Češka vypráví o svém půlročním výzkumném pobytu uprostřed afrického pralesa
Představte si, že žijete půl roku s hrstkou lidí na malém paloučku uprostřed temné a nehostinné džungle.
Nejbližší civilizace v podobě špatně vybaveného vesnického krámku je několik hodin drsné cesty autem, a když si chcete zavolat, musíte vylézt na strom.
Nestačí vám to? Pak k tomu přidejte riziko nakažení životu nebezpečnými chorobami, které jsou tak nějak součástí vaší práce.
Nejde o žádný nový thriller ani extrémní verzi Big Brother, nýbrž o skutečný příběh jedné Češky, která odjela jako dobrovolnice pomáhat s výzkumem šimpanzů do národního parku Taï v západoafrickém státě Pobřeží slonoviny, kde ještě vloni probíhaly ozbrojené střety, jež stály život několik stovek lidí.
Devětadvacetiletá Kateřina Albrechtová z Prahy dokončuje doktorandské studium v oboru Choroby volně žijících zvířat a zvířat zoologických zahrad na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. S Afrikou už má své zkušenosti. V letech 2006 – 2011 spolupracovala na vakcinačních kampaních psů proti vzteklině v Keni a Tanzánii.
Mohla byste prozradit něco víc o historii projektu, kterého jste se zúčastnila?
Jde o projekt na záchranu ohrožené populace šimpanzů v národním parku Taï, kterou začal v 80. letech zkoumat švýcarský etolog Christophe Boesch. Uprostřed lesa postavil dům, přivezl si tam i ženu, vychovával tam své děti, a při tom po celou dobu, asi dvanáct let, prováděl etologický výzkum. Jeho následovníci pak ve výzkumu pod jeho vedením pokračují dodnes. Christophe Boesch spolu se svou manželkou založili nadaci, která si klade za cíl ochranu lesa jako přirozeného prostředí pro šimpanze a ochranu šimpanzů samotných, zejména před pytláky.
V devadesátých letech však začali v Taï šimpanzi hromadně vymírat na infekční choroby. Bylo zřejmé, že kromě výzkumu chování zvířat bude nutné zkoumat a sledovat také jejich nemoci. Začala tedy spolupráce s Institutem Roberta Kocha v Berlíně, konkrétně s oddělením zoonóz, tj. nemocí přenosných ze zvířat na člověka. Retrospektivně se pak zjistilo, že podstatná část nemocí šimpanzů pocházela od lidí. Konkrétně se jednalo o respirační viry, časté v Evropě i v Africe, jejichž infekce může mít vážný průběh u dětí, v Africe na ni děti často umírají, ale u dospělých vyvolává lehké, chřipce podobné onemocnění nebo se neprojevuje vůbec. U šimpanzů pak má velmi rychlý průběh s téměř stoprocentní úmrtností. Může se tedy zdát, že vědci v pralese nadělali víc škody než užitku. Ale to je povrchní pohled – bez přítomnosti vědců by šimpanze a dost ostatních zvířat už dávno vybili pytláci.
Jak dlouhou dobu jste tam strávila vy?
Něco přes pět měsíců.
Co bylo vaším úkolem?
Jedním úkolem byl sběr hmyzu, u kterého se předpokládá, že přenáší řadu infekčních chorob u volně žijících zvířat. Druhým úkolem bylo založení a provozování terénní laboratoře, v rámci které se vyšetřovaly vzorky odebrané od zvířat i od lidí. Zvířata se odebírají pro výzkum a u lidí přicházejících do parku zvenku se zjišťovalo, zda nejsou skrytými přenašeči oněch nebezpečných respiratorních virů. Laborka tedy slouží jako filtr, který může do lesa propustit jen „zdravé“ pracovníky.
Vy jste tedy žili někde uprostřed národního parku, v džungli?
Jsou tam tři skupiny šimpanzů, každá má své teritorium, která se navzájem nepřekrývají a uprostřed každého teritoria je jedna základna. Takže jsou tam tři základny.
Jak taková základna vypadá? Já si to představuji jako vysekanou mýtinku někde uprostřed pralesa...
Ta mýtinka je velká asi dvacet na dvacet metrů a na ní stojí čtyři menší domky.
Ten domek byla spíš chatrč anebo krásná ubytovna?
No (směje se), byla to krásná ubytovna z plesnivých cihel s plesnivou podlahou, s plesnivou postelí s věčně vlhkou matrací a myšími bobky všude okolo.
Jak daleko je nejbližší civilizace, obchod...?
Nejbližší civilizace byla asi tři hodiny pěšky, ale nevím, jestli tam byl obchod. Nakupovat se jezdilo do trošku větší vesnice. Tam se jelo hodinu až dvě autem, to ale neznamená, že to bylo šedesát kilometrů, bylo to asi dvacet, ale cesta je hodně špatná, auto zapadává do bahna, občas se musí odstranit spadlý kmen….
Jak často jste se dostala mimo základnu?
Za těch pět měsíců jednou, na dva dny. Všichni, kdo do lesa přijedou, se z něj snaží vycházet co nejmíň, protože každý výlet ven je rizikový z hlediska zavlečení nové nákazy. Po každém takovém výletu musí člověk podstoupit pětidenní karanténu ve speciálním kempu, kde žije odděleně od ostatních. Nesmí jíst společně s těmi, kteří chodí za šimpanzi, a když s nimi potřebuje komunikovat, musí nosit roušku.
Jak daleko od sebe jsou jednotlivé základny? Jak často jste se navzájem navštěvovali?
Od jedné ke druhé je to asi hodina chůze – autem se dá dojet jen do té první, zbylé dvě jsou dostupné jen pěšky. Jedinou překážkou návštěv byla karanténa – nově příchozí nemůžou navštěvovat ostatní a když se v jednom teritoriu vyskytne nějaká infekční choroba, nesmí se mezi kempy chodit vůbec. Jinak jsme se mohli navštěvovat, jak často jsme chtěli, většinou tak jednou, dvakrát do měsíce byla nějaká společná večeře, párty nebo sledování filmu.
Jak se v pralese orientujete?
S GPSkou a kompasem.
Kolik lidí se projektu přímo účastnilo? S kolika lidmi jste přišla do kontaktu?
V každé základně jsou dva až tři studenti, evropští nebo američtí, a potom tam docházejí v turnusech pracovníci z vesnic a těch je v každé základně většinou pět. Záleží na tom, co se zrovna děje... Pokud umírají zvířata v některé oblasti, všichni se stáhnou do toho jednoho kempu. (Osazenstvo) se dost střídalo, přijížděli noví a další odjížděli.
Stýskalo se mi třeba po tom pocitu, který mívám, když jedu z práce domů. Tam člověk sice skončil v práci, mohl zavřít dveře laborky, což však nemělo moc smysl, protože byly jen z moskytiéry, a přesunul se o deset metrů a tam měl začít nějaký společenský život..."
Musí se člověk uvázat na určitou dobu?
Nemusí, nikdo vás tam držet nebude. U mě to bylo podmíněné tím, že když tam jako dobrovolník nějakou dobu vydržím, proplatí mi letenku.
Byla jste jediná Česka na základně?
Ano. A možná, že i vůbec (v historii projektu).
Měli jste k dispozici moderní vymoženosti, jako internet, telefon atd.?
Měli jsme v podstatě všechno. Je tam satelitní telefon, ze kterého se dá telefonovat nebo se z něj spojovat přes satelitní email a můžete i jít na internet, ale to je strašně drahé, proto jsme to nedělali. Z hlediska elektronického jsme mohli v laboratoři používat stejné přístroje jako máme tady, protože na základně je generátor. V kempech jsou specifická místa – na stromě, na chatrči nebo na kopečku za kempem, kde je mobilní signál, jedna nebo dvě čárky, podle toho, jestli svítí sluníčko nebo ne, a pak se dá volat.
Takže když si chcete zatelefonovat, musíte vylézt na strom?
Dá se říct, že jo, ale není to problém, je tam žebřík.
Setkala jste se tam s nějakým nebezpečím?
Asi jo. Vzorky, které jsme odebírali při pitvách, byly nebezpečné, ale u toho používáte takový obleček, takovou ochranou kombinézu, umělohmotný štít přes obličej, trojité rukavice a nakonec litry formalínu na dezinfekci všeho co se k mrtvému zvířeti jen přiblížilo. Dřív se tam vyskytovala ebola, kterou může člověk snadno vdechnout, ale my jsme ji tam nezaznamenali. V současné době je tam aktuální antrax. U něj není nákaza vdechnutím tak snadná, zato je extrémně odolný vůči dezinfekčním prostředkům. Největší nebezpečí ale člověk asi podstupuje na afrických silnicích, při cestě z hlavního města do vzdálenějších oblastí a zpátky.
A co zdravotní problémy, jedovatý hmyz a zvířata?
Setkala jsem se s mambou zelenou, zmijí gabunskou a nějakým velkým zeleným štírem. Nepatřím ale k těm, kdo by museli zvířata obtěžovat jejich focením nebo chytáním, nechala jsem je jít po svém, takže neměla důvod na mě útočit. Zdravotní problémy nám dělaly starosti spíš u místních asistentů, já osobně jsem ničím netrpěla.
Nebála jste se před odjezdem? Věděla jste, do čeho jdete?
Moc ne. Tušila jsem, protože znám lidi, kteří v takových šimpanzích lokalitách pracovali, ale konkrétně jsem se nestihla ptát a dozvědět se víc.
Strávila jste tam pět měsíců, omezený počet lidí na omezeném prostranství. Jak jste spolu vycházeli? Nestýskalo se vám? Nechtěla jste vypadnout?
Chtěla jsem vypadnout, protože člověk byl celou dobu na jednom místě, nemohl si nikam vyjet. Nebo mohl, ale bylo to hrozně nepraktické a velmi nežádoucí. Celou dobu být se stejnými lidmi nebylo úplně snadné, i když já jsem měla štěstí na fajn lidi a dobře jsme si sedli. Ale stýskalo se mi třeba po tom pocitu, který mívám, když jedu z práce domů. Tam člověk sice skončil v práci, mohl zavřít dveře laborky, což však nemělo moc smysl (směje se), protože byly jen z moskytiéry, a přesunul se o deset metrů a tam měl začít nějaký společenský život, který se většinou odvíjel v tom samém duchu - seděli jsme kolem stolu a povídali si pořád o těch samých věcech.
Byly tam i knížky a v jednom kempu se pravidelně hraje jedna karetní hra. To se hraje s místními asistenty, kteří nejsou ochotni se naučit žádnou jinou, takže se hraje pořád dokola.
Co vám tento pobyt dal, ať už negativně nebo pozitivně? Co podle vás bylo nejlepší a nejhorší?
Egocentricky mi asi dal nejvíc informací o mně. Les pro mě byl psychicky náročný. Je extrémně hustý a extrémně tmavý a celou dobu dává člověku najevo, že tam nemá co dělat, hází mu liány pod nohy a podobně. Nedá se tam normálně chodit, člověk se permanentně prodírá, o něco zakopává, padá do bahna... Nejlepší asi bylo to, že to bylo něco nového, něco extrémního, zvířata, ten les a vůbec. A nejhorší? ...asi fixace na jedno místo. V normálním životě pořád migruji a nejsem moc zvyklá žít a pracovat na tak omezeném prostoru.
Kdybyste dostala tu možnost, vrátila byste se tam?
Klidně, i když bych chtěla nějakou jinou práci, tentokrát třeba se živými zvířaty. Většina lidí, kteří tam pracují, sleduje šimpanze nebo jiná zvířata třeba i čtrnáct hodin denně. Ví, kde se zahnízdili na noc, takže si je ráno přijdou vyzvednout a do večera je sledují. Etologové si berou behaviorální data, veterináři zase zdravotní. Veterinární zásahy se snaží minimalizovat, aby nerušili přirozený průběh věcí, ale dělá se tam třeba vakcinace pomocí foukačky.
Vaše další plány? Chystáte se zase do Afriky nebo někam do exotických končin?
Nic konkrétního. Teď mám teda plán splatit dluh, který jsem si díky tomu pobytu udělala, takže budu chvíli pracovat v Evropě. Do budoucna bych se chtěla zabývat epidemiologií nemocí přenášených ze zvířat na lidi, ale zatím nemám konkrétní plán, kde a jak.
Děkujeme za rozhovor.
