Seriál o významných událostech čerpá ze světové historie a se záměrem udržovat obecné povědomí a paměť poukazuje na historická ponaučení a připomíná významné osobnosti.
Před sedmnácti lety odešel oblíbený český herec a komik Miloš Kopecký. Zemřel 16. února v bohnické psychiatrické léčebně.
Miloš Kopecký byl Pražák každým coulem. Narodil se v Praze 22. srpna 1922 v rodině kožešníka, žil zde a také zemřel. Jeho otec vlastnil kožešnický salón nedaleko Václavského náměstí. Matka Marta Grimmová bývala modelkou a později kloboučnicí.
„Zákazníci k nám chodívali hlavně díky mamince. Byla totiž znamenitý psycholog. Uměla jednat se zákazníky,“ říká Miloš Kopecký v knize Milana Heina „Co za to stálo...“.
Hercovo dětství bylo spojeno s přáteli Františkem Červinkou, později českým historikem a publicistou, a dále pražské ulice prolézal také s Petrem Schulhoffem, pozdějším filmovým režisérem.
Mírná a půvabná maminka však byla za války pro svůj židovský původ deportována do Osvětimi. Jejímu synovi hrozilo to samé. Strach z vidiny pracovního tábora zaháněl Kopecký kulturním životem. Podle svých slov utíkal z otcovy kožešnické dílny do „bahna velkoměsta“.
K herectví přičichl poprvé v kolektivu TVAR, který byl původně recitačním souborem, jenž prezentoval i divadelní tvorbu. Pracovnímu táboru však mu nebylo dopřáno uniknout, roku 1944 dostal povolání nastoupit do takového tábora v Bystřici na Benešovsku, kde byl internován do konce války.
Od mládí zaháněl své smutky humorem, zvídavostí, dychtěním po pestrém životě. „Svět se mi jevil jako velký, nádherný, báječný barevný balón nebo jako dort, z něhož bych si rád ukousnul to největší sousto,“ přiznával.
Z kožešnické dílny na divadelní pódia a filmová plátna
Po válce stále častěji utíkal z kožešnické dílny svého otce a hledal své uplatnění na poli herectví, v divadlech a souborech, začínal od obsluhovače gramofonu po divadelní prkna, na kterých se postupně stával obsazovaným hercem. Hrával v divadle Větrník, v Divadle satiry k bratřím Lipským, v Národním divadle, v Realistickém divadle i v Městských divadlech pražských u E. F. Buriana a v Divadle estrády a satiry (pozdějším ABC).
Poznal se s Janem Werichem i s Miroslavem Horníčkem, se kterým utvořil na tři roky nerozlučnou dvojici. S Horníčkem se mu dobře hrálo a improvizovalo.
Ve filmu zazářil poprvé v roli feldkuráta Katze, kterého svébytně sehrál v Osudech dobrého vojáka Švejka (1956). Jeho záře stoupla ve filmech Baron Prášil (1961) a Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964). Jeho filmová tvorba a vytříbené herectví dále obohacují filmy, jako byla Bílá paní (1965), Svatby pana Voka, Noc na Karlštejně, Jak utopit doktora Mráčka. Malého měšťáka si zahrál ve filmu svého přítele z dětství Petra Schulhoffa Zítra to roztočíme, drahoušku (1976).
Vrcholem jeho slávy byla role doktora Štrosmajera v televizním seriálu od Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města (1977). Vícedílný seriál se začal natáčet v roce 1976 a dokázal přilákat miliony diváků z vnitrozemska i ze zahraničí. Tehdy si národ Kopeckého velmi oblíbil a tenkrát právě neunikl udělení titulu zasloužilý umělec.
V divadelní tvorbě ve vinohradském divadle Miloš také úspěšně pokračoval a vynikajícím způsobem ztvárnil několik nezapomenutelných rolí, jako kupříkladu Harpagona v Molierově Lakomci, Šalomona v Letních hostech a především si zahrál vytouženou roli Richarda III., padoušského anglického panovníka.
V křížku s totalitním režimem
Bohužel se také u něho podepsala doba normalizace, když v televizi moderoval publicistický pořad o emigrantech. Někteří jeho kolegové pak přecházeli na druhý chodník, aby se s ním nemuseli potkat, a někdo popsal nevybíravými hesly zdi jeho jihočeské chalupy, Černého mlýna.
Uplynulo několik let, než se Kopecký mohl z této skvrny ve svém repertoáru očistit. Na sjezdu svazu českých dramatických umělců roku 1987 tehdy pronesl projev, ve kterém vládnoucí režim podrobil dosti odvážné i důvtipné kritice.
Přátelé a koníčky
K jeho dobrým přátelům patřili Josef Bedrna, Miroslav Horníček, Rudolf Hrušínský, Jiří Kodet, Vlastimil Brodský. A také jeho poslední manželka Jana, která mu byla až do konce oporou v jeho těžké nemoci. Měl rád psy, koně i kočky. Zajímala ho filozofie, politika. Měl rád psaní dopisů.
Měl rád své přátele, ovšem, jak sám otevřeně přiznal, měl talent udělat si také nepřátele.
„Já jsem vrcholně pošetilý člověk. A jiný už nebudu. Pošetilost, to je moje výrazná vlastnost,“ vyznává se herec v knize Milana Heina.
Čtěte také: Citát týdne: Miloš Kopecký - filmový komik s těžkým osudem
