Události posledních týdnů asi mnoho lidí probudily k vážnosti „tibetsko-čínské otázky“ a možná si mnozí uvědomili, kde vězí jádro pudla. Avšak pro ty, kdo ještě bloudí ve změti faktů, aniž by se dobrali místa, kde je zakopán ten příslovečný pes, bych si dovolil uvést svoje pochopení.
Domnívám se, že otázka ve své hloubce a pravé skutečnosti nestojí tak, jestli by měl být Tibet (popř. Taiwan) samostatný či autonomní. Otázka zní, proč vlastně tyto oblasti o samostatnost usilují. Člověk asi nemusí být doktor všech věd, aby našel odpověď... Ať se na mě historici a geopolitici nezlobí: problém není v tom, že by Tibet (Taiwan) nechtěl být součástí Číny. Problém je v tom, že zkrátka nechtějí být pod totalitní vládou komunistické strany. Typickým důkazem je otázka Hongkongu. Kdo to kdy slyšel, aby se nějakému státu vrátilo jeho právoplatné území jen pod podmínkou, že tam padesát let zůstane jiný politický systém? Hongkong se chtě nechtě stal součástí Číny, ale o represivní systém čínské komunistické strany rozhodně zájem nemá (a sami čínští komunisté to vědí).
Když se bavím s nějakým člověkem z pevninské Číny, otázku nezávislosti Tibetu a Taiwanu na obvyklé rovině vůbec neotevírám. Proč? Velmi mnoho lidí v Číně totiž postup vůči těmto dvěma oblastem schvaluje. „Je to přeci právoplatné území Číny.“ Zatímco svět se může stavět na hlavu, Peking jen dokolečka opakuje tuto větu a stále má dost značnou podporu čínské veřejnosti. Tak se dostáváme k opravdu základní věci...
Komunistická strana není Čína
Toto je nejzákladnější problém všech Číňanů na světě. V Číně je jim od tří let vštěpováno, že „strana je jejich matka,“ že musí „milovat svoji stranu a svoji zemi“ (nejdříve stranu, až potom zemi), že za „stranu a zemi“ musí být schopni obětovat i svůj život. Zkrátka, lidé mají nabýt dojmu, že komunistická strana rovná se Čína. Když se na to ovšem podíváme logicky, co je vlastně Čína?
Pominu-li pro tuto chvíli již zmíněnou otázku území, pak to jsou především čínští lidé. Není třeba se dlouze rozepisovat o tom, jestli má vůči životům lidí v Číně někdo na světě menší úctu, než právě Čínská komunistická strana. Pěkně to vyjádřil jeden indický odborník na obchodní vztahy, když řekl: „V Číně jsou lidé jen prostředkem k dosažení cíle." Netřeba ani připomínat, že právě komunistický režim v Číně stihl za necelých šedesát let své existence připravit o život desítky milionů Číňanů, a to v době míru.
Co ještě je Čína? Přece čínská kultura. A je snad někdo na světě, kdo ublížil čínské kultuře víc, než komunistická strana? Vždyť dokonce rozpoutala celou revoluci na její odstranění - kulturní revoluci. A co orientální moudrost, její myslitelé, východní filosofie a náboženství, buddhismus, taoismus a konfucianismus? Ani největší tyran v dějinách Číny nepotlačoval všechny tyto tři myšlenkové směry zároveň, vyjma komunistické strany. Současné pronásledovaní meditační praxe Falun Gong je čerstvým důkazem likvidace čínských tradic.
Když se tedy chci bavit s Číňanem o „politice“, první, co musím objasnit, je, že komunistická strana NENÍ Čína. Pak už není žádný problém. Pragmatická a zkorumpovaná Čínská komunistická strana nikdy neuzná, že Čína se má od duchovního a pokorného Tibetu co učit. Taiwan je pro ní další noční můrou, jako krásný příklad toho, jak by Čína mohla vypadat, kdyby se držela svých kořenů a opustila experiment s povrchní německou ideologií (násilím importovanou ze Sovětského svazu). Koneckonců, jak by se plytké, materialistické, 160 let staré Marxovy postuláty, které jsou čínskému etniku z duše cizí, mohly měřit s hlubokou, moudrou kulturou, která je lidem v Číně odnepaměti vlastní?
Ano, ano. Číňanům se začíná rozsvěcet. Mnoho lidí už ví, že aby se vyřešil problém Tibetu, je třeba nejprve pomoci vyřešit problém Číně. Jak to vidím já, cesta je pro Čínu otevřená.
