Padesátiletý muž uhořel poté, co byl jeho dům zapálen v rámci vládou zaštítěného projektu nuceného vysídlování. K tragické události došlo v obci Caozhuang, okres Jianggan, poblíž města Hangzhou na jihovýchodě Číny.
Oheň vzplanul 23. října okolo třetí hodiny ranní. Dcera zesnulého pana Fu Yankonga reportérovi Epoch Times sdělila: „Dnes ráno se objevil ve vyšších podlažích oheň. Nájemníci žijí v těch nižších. Můj otec žil na druhém podlaží a já na třetím. Vzápětí jsem slyšela výbuch. Moje matka křičela, že hoří. Pospíchala jsem do třetího patra, abych snesla svého syna dolů. Můj otec zavolal policii. Všude byl zmatek a já jsem na svého otce nedávala pozor. Nevěděla jsem, co se později přihodilo, že otec později uhořel. V každém případě je to všechno důsledek nuceného vysídlování.“
Ráno 23. října přišlo k domovu zesnulého okolo dvou až tří tisíc vesničanů, aby mu vzdaly úctu.
Někteří z nich také na protest zavěsili věnce na budovu obecního úřadu v Caozhuangu.
Místní úřady na tři hodiny uzavřely dům policejním kordonem a také se pokusily zamezit úniku jakýchkoliv zpráv na veřejnost. Reportérům ani vesničanům nebyl dovolen vstup na místo požáru, místní obyvatele z lokality vytlačila policie.
Podle místních zdrojů stojí za tragédií tzv. jednotka pro zvláštní úkoly nuceného vysídlování. Ta údajně nutila jednu nájemnici, aby vyjednávala s domácím o finančním odškodnění za vystěhování nájemníků. Když vyjednávání nedopadlo dobře, nájemnice zřejmě dům zapálila.
Podle některých výpovědí byla již dotyčná žena zatčena.
Místní říkají, že úřady původně vysídlovaly vesničany z Caozhuangu kvůli budování přístupové silnice na letiště. Stavba silnice už byla dokončena. Přesto úřady stále demolují domy. Obecně známou taktikou jednotky nuceného vysídlování je vytváření konfliktů mezi správci nemovitostí a nájemci.
Projekt násilného vystěhovávání se setkal se silným odporem vesničanů, když je úřady začaly vysídlovat z jejich domovů, aniž by uplatňovaly jakékoliv zákonné postupy. Vesničané stále navštěvovali místní petiční a odvolací kanceláře a žádali dodržování svých zákonných práv.
Soused zesnulého pan Liang říká: „Ve vesnici Caozhuang bude zbouráno přes tři sta bytových jednotek. Nikdo z nás není ochoten se přestěhovat. Společně s demolicí našich domů přijdeme i o svůj výdělek. Tak žádáme vládu o řešení věci v rámci zákonných postupů, ale vláda s žádným nepřišla. Dnes se naplnilo to, čím nám vláda už dlouho vyhrožuje. Je to kruté a tragické. Způsob, jakým vláda řeší vystěhovávání lidí, je nemorální. Jde přece o lidský život. Je život běžného občana opravdu bez ceny?“
Podle vesničanů spolupracuje místní vláda s developery na projektu bytové výstavby a jejich zemědělská půda byla za tímto účelem před osmi lety vykoupena vládou. Vesničané zůstali bez půdy, a tak na svých domech přistavěli další patra, která nabízeli k pronajmutí. Když se nyní domy bourají, venkovanům mizí poslední zdroj jejich příjmů.
