a podzimu (771 až 476 před Kristem), nalezl v ní dlouhý meč pokrytý bahnem. Když z něho experti opatrně odstranili nánosy špíny, objevili na meči vyrytý vzkaz v čínském znakovém písmu: „Osobní meč krále Jüe Kou-ťiena.“ Tento významný archeologický nález vzbudil pozornost po celém světě, ale ještě senzačnější byla následná zpráva badatelů, kteří starodávný meč podrobně prozkoumali.

Co expertům nejvíce „vrtalo v hlavě“ byla skutečnost, že starověký, tisíce let starý meč vypadá stále jako nový. I když byl pohřben na dobu více než 2000 let, je stále lesklý a ostrý.

V průběhu dalšího zkoumání se k překvapení vědců zjistilo, že nalezený meč je potažen vrstvou chrómu. Chróm je kov extrémně odolný vůči korozi, ale je také velmi vzácný a obtížně se extrahuje i v dnešní době. Je také odolný vůči vysokým teplotám. Jeho bod tání je také poměrně vysoký, tedy okolo 1042 °C (1907 stupňů Fahrenheita).

Vědci s překvapení zjistili, že nalezený meč je potažen vrstvou chrómu. (Screenshot/YouTube)

Je historicky známo, že Němci vynalezli extrakci chrómu v roce 1937, po nich následně Američané v roce 1950 a požádali o patent, aby ho mohli využívat. Kdo tedy byli lidé, kteří používali technologii pochromování před 2000 lety na prastarém osobním meči krále Jüe Kou-ťiena?

Ve skutečnosti nebyla metoda oxidování chrómu k vytvoření vrstvy, která působí jako ochranný nátěr proti korozi, ve starověké Číně ničím neobvyklým.

Podobný nález byl uskutečněn v hrobce terakotových válečníků a koní císaře Čin Š-chuanga (žil přibližně 200 let před Kristem), která je považovaná za jedno z největších archeologických nalezišť na světe.

Zde byla archeology nalezena sada zelených bronzových mečů. Každý meč měřil přes 76 centimetrů (2.5 stopy). Vnitřek meče tvořilo celkem osm zhutněných kovových plátů spojených k sobě. Čepele mečů byly stále třpytivé, hladké a velmi ostré. Struktura meče byla vytvořena velmi pečlivě, aniž by se jednotlivé vrstvy navzájem pronikaly (slily dohromady).

Když zvážíme, že byly meče pohřbeny pod zemí více než 2000 let, a poté, co byly vykopány, jsou stále lesklé, třpytivé a jako nové, je to skutečně udivující.

Důvodem byla podle vědců opět silná vrstva soli z chrómu o tloušťce 10ti mikronů, která meče pokrývala.

Do té doby by si vědci jen stěží připustili, že by mohli vynálezy pochromování z třicátých a padesátých let dvacátého století vynalézt lidé dávno před nimi – před víc než 2000 lety.

Navíc jsou dlouhé meče používané vojáky císaře Čin Š-chuanga mistrovskými kousky, s jejichž výrobou by měla problémy i dnešní věda, která se často považuje za vrchol lidské civilizace.

Čínská starověká technologie byla opravdu vyspělá. Díky archeologickým nálezům jako je tento, je patrné, že mnohé vynálezy lidských civilizací a jejich objevy mohly být v průběhu historie zapomenuty nebo ztraceny.

Z původního článku deníku Vision Times přeložila Kateřina Fučíková

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Hovory o lese nejen s lesníky: Když dřípatka horská přichází o stín vzrostlých stromů

m.cabejsek@seznam.cz (Zdenka Danková ) — Fri, 12 Jul 2019 14:44:06 +0000

Vysočina – Stojíme na hrázi Malého pařezitého rybníka nedaleko Telče spolu s nezávislým výzkumníkem, Ing. Pavlem Pokorným, který zde mimo jiné měří kvalitu vody. Stojí tu s námi vzrostlé, opravdu staré stromy.

Co o nich víme?

Vzrostlý buk na hrázi Malého pařezitého rybníka. (Z. Danková / ET ČR)

„Můžeme tušit, že některé byly zasazeny patrně člověkem, možná někdejším hajným, který zde působil. Ale v každém případně jsou duby nebo buky na hrázi věkem blízko dvěma stům letům. Spolu s nimi tu roste také skupina několika prastarých smrků i velmi starých jedlí, což je v současnosti v celé Javořické vrchovině i v Jihlavských vrších strom vzácný!

Jedle, na které právě hledíme, jsou skutečně vitální – svědčí o tom jejich nádherně smaragdově zelené, plné koruny. Tyto jedle (zatím) nestrádají suchem. Avšak smrk, zdá se, vlivem klimatických extrémů viditelně ztrácí svoji vitalitu – i přesto, že tyto stromy stojí přímo na hrázi rybníka a měly by mít dobrý přístup k vláze.“

Hráz rybníka se vzrostlými stromy. (Z. Danková / ET ČR)

Nemůžeme na stromy a hospodářské lesy nahlížet tak, jak doposud – vnímat je jen jako levný zdroj průmyslového dříví, jak jsme byli zvyklí.

Není smrk jako smrk

„Vidíme zde smrky, které jsou ještě stále živé, avšak většina z nich je označená, a tím určená k odkácení. Tyto stromy zde mohly růst bezmála 200-250 let. Ty první snad pamatují ještě působení vzdělaného telčského lesmistra Franze Loschana. Právě tyto staré stromy prokazují určité výjimečné vlastnosti, které spolu s nimi nevratně ztrácíme...

Byť některé z těchto smrků mohly být na své místo vysazeny člověkem, tak právě vzhledem k svému vysokému věku nesou genetickou hodnotu, tj. dědictví někdejších místních autochtonních (původních) populací. V té době ještě nebylo obvyklé dovážet osivo lesních dřevin odjinud. Jsme v situaci, kdy vlivem dlouhotrvajícího sucha, náletem podkorního hmyzu a v důsledku někdy velmi nešetrné asanace přicházíme také o jedny z posledních ještě původních stromů rodu Picea na Českomoravské vrchovině.“

Jak to lze udělat, aby zde ty stromy zůstaly, když mají tak cenný genofond?

„Brzy se zřejmě stane, že velká část těchto stromů vlivem probíhající gradace zahyne. Domnívám se, že bychom těmto stromům měli projevit určitou úctu nebo vděčnost. A neměli bychom neúčelně odvlékat kmeny těch mohutných stromů kamsi pryč…“

Ne všechny odkácené kmeny vykazují napadení podkorním hmyzem. A další jsou označeny k odkácení. (Z. Danková / ET ČR)

Měli bychom je tu nechat?

„Odumřelé stromy mají v lese svoje nezastupitelné místo, mimo jiné v sobě po dlouhou dobu váží vzdušný uhlík. Tento uhlík se uvolňuje postupně tlením, zčásti do půdy, zčásti nazpět do ovzduší, a to činností rozkladačů (ať jsou to houby či hmyz). To může trvat celé desítky let: není to okamžik, jako když prostě spálíte dříví doma v kotli nebo uhlí v elektrárně.“

Ve stínu lesa se ukrývá rostlinka...

„Les totiž není jen o stromech, jak by se zdálo. Jednou z takových pozoruhodných a opravdu krásných průvodkyň těch kdysi stinných a vlhkých jedlových smrčin dosud je dřípatka horská, Soldanella montana. Tato rostlinka k nám připutovala někdy ve vlhčím údobí atlantiku (holocénní klimatické optimum) vlastně až z oblasti Alp přes pásmo pomezních hvozdů v Pošumaví a Novohradských horách. Drží se čistých, bystře proudících potůčků nebo v blízkosti lesních pramenišť.“

Co se stane, když se větší část lesa odtěží a zůstane stát jen pár stromů?

„Vznikají holé plochy, kde slunce velmi intenzivně prohřívá povrch půdy. Dochází k rozkladu a postupné mineralizaci hrabanky, svrchní vrstvy opadu, humusových půdních vrstev. A bohužel pro většinu druhů stinného lesního podrostu to znamená vlastně konečno na celé desítky let. Nezapomínejme na ptačí druhy, těch se to dotýká také. Po smýcení lesních porostů zbývá na pasekách jen velmi málo stromů s vhodnými hnízdními dutinami. A ty jsou i v případě jejich obsazení vystaveny silné predaci.

Dřípatka horská je sice plastická ke světelným podmínkám, ale co nesnáší, je prudké oslunění, vysušení stanoviště a žhavé, téměř subsaharské slunce. Není k takovým podmínkám ze své horské vlasti fyziologicky přizpůsobena. Rapidně z takových stanovišť ustoupí – stáhne se, řekněme, do vlhčinek v těsné blízkosti vody do stinnějších míst. Někde najde příležitost skrýt se v zástinu lesního podrostu nebo kapradin. Na místech, která byla náhle odcloněná, nemá velkou naději setrvat.

Není to jen dřípatka, jde také o jiné vzácnější druhy, jako jednokvítek velekvětý nebo sedmikvítek evropský. Oba jsou subtilní, tj. velmi drobné, rostoucí spíše ve stinných polohách. Jde o rostlinky, vyskytující se v Jihlavských vrších jen zcela ojediněle, ve velmi malých populacích, čítajících stěží několik desítek exemplářů.“

Sedmikvítek evropský a jednokvítek velekvětý. (Jörg Hempel, CC BY-SA 3.0 de /
Walter Siegmund – Vlastní dílo, CC BY2.5)

Co může ochránce udělat, aby dřípatka i další rostlinky, vzácné bylinky, nezmizely?

„Situace není tak jednoduchá. Ne vždy se dá přijatelné řešení najít. Co bychom ale udělat mohli, je to, že místa v blízkosti lesních potoků a kolem pramenišť v lesích nebudeme odcloňovat vůči slunci tak neuváženě a náhle. Ponecháme tomu vlastní nezbytný čas, aby opět mohlo dojít k regeneraci lesního společenstva, aspoň v částečném zástinu uschlých stromů, byť ponechaných na svém místě třeba dočasně. V mírnějším mikroklimatu, než jaké je na holině.“

Zatímco leží kolem rybníka klády a kmeny pokácených smrků, některé stromy dosud vykazují známky zdraví, bez napadení hmyzem. Další jsou však již označeny k pokácení.

„Ať už byly tyto stejnorodé a kulturní smrčiny vysázeny člověkem nebo vyrostly samovolně z náletů, nikdo si snad nepřeje jejich smrt nebo zánik,“ konstatuje výzkumník a ochránce.

Dopis našim čtenářům týkající se zprávy publikované serverem Buzzfeed o Epoch Times

m.cabejsek@seznam.cz (Jasper Frankert) — Wed, 10 Jul 2019 15:31:06 +0000

Česká redakce tuto reakci šéfredaktora newyorské pobočky The Epoch Times publikuje jako doplněk k nedávné reakci newyorského vydavatele The Epoch Times na otázky redaktorů stanice NBC.

Koncem října minulého roku o nás server BuzzFeed publikoval článek. Tato skutečnost nám poskytla možnost objasnit našim čtenářům, přátelům, partnerům a společnosti jako celku náš redakční přístup. Ačkoliv se domníváme, že nejlepším způsobem, jak jej poznat, je jednoduše navštívit naše webové stránky a začíst se do článků, přesto zde publikujeme několik našich myšlenek k této věci.

1. O pokrývání zpráv týkající se Trumpova úřadu a jeho administrativy

Jakožto nezávislé, pravdu hledající médium se nezapojujeme do politických her. Zavázali jsme se podávat nezkreslené pravdivé zpravodajství o Trumpově úřadu a administrativě, a to i přesto, že se mnoho jiných médií uchýlilo k selektivnímu pokrývání zpráv či v některých případech dokonce i k šíření nepřesných informací.

Bez ohledu na to, zda člověk souhlasí s politikou Trumpovy administrativy či nikoliv, nelze popřít, že prezident Donald Trump mění Ameriku – a to je něčím, o co se většina Američanů opravdu zajímá.

Studie publikovaná Pew Research Center odhalila, že během prvních šedesáti dní Trumpova působení v úřadu tvořilo zpravodajství o jeho administrativě pouze pět procent pozitivních zpráv. K obdobnému závěru dospěli výzkumníci z Media Reseach Center. Podle jejich zjištění bylo devadesát procent reportáží na téma Trump, probíhajících v hlavním vysílacím čase, negativních.

Americká vize svobody a příležitostí, založená „zakládajícími otci“ (pozn. z amerického „Founding Fathers“ odkazující na nezávislost Spojených států), je ve světě unikátní. Na základně vlastních zkušeností s hrůzami komunistické ideologie si zakladatelé Epoch Times a NTD uvědomili tuto americkou příležitost vytvořit silný svobodný hlas.

Vnímáme snahu Trumpovy administrativy změnit socialistickou politiku země společně se stanovením zákonů proti infiltraci a subverzi ze strany Číny jako pozoruhodný obrat oproti minulosti. Toto upřímné úsilí, pokud bude plně realizováno, bude přínosem pro USA a svět jako celek.

Kromě toho věříme, že spravedlivé a přesné podávání zpráv o každém prezidentovi prospívá lidem v Americe i jinde ve světě. Deník Epoch Times není zaujatý ani stranický vůči žádné politické skupině.

2. O vztahu Epoch Times k Falun Gongu

John Tang, náš zakladatel, opustil Čínu po masakru na Náměstí nebeského klidu v roce 1989. Tehdy se zapsal do postdoktorandského programu na Georgia Institute of Technology a žil v domnění, že komunistický systém je pro něho už pouhou minulostí.

V roce 1999 pozoroval stejný aparát nenávistné propagandy, který aktivně působil při hanobení studentů protestujících na Náměstí nebeského klidu v roce 1989. Čínský režim zahájil pronásledování následovníků duchovní disciplíny Falun Gong, jejichž počet se v té době v Číně odhadoval na 70 až 100 milionů.

Tehdejší čínský diktátor Ťiang Ce-min nařídil státu „vyhladit“ Falun Gong a všem státem vlastněným médiím na tomto úsilí spolupracovat a účastnit se ho. Agentura Associated Press (AP) v té době informovala, že Ťiang Ce-min své propagandistické úsilí rozšířil na mezinárodní úroveň a americkému prezidentovi Billu Clintonovi předal knihu obsahující „neúprosnou palbu propagandy“, jak tehdy dokument pojmenovala AP.

John Tang byl zděšen masovým zatýkáním, které v Číně brzy následovalo. Ztratil kontakt s přáteli a kolegy z Číny a později zjistil, že státní média je vykreslují jako zlé a hrozivé existence. Ve snaze nabídnout perspektivu nezávislou na čínském režimu, zbudoval ve sklepě svého domu v Atlantě redakci Epoch Times. Brzy se k němu připojila řada redaktorů a reportérů z jeho rodné země. Krátce nato bylo 10 členů redakce v Číně odsouzeno k dlouhým trestům odnětí svobody v rozmezí tří až deseti let za „podněcování k podvracení státní moci“. Toto přimělo deník v Číně přejít k utajenému způsobu práce.

Přesto byla řada čínských redakčních přispěvatelů a korespondentů nadále pronásledována. Jeden z nich v roce 2017 zemřel po 12 letech vězení, další byl v roce 2018 propuštěn po deseti letech vězení. Jde o to, že od počátku jsme odhodláni odhalovat pravdu i za obtížných okolností, a to bude navždy součástí toho, co děláme.

Takže vnímáme jak pronásledování praktikujících Falun Gongu čínskou komunistickou stranou, tak i pozoruhodné a hrdinské způsoby, kterými následovníci této praxe pronásledování vzdorují. Dle našeho přesvědčení se jedná o jeden z nejvíce podceňovaných příběhů posledních 20 let.

V současnosti sídlí vedení Epoch Times v New Yorku, avšak rozrostli jsme se na mezinárodní médium, které publikuje ve 23 jazycích a v 35 zemích, a pokrývající paletu rozličných témat. Zprávy a analýzy pokrývající události v Číně zůstávají naší hlavní expertizou. Zejména potom v otázkách, u kterých se Komunistická strana Číny snaží kontrolovat a ovládat směrování a příběh – jako například porušování lidských práv, čínské demokratické hnutí či útlak náboženských a etnických menšin, jako jsou Tibeťané, Ujgurové, křesťané a samozřejmě následovníci Falun Gongu.

Ve Spojených státech vnášíme ducha pravdivého a nezávislého zpravodajství Epoch Times do pokrývání událostí v politice USA i jinde ve světě. Těšíme se, že se k nám na této cestě připojíte.

Jasper Fakkert, šéfredaktor pobočky The Epoch Times USA

Z původního článku publikovaného v angličtině přeložil Petr Matějček

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také:

Odpověď The Epoch Times na nevhodné otázky společnosti NBC News

Sýčkové se rozrůstají. Ochránci v hnízdě objevili milé překvapení

m.cabejsek@seznam.cz (Zdenka Danková) — Tue, 09 Jul 2019 11:21:44 +0000

Letošní hnízdní sezóna sýčků obecných pomalu končí a jejich ochránci z České společnosti ornitologické a Ústavu biologie obratlovců AV ČR ji hodnotí jako úspěšnou. Sýčci vyvedli minimálně 59 mláďat, to je o třetinu víc než loni.

Ornitologové dále vyvěšovali budky, zabezpečovali technické pasti a s vlastníky pozemků vyjednávali změny v hospodaření.

Intenzivní zemědělství a s ním spojený úbytek hmyzu je hlavní příčinou toho, že nyní u nás zbývá asi 100 párů této dříve běžné sovy.

Milým překvapením sýččí hnízdní sezóny byl nález hnízda se sedmi mláďaty

„Sýčci mají zpravidla 3 až 5 vajíček. Podle našich informací jde v České republice o historicky nejvyšší počet mláďat na jednu snůšku,“ komentuje jednu ze zajímavostí hnízdní sezóny Martin Šálek, hlavní koordinátor ochrany sýčků z České společnosti ornitologické.

Sýčci jsou v České republice vázaní výhradně na lidská sídla, zejména pak na různé hospodářské budovy. Původní hnízdiště v doupných stromech už u nás sýčci nevyužívají. Foto: Martin Šálek, ČSO

Ornitologové letos celkem zkontrolovali v severních Čechách, kde žije nejsilnější česká populace sýčků, přes 300 lokalit. Na 54 z nich zjistili přítomnost sýčků, hnízdění potom na 29 lokalitách a spočítali 59 mláďat.

„Bohužel jen malá část sýčků se dožije následujícího roku. Tato malá sovička často umírá pod koly aut nebo v technických pastech, jako jsou napáječky pro dobytek, komíny, roury či sudy s vodou,“ vysvětluje Šálek.

„Pokud jsme v tiskové zprávě uváděli 59 vyvedených mláďat, tak již to neplatí. Díky vynikající spolupráci s farmáři či majiteli pozemků, kde sýčci hnízdní, máme o ptácích akutalizované informace a nyní i další prokázané hnízdění a vyvedené mládě. Již minimálně šedesáté!“ uvádí na FB Ochrana sýčka v ČR.

Stejně jako v předchozích letech, i letos ornitologové vyvěšovali budky zabezpečené před predátory. K sezóně 2019 bylo pro sýčky připraveno 99 budek.

„Páry obsadily 11 našich budek, přičemž 8 hnízdění bylo úspěšných a vylíhlo se 29 mláďat. Celkově sýčkové navštívili 27 % našich budek, ať už se jednalo o hnízdění nebo o pouhé prozkoumání. Oproti celorepublikovému průměru, který se pohybuje kolem jednoho procenta, je to zásadní rozdíl. Znamená to, že jsme se rozhodli jít správnou cestou, když jsme umisťovali budky na místa, která sýčci nejvíce využívají, namísto abychom je rozmísťovali po farmách plošně,“ říká Šálek.

Kamery sledovaly sýčky, a kamery budily pozornost zvědavých sov

Aby mohli monitorovat sýčky ještě lépe, ornitologové letos poprvé instalovali také tzv. chytré budky s kamerami, které zaznamenávaly dění u vstupu a v hnízdní komůrce.

Ochránci sýčků vyvěšují budky na vhodných místech tak, aby na sovy neútočili predátoři, například kuny. Foto: Martin Šálek, ČSO

„Mohli jsme sledovat, jakou kořist si sýčci nosí do budky, a tím i například lépe pochopit, který typ potravy je v jednotlivých fázích hnízdění důležitý,“ vysvětluje Miroslav Bažant, terénní pracovník ochrany sýčků z České společnosti ornitologické.

Předání kořisti
{youtube}e0XC-tNlGLk{/youtube}
V letošní hnízdní sezóně ornitologové poprvé připravili pro sýčky na loukách s pásovou sečí bidýlka, odkud by mohli lépe lovit. Osvědčily se a sýčkové je začali využívat okamžitě.

Letos poprvé ornitologové připravili pro sýčky bidýlka, odkud by mohli lépe lovit. Foto: Jiří Hornek

Pohled do hnízdní budky s mláďaty a ptačí kořistí, kterou jim přinesli rodiče. Foto: Miroslav Bažant, ČSO

Foto6. Sýček obecný se kvůli své malé velikosti často stává kořistí kun a dalších predátorů. Jen jedno mládě z deseti přežije první zimu. Foto: Miroslav Bažant, ČSO

Více o sýčkovi a jak mu pomoci lze zjistit na webu new.birdlife.cz.

Zdroj: TZ ČSO a Facebook

Duchovní poradkyně Donalda Trumpa vysvětluje, jakou roli hraje v rozhodování amerického prezidenta víra

m.cabejsek@seznam.cz (ANDREW THOMAS) — Sun, 07 Jul 2019 08:02:21 +0000

Paula White-Cainová působí jako pastorka již 34 let a od roku 2001 se stala i poradkyní Donalda Trumpa ve věcech víry. Deník Epoch Times měl příležitost pohovořit si s ní o její práci a jejím vztahu s prezidentem.

Začalo to před 18 lety, kdy White-Cainová obdržela od Trumpa telefonát. Řekl jí, že sledoval její kázání na křesťanské televizi a začal si téměř doslovně opakovat tři její kázání, uvádí farářka.

Trump ji pozval do své kanceláře, kde se setkala s ním a s jeho rodinou a postupem času se s nimi spřátelila.

Nalezení víry

Jako dítě ji potkala nepřízeň osudu, která ovlivnila její budoucí duchovní cestu. Když jí bylo pět, její otec spáchal sebevraždu, a od svých šesti do 13 let musela snášet sexuální i fyzické týrání. Popisuje to ve svých pamětech s názvem „Něco většího“ (Something Greater), která mají vyjít letos v říjnu.

V 18 letech byla na vysoké škole velmi pilnou studentkou, jelikož, jak sama říká, měla pocit, že si musí něco dokazovat. „Měla jsem spoustu traumat, hodně bolesti, ale měla jsem také touhu a potřebu lásky a přijetí,“ vysvětluje White-Cainová.

Pastorka Paula White-Cainová předčítá modlitbu při inauguraci Donalda Trumpa coby 45. prezidenta v americkém Kapitolu ve Washingtonu, 20. ledna 2017. (Joe Raedle / Getty Images)

Na duchovní cestu se dostala díky strýci jedné své kamarádky. Řekl jí, že má odpovědi na její otázky a řešení její bolesti a problémů. Muž otevřel bibli a začal s ní mluvit o evangeliu. Zpočátku byla ostražitá, ale jak se bavili dál, postupně se začala otevírat.

„Začal mi vysvětlovat evangelium, spásu, že Bůh má plán pro můj život, a že mě miluje svojí věčnou láskou,“ vzpomíná White-Cainová pro Epoch Times. Jak se začala ponořovat do Bible, začala nacházet smysl svého života, říká.

Zamyšlení nad prezidentstvím

V roce 2011 začal Trump zvažovat prezidentskou kandidaturu. „Viděl směr, kterým se Amerika ubírá, a opravdu věřil, že byl povolán, aby učinil změnu k lepšímu.“

V roce 2011 proběhlo v Trump Tower několik modlitebních setkání. V jednom okamžiku, uvádí White-Cainová, ji Trump zavolal a požádal ji, aby svolala k modlitbě pastory.

Následujícího dne se jí Trump zeptal, co cítí, že Bůh říká. Řekla mu, že by mohl být pro národ velkou službou, ale načasování není úplně dobré. Trump souhlasil a požádal ji, aby se ohledně této věci dál modlila.

White-Cainová a další pastoři se v následujících letech při skupinových modlitbách modlili a kladli Trumpovi těžké otázky, jako například co si myslí o potratu.

Během tohoto celého procesu ho dobře poznali. „Určitě zahlédli muže, kterého znám… Trump nikdy neříká: ,Chci váš hlas‘ nebo ,Dejte mi vaši podporu.‘ Buduje vztahy, naslouchá. Je to jeden z nejfenomenálnějších posluchačů, brilantní myslitel. Dobře ví, co lidé mají na srdci, a věděl, jaké jsou obavy věřících.“

V roce 2015 Trump dospěl k názoru, že nastal ten správný čas ucházet se o nejvyšší úřad v zemi. Když byl zvolen, White-Cainová se modlila, aby se prezidentovi Trumpovi dostalo moudrosti a aby vedl národ se soudností a naplnil vůli Boží.

„Opravdu věří v Ameriku a chce ji znovu povznést (podle motta Make America Great Again). Rozhodně tím osobně mohl ztratit úplně všechno nic a nic nezískat,“ říká pastorka.

„Viděl, kam Amerika spěje a opravdu věřil, že je povolán, aby to změnil k lepšímu. Pracuje zdarma, každý den bojuje, protože skutečně věří v hodnotu toho, na čem byla naše ústava založena… chápe, že je zodpovědný Bohu stejně jako americkému lidu a těm, kterým slouží,“ popisuje prezidenta farářka.

Víra a politika

Víra je již dlouho součástí prezidentova života. „Je to něco, co bylo součástí jeho života již od útlého dětství, hluboko zakořeněné, předali mu to jeho rodiče a nakonec se to stalo jeho vlastní cestou,“ sdílí White-Cainová.

White-Cainová říká, že prezidentova víra hraje roli v jeho politickém rozhodování, příkladem je jeho nesouhlas s potraty. „Vidíte, že je to pravděpodobně jeden z našich prezidentů, co nejvíc brojí za život,“ myslí si White-Cainová a uvádí další příklady včetně jeho plánu zastavit financování pro plánované rodičovství a rozšíření politiky „Mexico City”, která má přiškrtit financování organizacím, které poskytují nebo podporují potraty.

Dalším příkladem je, jak víra utvářela názory prezidenta na reformu vězeňského systému a dostání „druhé šance“, zejména pokud jde o zákon „First Step Act“. Během jedné modlitební schůzky se Trump White-Cainové a dalších pastorů údajně zeptal, zda podle nich mohou být někteří těžcí zločinci rehabilitováni.

Jednou z přítomných osob byl profesor a bývalý bankovní lupič, který prezidentovi vysvětlil, jakou roli v jeho osobní transformaci hrála víra.

Co se týče zahraniční politiky, uvádí, že víra Trumpa vedla k tomu, aby uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele, a přesunul tam americké velvyslanectví.

„Naslouchá dobré radě, ale zjevně je to člověk, který se nebojí dělat svá vlastní rozhodnutí, zejména rozhodnutí, ke kterým by se druzí neodvážili,“ míní White-Cainová.

„Rozhodně se nebojí zaujmout tvrdý postoj. Vždycky říkám, že on sám boj nezačne, ale určitě ho dokončí, je-li to nutné,“ popisuje pastorka a dodává: „Prostě nemůžete oddělit víru od svých rozhodnutí,“ vysvětluje.

Paula White-Cainová věří, že prezidentova víra ovlivňuje jeho politické cíle. (S laskavým svolením duchovního úřadu Pauly Whitové)

„Rozumí síle modlitby a obrací se k modlitbě pokaždé, když je tu domácí krize, jako je přírodní katastrofa nebo masová vražda nebo když jsme konfrontováni s mezinárodní krizí.“

„Věří, že modlitba může pomoci. Ostatně nabádal náš národ k modlitbě již mnohokrát,“ říká pastorka. Podle ní, i když prezident, tak jak mnoho lidí dneska, nechodí každý týden do kostela, přesto rozmlouvá s Bohem pravidelně.

White-Cainová vnímá svou roli duchovního poradce prezidenta jako poslání od Boha. „Každý den se za něj modlím, několikrát denně,“ sdílí. „Pro mě je mou prioritou modlit se za něj, protože chápu sílu modlitby, a také být pastýřským hlasem.“

Co se týče prezidenta, „modlitba je pro něj životním stylem, což je možná pro lidi trochu šokující… Je to pro něj opravdu důležité. Ale on se jen nemodlí,“ říká pastorka.

„Ať už se jedná o jeho setkání s vojáky ve zdravotnickém centru Walter Reed nebo času, který tráví s těmi, které postihla tragédie, White-Cainová dodává, že prezident je „mimořádně soucitný člověk“, nicméně není to něco, co by dával na odiv.

„Vím, že je to jeho víra, co mu po celý život dávalo obrovskou sílu. Jeho matka ho učila, že všechno je možné a aby to nikdy nevzdával, protože Bůh je na jeho straně. A myslím, že to v něm můžeme pozorovat jako v prezidentovi,“ uzavírá.

Z originálního článku newyorské pobočky deníku The Epoch Times přeložil a upravil: Michal Cabejšek.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Skladatel se nesmí bát odhalit svou duši, říká nadějný italský umělec Luca D’Alberto (rozhovor)

m.cabejsek@seznam.cz (Ondřej Horecký) — Sat, 06 Jul 2019 19:42:56 +0000

Když skončily poslední tóny hudby, bratislavské obecenstvo propuklo v mohutný aplaus. Diváci ve Velkém koncertním studiu Slovenského rozhlasu byli dojati, okouzleni a překvapeni talentem mladého italského muže a jeho ansámblu Luca D’Alberto Trio.

Skladby italského multiinstrumentalisty a skladatele Lucy D‘Alberta transformují silné niterní pocity do hudby a ta zase na oplátku vyvolává silné emoce v posluchači. Každý zvlášť, a přece všichni spolu jsme se vydali do hlubin své duše za inspirativního doprovodu Lucova uměleckého tria mistrně ovládající violu, violončelo a klavír.

{youtube}TukD6yaYh1Y {/youtube}
Místy rozjímavá, jindy zase dramatická, ale vždy podmanivá, taková je hudba 36letého talentu italské neoklasické hudby. Lucovy skladby znáte možná z reklamy Applu nebo z televizního seriálu Salvation. Ostatně s filmovým a divadelním průmyslem spolupracuje Luca často, jmenujme alespoň italského režiséra Michela Placida (proslul jako Corrado Cattani v seriálu Chobotnice) nebo Petera Greenawaye.

Lucovy skladby svým stylem připomínají krajana Einaudiho nebo Francouze Yanna Tiersena, jenž se proslavil soundtrackem k Amelii z Montmartru. Luca ale namítá, že zatímco jiní začínají svá díla klavírem, on sází na smyčce, kdy ústřední roli hraje jeho milovaná viola.

{youtube}jzHzmdUi_8Y{/youtube}
Po bratislavském koncertě jsme si s Lucou sedli, abychom se ho zeptali na pár otázek:

Luco, kdy jste začal hrát?

Ve svých pěti let. Vystudoval jsem housle a violu. Ale po velké kariéře ve vážné hudbě, která přišla na začátku, jsem cítil, že nechci hrát jen hudbu někoho jiného, ale i svou vlastní. A tak jsem začal hodně skládat.

Kde berete inspiraci? Přichází náhle nebo nad tím musíte hodně přemýšlet?

Inspirační krizi jsem naštěstí nikdy neměl. Právě naopak, mám ten pocit, že je to jako plameny, které ve mně vzplanou. Někdy je to na mě až moc, hlavně když jsem byl mladší, jsem ty plameny nedokázal zvládat.

Někdy je to až bolestivé, že to nejsem já, kdo rozhoduje, kam jít, ale můj talent mě zavede tam, kam se mu zachce. Někdy se my dva neshodneme (směje se) na směřování...Například někdy jste stydlivý člověk a chcete být o samotě, ale musíte se naučit svůj talent sdílet, takže to občas může být náročné.

Preferujete tedy při skládání samotu?

Vždycky jsem při skládání sám. Na svých albech hraji na všechny nástroje, většinou nespolupracuji s orchestrem ani s kapelou. Ano, může to být krásné, ale zvuk může být tak trochu klišé. Proto používám více vrstev violy, a to dává mému albu opravdu osobitý zvuk.

Luca D’Alberto Trio při vystoupení v Belgii. (poskytl Luca Luca D’Alberto)

Čili s kapelou vystupujete, tak jako dnes, pouze naživo?

Ano, pouze naživo. Když hrajete naživo, museli byste mít kolem sebe moc elektroniky, a to by nebylo tak osobní. Ale ve studiu pracuji vždycky sám.

Dnes jsme slyšeli, že kombinujete klasické nástroje s elektronikou, a vytvořilo to dobrý efekt. Umocnilo to velkolepost skladby a vyjadřovací sílu akustických nástrojů. Je tohle něco, po čem je dnes poptávka?
Mixování elektroniky s klasickou hudbou se dělá už dlouho. Myslím si, že hlavní část tohoto experimentu je tak trochu kýčovitá, a tak trochu propadák. Spoustu těchto pokusů v 70. letech skončilo jako kýč. Proto bych řekl, že musíme tuhle rovnováhu studovat víc, protože je velice křehká. Technologie se neustále vyvíjí a čistě elektroničtí umělci jsou otroky technologie. Já se tyhle věci snažím vyvažovat, uzavírat to elegantně a dát tomu nějakou rovnováhu.

{youtube}wd-o23I4hJs{/youtube}
Proč se vaše poslední album jmenuje EXILE (Exil nebo Vyhnanec)?

Při práci na tomto albu jsem se zamkl do pokoje a izoloval se od světa, abych dal průchod svým emocím a převedl je do hudby. Když dělám na něčem novém, všechno si skládám, hraju a nahrávám sám, to moc lidí nedělá. Název odráží mou touhu být přítomný v mé vlastní hudbě, nezávislý na druhých a použít své vlastní silné stránky a limity.

Normálně máte celý štáb producentů, umělců a hudebních aranžérů, ale já si to dělám na sto procent všechno sám. Přeji si, aby umělci v budoucnu pracovali s tím, co mají, využili plně svůj potenciál. Já chci poslouchat toho umělce, co on umí, ne celý ten tým za ním a jejich nápady. Umělec by měl pracovat s dary, které má. Navíc spousta velkých jmen ukradla nápady svých spolupracovníků, lidí, co s nimi hráli na turné.

Jaké vlastnosti musí mít skladatel, aby vytvořil dobrou hudbu, takovou, co chytne člověka za srdce?

Být k sobě i k obecenstvu upřímný, nebát se odhalit svou duši se všemi svými přednostmi a zranitelností.

Jak se vám líbí v Bratislavě?

Líbí. Je to kombinace dekadentní krásy a pozornosti, jakou lidé věnují umění. Nežijí jen v minulosti, ale i v přítomnosti a budoucnosti. V Itálii máme momentálně takovou situaci, že země je uzavřená do sebe, pokulháváme. Je to italské umění pro Italy. Na to, jaké máme možnosti, to není kdoví co.

Například Michele Placido říká, že není problém, že se u nás dělají komedie, ale že máme 99 procent komedií a když chce někdo dělat něco jiného, nějaký angažovaný film, je to téměř nemožné. Kdyby tam byla rovnováha mezi dramatem a komedií, bylo by to skvělé, ale když je to jen pro zasmání… (povzdechne si).

Jaké máte další plány?

Připravuji projekt se zpěvákem kapely Editors, Thomasem Smithem. Bude to v příštím roce, mám z toho radost a těším se na to. Takže svou energii teď soustředím tím směrem, bude to zase něco jiného, než dělám já, pop-rock, pravděpodobně moje hudba doprovázená jeho zpěvem.

Děkujeme za rozhovor.

Odpověď The Epoch Times na nevhodné otázky společnosti NBC News

m.cabejsek@seznam.cz (Stephen Gregory) — Fri, 28 Jun 2019 13:27:44 +0000

Tento otevřený dopis byl publikován 20. června 2019.

Vážení čtenáři,

minulý týden kontaktovali americkou pobočku The Epoch Times dva novináři společnosti NBC s řadou velmi nevhodných otázek.

Reportéři NBC se dotazovali na náboženskou víru některých našich zaměstnanců ve snaze diskreditovat jejich přesvědčení a zaútočit na naši žurnalistickou práci na základě osobních názorů, a nikoliv na základě objektivní analýzy. Dokonce vyhledávali informace o soukromém životě našich zaměstnanců.

V odpovědi NBC tímto otevřeným dopisem obhajujeme nejenom naše noviny, ale také samotnou žurnalistku, svobodu tisku a svobodu vyznání.

Jako rychle rostoucí nezávislé médium hrdě podporujeme nejvyšší standardy žurnalistiky.

Deník The Epoch Times byl založen v roce 2000 s cílem přinášet pravdivé a necenzurované zprávy lidem po celém světě. Naši zakladatelé osobně zažili hrůzy komunismu v Číně.

Prostřednictvím našeho zpravodajství jsme neustále odhalovali zločiny komunismu proti lidskosti. Je to také jeden z důvodů, proč naše média čelí neustálým útokům. Deset našich zaměstnanců v Číně bylo zatčeno a odsouzeno k odnětí svobody v rozmezí od tří do deseti let.

Prokletím dnešní žurnalistiky je všudypřítomná praxe psaní článků, které odpovídají předem určenému narativu či agendě. Právě tomuto se v The Epoch Times snažíme vyhnout ve všem, co děláme. Nejlepší žurnalistika minulosti měla za svůj standard pravdu, a nikoli politické výhody.

Otázky NBC se snaží rozkrýt to, o čem předpokládají, že je naší agendou, prostřednictvím otázek směřujících na naše zpravodajství o Donaldu Trumpovi či pronásledování duchovní praxe Falun Gong.

Je zjevné, že právě NBC má agendu, pokud jde o její zpravodajství týkající se prezidentství Donalda Trumpa. Studie Harvard Kennedy School’s Shorenstein Center na téma Média, politika a veřejná strategie zjistila, že 93 % článků, které vydala společnost NBC během prvních 100 dní v úřadu současného prezidenta USA, je negativních.

Pravda je tedy taková, že jelikož se naše mediální pokrytí prezidentského úřadu od pokrytí NBC značně liší, jejich dva reportéři se pouze snažili „ulovit“ nějakou agendu, která by naše zpravodajství zpochybnila.

A příběh, na kterém pracují, není žádná malá věc. Po několik týdnů nám naši bývalí zaměstnanci dávali na vědomí, že byli kontaktování lidmi od NBC, kteří se jich ptali na jejich práci pro The Epoch Times. Do vytvoření tohoto příběhu vložili velké úsilí.

NBC se přímo snažila vyzkoumat naši agendu touto otázkou: „Mnoho zpráv, které Epoch Times vydaly, se zaměřuje na podporu politiky prezidenta Trumpa, rozhovory s jeho zástupci a na téma spiknutí „deep state“(státu ve státě) ve věci „špehování“ Donalda Trumpa během jeho politické kampaně na post prezidenta v roce 2016. Máte pocit, že se jedná o nezaujatý popis věcí a považujete svá média za pro-trumpovská?“

Touto otázkou vydávají domněnku za důkaz. Neschopnost NBC zaujmout věcný přístup způsobuje, že faktický popis naší novinařiny zůstává zcela opomenut a NBC si tak může svobodně uplatňovat své názory na to, co děláme.

Další otázka se pokouší vyvodit závěry ze soukromého života našich zaměstnanců: „Jsou zaměstnanci The Epoch Times převážně dobrovolníci? Žijí někteří stážisté, dobrovolníci nebo zaměstnanci ve společném domě?“

Tyhle otázky už jsou skutečně nepatřičné. Jak souvisí životní podmínky jednotlivců s novinařinou The Epoch Times? Ptala by se NBC novinářů New York Times, zda někteří z nich bydlí ve sdíleném bytě? Toto šťourání se v soukromých životech jednotlivců může mít pouze jedinou motivaci, a to najít něco, co by mohlo být použito k diskreditaci našich novin.

A pak zde máme otázky ohledně Falun Gongu.

„Zdá se, že všichni nebo většina novinářů, redaktorů a vedoucích pracovníků zároveň praktikuje Falun Gong. Jak praxe Falun Gong informuje nebo ovlivňuje zpravodajství Epoch Times?“

Otázka předpokládá, že osobní přesvědčení jednotlivců je vhodným předmětem vyšetřování. Zeptali by se v NBC, jakou roli hraje víra v práci reportéra The New York Times, který je shodou okolností žid?

Touto otázkou se NBC snaží odhalit domnělou agendu, kterou hledá. Tím NBC pošlapává dlouhodobé přesvědčení naší společnosti, že otázky svědomí jsou soukromou věcí každého. Ale mnozí dnešní novináři nemají žádný problém opustit obvyklé postoje, které chrání svobodu víry.

Další otázka se ptá přímo na duchovní přesvědčení lidí, kteří praktikují Falun Gong:

„Jeden váš bývalý zaměstnanec tvrdí, že praktikující Falun Gongu věří, že ve světě se brzy odehraje „vyřazovací proces“, které postaví ty, kteří sympatizují s Falun Dafa, proti těm, kteří sympatizují s čínským režimem. Jde podle vás o správnou charakterizaci? Věří tomu vaše redakce?“

Charakterizace NBC týkající se Falun Gongu staví tuto praxi do falešného světla. Jde o obdobnou propagandu, jakou používá Komunistická strana Číny, když útočí na Falun Gong. Otázka NBC tak má zcela jistě nezamýšlený efekt napomáhání komunistické straně ospravedlnit její 20 let trvající pronásledování Falun Gongu.

Tento falešný obraz, který NBC o The Epoch Times vytváří, má jediný cíl: zdiskreditovat naši žurnalistiku.

V reakci na otázky NBC vydáváme následující oficiální prohlášení:

V The Epoch Times jsme se zavázali přinášet fakta o Trumpově administrativě, navzdory tomu, že mnoho jiných médií se uchýlilo k selektivnímu podávání zpráv a v některých případech i k šíření nepřesných informací. Postoj našich novin k podávání zpráv o Trumpově administrativě je popsán v dopise z října minulého roku adresovaném našim čtenářům.

Naše média nejsou financována lidmi praktikujícími Falun Gong, ani za ně nevystupují. Přesto však vnímají pronásledování praktikujících Falun Gongu čínskou komunistickou stranou a také i pozoruhodné a hrdinské způsoby, kterými následovníci této praxe pronásledování vzdorují. Dle našeho přesvědčení jde o jeden z nejvíce podceňovaných příběhů posledních 20 let. Mezi naše zakladatele patří i praktikující Falun Gongu a naše hodnoty „pravdy a tradice“ odrážejí jejich morální principy.

Pan Li Hongzhi, zakladatel Falun Gongu, řeší duchovní otázky pouze se svými žáky. Nemá žádnou roli v The Epoch Times.

The Epoch Times, založené Johnem Tangem, jsou primárně financovány prostřednictvím reklamy a předplatného.

K rozšiřování naší čtenářské základny využíváme různých marketingových platforem, včetně Facebooku. Na Facebooku používáme videoreklamy k propagaci předplatného. Inzerce předplatného The Epoch Times nemají žádnou politickou agendu. Jediný důvod, proč jsou některé z nich označeny jako „politická reklama“ je ten, že on-line platformy vyžadují, aby byly takto zařazovány.

Redakci The Epoch Times tvoří jak zaměstnanci na plný či částečný úvazek, tak externí pracovníci na volné noze a nezávislí přispěvatelé. Věříme, že jejich víra je jejich osobní věcí.

Přestože jsou The Epoch Times a televize NTD sesterská média, jedná se o zcela oddělené entity. I když máme povědomí o zábavné show „Edge of Wonders“, kterou založili bývalí zaměstnanci The Epoch Times, naše médium s ní není nijak propojeno a její web na to jasně poukazuje.

Svobodný tisk má v naší společnosti zvláštní výsady, proto také bývá označován jako „sedmá velmoc“. Aby bylo možné tyto výsady bránit, musí tisk dokázat, že jedná odpovědným způsobem. V reakci na otázky NBC se The Epoch Times snaží obhájit naše média a tím i roli, kterou by tisk měl v naší společnosti zastávat.

S pozdravem

Stephen Gregory
vydavatel, edice The Epoch Times v USA

Původní článek z angličtiny přeložil Petr Matějček.

Čtěte také:

Dopis našim čtenářům týkající se zprávy publikované serverem Buzzfeed o Epoch Times

Akce Kámen: Nejzákeřnější akce komunistické tajné služby v bývalém Československu

m.cabejsek@seznam.cz (Milan Kajínek) — Mon, 10 Jun 2019 10:53:02 +0000

„Podle historiků se jednalo o jednu z největších provokací, k jakým se tajná služba odvážila.“

V únoru roku 1948 proběhl v Československu státní převrat vedený komunistickou stranou za podpory tehdejšího Sovětského svazu. Československá tajná policie StB poté rozběhla nejzákeřnější akci namířenou proti občanům nespokojeným s komunistickým režimem a těm, kteří chtěli tajně emigrovat do zahraničí.

Ještě před převratem organizovaným komunistickou stranou byla do Prahy tajně poslána zvláštní brigáda 400 mužů sovětské tajné služby KGB, aby podpořila místní komunisty a ochraňovala jejich vůdce Klementa Gottwalda.

V únoru 1948 proběhla politická čistka na ministerských postech, kam byli dosazeni komunističtí politici. 10. března 1948 byl zavražděn ministr zahraničí Jan Masaryk a den poté byla oficiálně potvrzena nová komunistická vláda.

Po převratu vymyslela tajná služba StB (Státní bezpečnost) provokační metodu, jejímž účelem bylo zneužít občany Československa, kteří se pokoušeli o ilegální opuštění země a přechod státní hranice s Německem. Přísně utajovaná operace dostala název akce Kámen.

O akci se objevují první zmínky v hlášení amerického vyslanectví v Praze, které citoval historik Adolf Rázek v dokumentu České televize z roku 2008. „Americké vyslanectví si stěžovalo, že u města Všeruby existuje služebna, kde jsou umístěny výsostné znaky Spojených států, lidé oblečeni do uniforem americké armádní zpravodajské služby,“ uvedl historik a dodal, že se na místě údajně prováděly výslechy, které zdánlivě vedla americká vojenská kontrarozvědka CIC (Counter Intelligence Corps). „Celá tato akce ovšem byla řízena československou státní bezpečností,“ vysvětluje Rázek.

StB vytvořila na území Československa fiktivní státní hranici a tajní agenti, přestrojení za převaděče, vodili prchající občany přes uměle vytvořený hraniční přechod. Po jeho překročení zastavila uprchlíky falešná hlídka německé pohraniční stráže (kterou hráli také zaměstnanci StB), která je dovedla do úřadovny polního důstojníka americké vojenské kontrarozvědky CIC.

Uprchlíci si mysleli, že překročili státní hranice a dostali se do bezpečí americké okupační zóny. Americká úřadovna byla realisticky zařízena, personál nosil americké uniformy a mluvil výlučně anglicky, na zdech visela vlajka USA a obraz prezidenta Harry S. Trumana.

Následně proběhl výslech uprchlíků, kteří měli vyplnit formulář, kde měli odhalit svoji identitu a uvést důvody, které je vedly k emigraci nebo jak bojovali proti komunismu. Byli také požádáni, aby vyjmenovali občany, kteří by mohli v Československu pomáhat USA v boji proti komunismu.

Mapa Československa, kde je vlevo červeně vyznačená hranice se Západním Německem, kterou se lidé pokoušeli překračovat. (Přetisk mapy z článku Igora Lukeš) Poznámka: Svatý Kříž na mapě se dnes jmenuje Chodský Újezd.

Cílem fiktivního výslechu bylo vylákat z uprchlíků výpovědi o jejich činnosti proti komunistickému režimu a o jejich spolupracovnících žijících dosud na území Československa. Následně byli požádáni, aby dobrovolně odevzdali všechny zbraně, které u sebe někteří z nich měli.

„Nesnesitelné poměry, celková nespokojenost, teror,“ uvedla devatenáctiletá telefonistka Vlasta Štěrbová v dotazníku.

Informace získané od uprchlíků byly následně využívány při soudních procesech s uprchlíky nebo jako opodstatnění k pronásledování odpůrců komunistického režimu v Československu.

Uprchlíci se ale nikdy za hranice nedostali.

Aby nedošlo k prozrazení celé kamufláže, řekli agenti StB převlečení za Američany uprchlíkům, že je pošlou do německého uprchlického tábora, kde jim bude umožněno oficiálně emigrovat do zemí Evropy nebo do USA.

Na cestě do smyšleného tábora potom docházelo k několika scénářům.

Fotografie z filmu Swingtime, drama, Česko, 2006. Falešný polní důstojník americké vojenské kontrarozvědky CIC vyslýchá uprchlíky. (Bohemia MP)

Vůz, který je vezl, byl zastaven veřejnou bezpečností nebo pohraniční stráží, která při jejich fingovaném pronásledování ilegálně překročila „státní hranice“, a uprchlíci byli převezeni na stanici SNB, vyslýcháni a následně předáni do vazby.

Další variantou byl scénář, kdy jejich průvodce „omylem“ zabloudil zpět za hraniční čáru, kde byli zatčeni pohraniční hlídkou.

Poslední scénář se odvíjel tak, že je obvinil přímo důstojník americké vojenské kontrarozvědky, že jsou špioni vyslaní komunistickým režimem a nechal je „deportovat“ zpět do Československa.

Důstojníka americké vojenské kontrarozvědky hrál podle historika Prokopa Tomka v některých případech elitní agent tajné služby Amon Tomašoff. „Byl to jeden od ďábla nejnadanější agent. Sloužil v různých armádách, uměl patnáct jazyků a byl neuvěřitelně schopný v navazování kontaktů, získávání informací a pronikání do nejrůznějšího prostředí,“ uvádí historik.

Na to, jak probíhalo pronásledování tajné služby uvnitř Československa, vzpomínala v roce 2008 paní Alena Livorová. Tajní policisté se pokoušeli v přestrojení několikrát kontaktovat její rodinu a provokovat ji k boji proti komunismu. „Tajná policie potom zatkla moji maminku, babičku a mého malého bratra. Když přijeli na policejní stanici, byl tam už můj otec a dědeček, a po jejich příjezdu začaly výslechy. Otec obviňoval StB z provokace a oni jim zase vyhrožovali trestem smrti, ale nakonec babičku s bratrem pustili a po třech týdnech i dědečka,“ vzpomíná Livorová. „Maminku s otcem si tam ale nechali. Mluvilo se o trestu smrti, ale skončilo to tak, že otec dostal doživotí a maminka patnáct let.“

Všudypřítomná atmosféra strachu měla odradit odpůrce komunistického režimu od vyvíjení další činnosti. Stoupající aktivity tajných agentů, kteří se vydávali za bojovníky proti komunistickému režimu, začaly mezi lidmi vytvářet podezřívavost a vzájemnou nedůvěru. Začínalo být téměř nemožné rozpoznat, kdo je skutečným odpůrcem režimu a kdo je nastrčeným agentem StB.

„Mezi lidmi se šeptalo, čeho je StB schopná, ale i tak se stále pokoušeli překračovat hranice, protože jejich touha po svobodě byla silnější než strach,“ uvádí dokument České televize.

Krátkometrážní studentský snímek Hranice (2006) o člověku, který se na útěku před komunistickým režimem pokusil ilegálně překročit československé hranice a stal se obětí hry bezpečnostních složek totalitního režimu. (Photo © Filmová akademie Miroslava Ondříčka)

O utajované akci Kámen byly napsány knihy Tři muži proti totalitě, Kámen a Falešné hranice, a natočeny snímky Swingtime (2006) a Hranice (2006). Zločiny komunistického režimu v bývalém Československu dosud nebyly plně odhaleny. Odhaduje se, že v rámci akce Kámen byly přes falešné hranice převedeny stovky lidí.

Policejní úřad České republiky pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu vyjmenovává negativní přibližné dopady vlády komunistického režimu v následující statistice.

V letech 1948–1989, kdy zemi obývalo 9 milionů lidí, bylo z politických důvodů vězněno více než 200 tisíc osob, popraveno 248 a ve vězeňských zařízeních zemřelo přibližně 4 500 lidí.

Při pokusu o přechod československých hranic se Spolkovou republikou Německo bylo zastřeleno 145 lidí. Celkem při pokusech o překročení hranice na západ zahynulo různými způsoby nejméně 280 lidí.

Do táborů nucených prací bylo odsouzeno více než 20 tisíc lidí a do vojenských pracovních táborů internováno na 60 tisíc osob.

Do zahraničí tajně uprchlo více než 170 tisíc občanů Československa.

TIP: Byla to zvěrstva, popisuje badatelka tajnou operaci StB (DvTv) Jaké bylo pozadí pravděpodobně nejdrzejší provokace StB (Česká televize) Tajné akce Stb - Akce Kameny (Česká televize) Akce „Kámen“ – Všeruby 1948 (Václava Jandečková)

VÝSTAVA: Putovní výstava Falešné hranice. Akce KÁMEN

O utajované akci Kámen byly napsány knihy Kámen a Falešné hranice, a natočeny snímky Swingtime (2006) a Hranice (2006).

Tehdejší StB se údajně pro akci Kámen inspirovala u sovětské NKVD, jejíž agenti v poválečném Berlíně, převlečení do amerických uniforem zpovídali vojáky Rudé armády, kteří hodlali zběhnout a utéct ze stalinského Ruska.

Uprchlíci, ve víře, že jsou již v bezpečí západního sektoru, se často rozpovídali o tom, jaké názory mají jejich spolubojovníci či rodina a dodali také další materiály, které byly později použity k jejich trestnímu stíhání.

Článek byl naposledy upraven 14. 6. 2019

OPRAVA: Na úvodní fotografii jsou Jaroslav Hakr tajně vyfotografovaný s falešným americkým důstojníkem americké vojenské kontrarozvědky CIC v budově takzvaného Zámečku na Jalovém Dvoře v noci z 9. na 10. září 1951. V roli falešného důstojníka se badatelce Václavě Jandečkové (viz její kniha Falešné hranice) podařilo identifikovat spolupracovníka StB Otto Jirečka narozeného v roce 1924.

Telefonistce Vlastě Štěrbové bylo v době, kdy vyplňovala dotazník Stb, 19 let.

Mapa Československa je přetiskem mapy z článku Igora Lukeše.

Epoch Times lituje chyby.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také:

Retrospektiva: Snahy o zákaz komunismu v ČR po roce 1989 dodnes – myšlenky a právní kroky (Proč?)

Kdo byl Svatopluk Potáč? Komunista, ekonom, poradce a jeden z „otců“ kupónové privatizace…

Rozhovor: Karel Franče – rozvoj satelitních systémů v české polistopadové demokracii a příběh společnosti ACS

Snahy o zákaz komunistické strany v ČR. Proč neuspěly a kdo jim po roce 1989 bránil

Tažní koně v lese a práce kočího - „Kůň má s člověkem jiný vztah než pes”

m.cabejsek@seznam.cz (Zdenka Danková) — Thu, 06 Jun 2019 19:29:14 +0000

Kůň doprovází člověka už tisíce let. Sloužil jako dopravní prostředek, pracovní pomocník nebo i pohon pro válečný vůz. Někdy i jako společník. V současnosti jsou kromě závodních jezdeckých koní chováni také pracovní, těžcí koně. Pomáhají tam, kam se moderní technika nedostane, zejména v lese.

Jedním z chovatelů, pro něž je kůň hlavně pracovní silou, je Petr Svoboda z Chýnova. Hodně času tráví se svými koňmi v lese, kde spolu pracují. Valach Samson a hřebec Bohoušek přibližují pořezané klády z nepřístupného terénu do míst, kde už je technika může nabrat a odvézt.

S koňmi za prací v lese z domova dojíždí a musí je přepravit vozíkem za traktorem. Pokud je práce v lese příliš daleko od domova, kočí zůstane s koňmi v lese a přespí v malé maringotce. To je také součást údělu dnešních kočích.

Kočí v práci se svým koněm. (Z. Danková / Epoch Times ČR)

Při návštěvě maringotky je vidět, že je velmi úsporně a účelově zařízená. Každý kousek místečka má svůj účel. Dostanete v ní kávu s medem, kozí sýry nebo vás kočí pohostí volským okem.

Kočí pracuje pro majitele lesa, který si ho najme, a svoz dřeva si domlouvá spolu s hajným. Práce v lese jsou dvojí – jednou je probírka stromů (podobně jako se jednotí třeba mrkev), druhou je kůrovcová kalamita. Od loňského roku převažuje ten druhý způsob práce.

Není kůň jako kůň

Svoje koníky vychoval kočí Petr od hříbátek. Světlejší Samson se mu dokonce narodil doma u vlastní kobyly. Hřebečka Bohouška koupil jako 8-měsíční odstávče. Doma má ještě 14-letého koně, také vychovaného odmala.

Předtím všehovšudy choval dva páry koní. Kůň může pracovat asi do 20 let svého věku. Musí to být určitý druh koně, který se na práci v lese používá. Jsou to těžcí koně, chladnokrevníci. Tento středně těžký kůň váží okolo 7 metráků.

„Moje plemeno konkrétně je Norik. Doma mám jednoho kříženého hucula a těžkého koníka …“ uvádí kočí Petr.

Norik má opravdu silné nohy, které potřebuje občas ošetřit, tj. zkrátit dorůstající roh (podobně jako lidé si stříhají nehty) anebo opravit podkovu. Na to je třeba pozvat odborníka. (Z. Danková / Epoch Times ČR)

Dají se tažní koně osedlat?

"Na tažných koních se sice dá i jezdit, ale je to jako byste na dovolenou jeli traktorem," podotýká Svoboda. "Když koně osedláte, bude vás poslouchat, ale nejede lehce jako jezdecký kůň, dostanete z něho těžký cval, je to přeci jen těžký kůň.

Práce s koňmi v lese je specifická. Zákazníků je hodně, přecházíme od jednoho k druhému, zatím se nepodařilo usadit se u jednoho, natrvalo. Zatím v praxi objíždíme více zákazníků.

Nyní převažuje práce kvůli kůrovcové kalamitě. Pokud by se netěžil kůrovec, zákazníci by chtěli dělat probírky. A ty na mnoha místech nelze dělat mechanizací."

Jako povely kočího pro koně používáte převzaté zobecnělé příkazy nebo jste si vytvořil svoje vlastní?

"Prostě: hýje nebo jdi je povel k pohybu, jdi dopředu. Hot, hotou je povel doprava, spolu se zatáhnutím pravé opratě. „Čí“, „čehý“ je povel doleva. To jsou základní povely k pohybu, k zastavení je základní povel „prr“.

Pak mám ještě svoje zdůraznění, když opravdu chci, aby kůň třeba přelezl nějaký komplikovaný terén, tak mu řeknu: Jdi krok. Musí přelézt tu kládu, musí se uhnout, nebo přelézt stoku, musí projít potokem – tak mu zdůrazním tím: Jdi krok. Ale to jsou takové moje...

Nebo při skládkování dřeva mu říkám: Jdi malou. Aby ty klády byly zarovnané jedna vedle druhé, aby šel malým krokem nebo udělal půlkrok. Ví, že nemá zabrat a jít, ale ví, že má jen zabrat a popotáhnout.

Pak ještě zvýšení hlasu, když jedu na voze. Nebo když s nimi chci popoběhnout, ještě zvýším hlas, řeknu: Tak jdeme! Ví, že má běžet, poklusem."

Strojení koně

Vycházíme z maringotky do lesa, na jehož okraji čekají koníci, mají na sobě teď jen stájové ohlávky. Stájová ohlávka, kterou má kůň na hlavě, slouží jen k uvázání koní na místo.

Jednoho z nich kočí postrojí k práci: nejprve koníka svazkem smrkových větviček celého jakoby vykartáčuje, a pak ho strojí.

Kartáčování větvičkou před postrojením. (Z. Danková / Epoch Times ČR)

Strojení koně – nejprve se koni na šíji položí tzv. polštář a na něj pak dřevěný chomout – také se mu říká „futra“, aby ho nic netlačilo. Aby měl pohodlí, když pracuje. Dále se na hlavu dává čelenka a udidlo do tlamy, které má mezi předními a zadními zuby. Jazyk má přitom pod udidlem a dokonce se s udidlem dokáže i nažrat. Vůbec mu to nevadí.

Podocasník – slouží k tomu, aby koni nepadal chomout ve chvíli, kdy se sehne. Aby mu pěkně držel na krku.

Boční řemeny jsou pobočina. Tyhle jsou z dopravníkových pásů, které jsou trvanlivější než kůže.

Řetězy a rozporka se propojí s pobočinou, nakonec se připojí opratě pro párové nebo sólo tahání.

Pro Samsona dnes budou „jedinákové opratě“, když se tahá pouze s jedním koněm. „Jednou se mi tím dusil, když spadl ze stráně, musel jsem utíkat pro nůž a ty pobočnice přeřízl, abych ho osvobodil,“ vzpomíná kočí.

Druhý kůň, tmavý hřebec, má teď volno. Vydal se do lesa s námi, ale v mžiku je z něj vidno jen ocas a zadní kopyta mezi stromy. Volno si patřičně užívá.

Dostávají pamlsky, když jsou „hodní“?

"Ode mne ne, cíleně pamlsky nedostávají. Někdy se s nimi podělím, když mám jablko.

Kůň má s člověkem jiný vztah než pes. Nemá to spojené s pochvalou. Neupnul jsem se k žádnému, protože je to tak specifická činnost."

Práce v lese

Ptáci hlasitě zpívají. Po lese jde kůň rychlým krokem, kočí upíná klády na řetězy za koně a pak je odváží a ukládají na místa, kam už traktor může dojet. Na tomto stanovišti dřevo lze už naložit technikou a odvézt z lesa. Klády jsou pořezané na různé délky, slučují se podle velikosti.

Stanoviště u lesa slouží koníkům i člověku pro odpočinek. (Z. Danková / Epoch Times ČR)

„Nejdelší klády jdou do Číny, až 11-metrové, asi aby se umístily do kontejnerů,“ zmiňuje kočí.

Jinak stačí třeba 5-metrové a jiné délky.

Kůň působí ochotně a trpělivě, i když se sem tam příležitostně popásá. Otáčí se doprava či doleva, poslouchá povely. Když je potřeba, dokáže i krásně zacouvat. Na couvání slouží povel „curuk“ nebo „curyk“, ale koník slyší i na české „couvni“.

Po svozu dřevěných klád se koník vrací na stanoviště. Poblíž je slyšet ržání volně běhajícího hřebce. Náhle se vynoří z lesa a tiše se s druhým potkají. Svoji volnost využije dosyta – složí se hřbetem na zem, s kopyty vzhůru a s gustem se vyválí. Kočí vysvětluje, že se koníci někdy i drbou navzájem, když je svědí šíje. K tomu jemně používají zuby.

Přibližování dřeva v lese náleží do tradiční práce vykonávané pomocí koní, ale jak říká kočí: „Moje přání, takový sen, je využívat koně ve větším měřítku v zemědělství. Ideální by bylo se tím uživit, uživit i celou rodinu. Sázeli jsme i brambory s koněm, máme doma i sekačku za koně.“

V současnosti pracuje v našich lesích asi 2,5 tisíce koní, uvádí Ing. Ladislav Půlpán, analytik ochrany lesa – Lesy České republiky, s.p.. A protože v některých případech má kočí více koní, počet kočích je ještě menší.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.