Přání šéfa Frankfurtského knižního veletrhu Jürgena Boose o dialogu s Čínou na sympoziu „Čína a svět - vnímání a skutečnost", kterého se zúčastnila také oficiální čínská strana, se neuskutečnilo dle jeho představ. To, že se tento dialog nebude konat, ukázal již první den sympozia. A to, že by se možná přeci jen dialog konat mohl, ukázal den druhý.
Organizací knižního veletrhu byla pověřena instituce „General Association for Press and Publication" (GAPP) hostitelské země Číny, což je úřad cenzury komunistického režimu. O tom, jak to ve skutečnosti vypadá, jestliže takové sympozium organizuje úřad cenzury, se mohli v sobotu na vlastní oči přesvědčit návštěvníci sympozia, kterých přišlo na první den diskusního kola nečekaně mnoho. Na podiu totiž nezazněl ani jeden kritický hlas.
Uprostřed všeho dění byl bývalý čínský velvyslanec v Německu Mei Zhaorong, který se postaral o to, že sympozium mělo hned dopoledne nádech kulturní revoluce. Jeho delegace jako jeden muž opustila sál, když byli na pódium pozváni disidentští autoři Bei Ling a Dai Qing, ale šéf veletrhu Boos nakonec svou omluvou přiměl čínskou delegaci k návratu. Rozhněvaný Mei Zhaorong v běsu a se zdviženou pěstí sdělil publiku toto: „Doba, kdy nám Německo dávalo lekce v demokracii, už pominula!"
Nato se ozval hlasitý aplaus, jako kdyby dirigent diktoval „Agitato", a nejen od Číňanů. Aplaudovalo i mnoho německých hostů. Nepříjemná pachuť tísnivé atmosféry pak ovládla ve slabší formě celý první den semináře. Od velké části publika se nedalo vůbec očekávat nějaké pochopení toho, že byli pozváni i disidenti Bei Ling a Dai Qing. Celá řada přítomných totiž byli němečtí „experti na Čínu", tedy lidé existenčně závislí na tom, jestli jim čínský konzulát udělí víza. Není divu, že pak spustili starou písničku o tom, jak je kontraproduktivní, že čínská delegace ztratila tvář, a o tom, jak málo lidé všeobecně vědí o jednání s Číňany, což se samozřejmě specielně dotýkalo vedení knižního veletrhu.
To je možné, ale přesto nezapomínejme, kdo tady jako první koho urazil. Jak to, že si čínský cenzurní úřad dovolil na Německo vyvíjet nátlak a prosazovat své nedemokratické požadavky? Jak jinak lze pochopit to, že na oficiálním podiu se na nátlak Číny nesmí diskuze zúčastnit žádní kritici režimu, a jak jinak lze pochopit to, že bylo řečeno: Když přijde on, pak nepřijdeme my - což se týkalo exilového autora Bei Linga.
Avšak zpět k sympoziu samotnému. Noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung, právem považované za solidní deník, jsou jedním z mediálních partnerů sympozia. Německý moderátor Peter Sturm, který byl tímto deníkem vybrán, se asi nestačil na podiu divit. Částečně ztrácel řeč a nešlo se přitom zbavit dojmu, že tam neseděl zcela dobrovolně. Domnělá rozprava se dostala do úrovně monologu diktátorského režimu. A dokonce i řečníci, kteří nebyli přímo z čínského konzulátu nebo nebyli z instituce podléhající cenzurnímu úřadu, se drželi hodně zpátky. Kritické hlasy nejsou žádány, to bylo zřejmě každému řečníkovi úplně jasné. A kritické otázky z publika zůstaly jednoduše nezodpovězeny.
Druhý den to bylo jiné: Více otevřenosti, více rozprav, více otázek, které byly zodpovězeny. Nesvítá snad přece jen naděje?
Při vší lásce - chybí víra. Z mnoha zkušeností s čínským režimem by nám mohlo být jasné, že tady se nedá s dialogem mnoho vyhrát. To se ukázalo při olympiádě, kdy se situace lidských práv právě naopak díky olympiádě značně zhoršila - jediná snaha režimu byla všechny kritické hlasy umlčet. Také se to ukazuje v dialogu EU-Čína o lidských právech, kdy zvláštní vyšetřovatel OSN pro týrání Manfred Nowak mluví o diktátu z čínské strany a stagnaci v dialogu, který už trvá déle než deset let.
Jak je známo, naděje umírá poslední. Ale ta malá naděje, že „dialog" na Frankfurtském knižním veletrhu nepůjde ve stejném duchu, zemřela už na počátku.
