Zasněžená obec. (Z. Danková/Epoch Times ČR)
Vysočina – Právo várečné bylo jednou z výsad obcí v předválečných časech. Tehdy se z daleka nedováželo tolik zboží, jako dnes – lidé více využívali místní zdroje. A tak obec měla svůj pivovar, jenž měl chladicí zařízení, lidé z obce si vystačili po celý rok. „A kupovalo se mléko, máslo, měli jsme brambory, obilí a pivo,“ vzpomíná pamětník, „nic nám tehdy nechybělo.“
Ve Stříteži u Jihlavy se pivo v pivovaře vařilo do války. U pivovaru bývala „lednice“. Ta fungovala jako zásobárna ledu. Když v zimě zamrzly rybníky – a Střítež má tři – z dolního rybníka těžili kusy ledu. Pilou je řezali na pravidelné hranoly a ty skládali do pivovarské chladírny, kde musely vydržet až do další zimy. A hlavně chladit zlatý mok!
Kostky ledu místo bruslí
Některé kostky ledu, které neměly tu správnou míru, byly odhozeny zpátky na rybník. Ty si uzmuly chudé děti, nemajíce bruslí, a šikovně je napíchly proutkem, tlačily je před sebou po ledě, až nabraly rychlost, pak na kostku ledu naskočily a svezly se po ledě.
Tehdy děti neměly ani tepláky. Dívky měly jen punčochy. Pamětnice Marie P. vzpomíná, jak jí maminka obšila punčochy látkou z bačkor a ta se na nohy připevnila podvazkem. Jak se svižně klouzala po rybníce, na přítoku potoka, kde byl slabší led, se však Marie propadla do vody. Zmáčená pak utíkala domů. Doma nikdo nebyl, tak rychle svlékala mokré šaty. Pak přišla maminka a hned popadla metlu a nařezala jí, protože se o ni bála. Kdyby tam byla hloubka, mohla by se utopit. Mariina maminka vždy měla doma připravené proutí na výrobu košťat. Když košťata vyrobila, vezla je pak prodat do města.
Původní pivovar s čapím komínem stojí podnes. (Z. Danková/Epoch Times ČR)
Železné sáňky
Chudé děti neměly ani sáňky, musely vždy poprosit někoho, aby je svezl. Od tety, která sloužila u Židů ve městě, dostala jednou Marie železné saně. Byly trochu těžké, ale dolů z kopce jely dobře. Později na ně nechal její otec udělat dřevěné sezení. Děti s Marií pak rády jezdily, její železné sáně byly vždy plné. Jezdily s kopce od Ždírce dolů až na rybník.
Vytáhnout sáňky do kopce už bylo těžší. Někdy se však podařilo je přivázat ke koníkovi. Aby se kůň prošel (což bylo potřeba), během zimy někdy sedláci vyváželi na pole hnůj. Na saně dali prkna, naložili na ně hnůj a jelo se na pole. Děti si pak rády přivázaly svoje sáňky k těmto hnojným saním, aby je koník vytáhl do kopečka.
Děti se vracely domů prokřehlé, promáčené, ale nachlazení se jim vyhýbalo. V chalupách se topilo dřevem, uhlím, v zimním období se spalo většinou v chladu, o jakém se nám dnes ani nezdá.
