Ve věku nedožitých 90 let zemřel nedaleko Moskvy na srdeční infarkt ruský spisovatel, odpůrce komunismu a nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn. Na vlastní přání bude pochován v Donském klášteře v Moskvě.
Solženicyn proslul tím, že jako první Rus otevřeně kritizoval sovětský režim a odkryl jeho pečlivě skrývanou tyranskou tvář světu. Jeho díla jako Souostroví Gulag nebo Jeden den Ivana Děnisoviče se navždy zapsaly do dějin literatury i lidských duší zničených komunismem. Svět tak přišel o jednu z nejvýraznějších osobností, které se postavily tyranské zvůli a zachovaly si i v krutých podmínkách (kterými logicky procházely) svou důstojnost. Solženicyn zažil na vlastní kůži drsnou a krutou realitu sovětských koncentráků, bídu, hlad, nelidské zacházení dozorců i zlou nemoc. Přesto se po těžkých osmi letech v lágrech nevzdal. Čekaly ho další tři roky vyhnanství v Kazachstánu a severním Rusku. V roce 1957 byl rehabilitován.
Alexandr Isajevič Solženicyn se narodil 11. prosince 1918 v Kislovodsku. Vystudoval matematiku a fyziku na rostovské univerzitě. Poté začal vyučovat matematiku. Jeho cesta dlážděná utrpením začala v průběhu druhé světové války, kdy dobrovolně vstoupil do armády. Stal se důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a byl dvakrát vyznamenán za statečnost. V dopise z fronty, který poslal svému příteli, vyjádřil kritiku Stalina a své obavy z narůstající moci režimu a sovětského vedení. Čekalo ho již zmiňované vězení a vyhnanství.
V roce 1962 vydal v časopise Novyj mir legálně povídku z prostředí trestaneckých táborů - Jeden den Ivana Děnisoviče. O šest let později byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Za dva roky poté získal Nobelovu cenu za literaturu. Ze strachu, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do vlasti, si nejvýznamnější literární cenu na světě ani nevyzvedl. Přesto sovětské vedení Solženicyna krátce nato nelítostně vyhostilo ze země. Azyl se mu podařilo získat v Západním Německu a později v USA. Ve Francii vydal v roce 1973 první svazek díla Souostroví Gulag, které svou syrovostí a autenticitou otevřelo oči mnohým evropským levicovým intelektuálům, kteří téměř zbožně vzhlíželi k Sovětskému svazu. Sovětské vedení o rok později Solženicyna obvinilo z vlastizrady a zbavilo jej občanství. V roce 1993 získal Templetonovu cenu.
Do své vlasti se vrátil až po pádu režimu v roce 1994. Díky prezidentovi Michailu Gorbačovovi získal nazpět ruské občanství. Prvotní nadšení z návratu do vlasti ale vzápětí vystřídalo roztrpčení ze směru, kterým se Rusko vydalo za vlády Borise Jelcina. Jako studená sprcha působilo zjištění, že jeho dílo je více známo za hranicemi Ruska než ve své domovině. V roce 1997 byl jmenován řádným členem Ruské akademie věd. Skrze své nesouhlasné stanovisko k tehdejšímu ruskému směřování se rozhodl stáhnout do ústraní. Dal o sobě vědět až o tři roky poté, kdy vydal své poslední dílo Dvě stě let pospolu, kde obvinil ruské židy z klíčové role při bolševické revoluci a při budování totalitního ruského sytému. Byl osočen z antisemitismu.
Alexandr Solženicyn svým dílem i neúnavným bojem proti komunistickému útlaku zasáhl do dějin světové literatury a zapsal se jako jedna z nejvýznamnějších postav boje za lidskou svobodu a důstojnost. Přestože byl osobností s prvky kontroverze, svým otevřeným postojem dával naději těm, kteří přestávali doufat v lepší svět bez komunismu. Poslední rozloučení s Alexandrem Solženicynem proběhlo v úterý za účasti ruských a světových osobností veřejného života i obyčejných lidí. Účast Vladimíra Putina na smutečním aktu byla možná státnicky opodstatněná, lidsky však přinejmenším diskutabilní.
