Výstava v Berlíně: Hitler a Němci
V Berlíně stojí u Pei-Bau za Zbrojnicí (Zeughaus) v ulici Pod Lipami (Unter den Linden) od soboty fronty. Jsou tam děti, vnoučata a pravnoučata německého národa, který kdysi s velkými nadějemi následoval Hitlera. Tentokrát se nejedná o žádnou výstavu moderního umění z New Yorku ani o impresionisty z Paříže. To si jen německý národ prohlíží svou vlastní minulost. Ovšem takový zájem nebyl očekáván a ten nával je překvapením. Pokud zůstane při denní návštěvě třech tisíc lidí, jako tomu bylo o víkendu, potom by ke konci výstavy 6. února 2011 mohlo být dosaženo rekordního počtu návštěvníků, což by pro Historické muzeum bylo novum.
Doba konání příprav výstavy o „Hitlerovi a Němcích“ i její otevření v berlínském Historickém muzeu , nebyla stanovena ze žádných vnějších důvodů. Ono tu v podstatě nejde ani o Hitlera, jak pronesl ve své zahajovací řeči generální ředitel Německého Historického muzea Hans Ottomeyer. Jde především o Němce, ale i o to, jak ze své doby Hitler vyrostl.
Také historik z Münsteru, Hans-Ulrich Thamer, hovořil spíše o touze Němců po spasení než o vůdčí osobnosti Hitlera. Velký podíl na jeho vzestupu mělo znejistění národa po prohrané první světové válce, ale i obrovská chudoba díky světové hospodářské krizi. Taková situace velice nahrávala připomínce „vlastní síly národa“, podtržené propagací o „národní pospolitosti“, s následky vyčleňování těch „ostatních“.
Tehdy se to téměř nikdo neodvážil zpochybňovat, obzvlášť ne veřejně. Mnozí tedy viděli všechno, ale nejednali. „Ale člověk mohl vědět, pokud chtěl“, říká Thamer k vyhlazování těch „druhých“. To se týká především Židů, neboť hlavně na ně se ono veřejné vyčleňování vztahovalo. Koncept výstavy tedy sleduje zviditelnění každodenního života, aniž by zacházel do triviálností.
Prezentace sběratelských kousků, obrazů a filmových sekvencí v provedení architekta Klaus-Jürgena Sembacha přivádí návštěvníka do suterénu Pei-Bau. Úmyslně krátké texty k vystaveným exemplářům přímo vyžadují důkladnější pohled na obrazy a hledání souvislostí ve světě našich rodičů, prarodičů i praprarodičů. Kdo se tomuto citelnému vyzařování dokáže otevřít, nebude se už příliš divit přívržencům, ale bude spíš obdivovat ty, kteří si uchovali přehled, čímž se ocitali ve velice riskantních rolích svého života.
Ale tady jde o národ, který chtěl uvěřit příslibům o solidární „národní pospolitosti“ a doufal ve zcela jednoduchou občanskou bezpečnost i sociální vzestup.
Je ukázán „vůdcův stát“, který využil touhu lidových mas k tomu, aby s masovými inscenacemi, stranickými oslavami i olympijskými hrami v roce 1936, mohl být vytvořen dobrý dojem z úplné shody „národní pospolitosti“ s vůdcem. Díky moderní komunikační technice mohli být v rozhlase, v novinách, ve filmech a v týdenících prezentováni rozjásaní a nadšení dospělí i děti. Běželi za svým „vůdcem“, aby jim s úsměvem podal ruce. Ovšem za touto krásnou fasádou docházelo k neskutečnému násilí na nevinných lidech, k jejich vyhlazování a k mocenským bojům.
Je možno pozorovat, jak se ona doufající „národní pospolitost“ pozvolna měnila v bojující „národní pospolitost“. Muži využívali možnosti růstu v národně socialistické straně NSDAP, u SS i u wehrmachtu, za což se jim od žen dostávalo velkého obdivu. Vedle toho zde byla milionová armáda válečných zajatců, kteří byli obviňováni z teroru. A byli tu Židé, určení k likvidaci. Vyčleněni, zhanobeni, deportováni, zabiti.
Pád říše za sebou zanechal „společnost v troskách“, která chtěla veškerou vinu svést na Hitlera a jeho stranické soukmenovce. Avšak to kolektivní zamlčování vlastního přičinění celou německou společnost velice zatěžovalo, a to jak na západě, tak na východě. O mlčení evropských sousedních států se tady nemluví. I když některé, navzdory podmanění, chovaly k národně socialistickému duševnímu majetku docela sympatie, ale dnes o tom nechtějí nic slyšet. Na okraji se vnucuje myšlenka, že toto je užitečný dar, pokud se Evropa má a chce opravdu stmelit.
Vystavené exponáty ve vitrínách a za stěnami z gázy umožňují téměř bezprostřední prožitek, jenom sahat se na ně pochopitelně nesmí. Přesto má člověk nakonec pocit, jako by se něčeho zúčastnil, byl ve světě, který není prezentován ani jako šedý, jako temný či hrozivý. Ale není ani monumentální. Reakce jednoho návštěvníka z Kolína nad Rýnem: „Zamyšlení se nad větou ‚My jsme ten lid‘ nemůže dojít dostatečně hlouboko a nemělo by se omezovat jenom na nacistický svět.“ To je možná ten nejdůležitější poznatek z pohledu historie.
Deutsches Historisches Museum www.dhm.de
Otvírací doba denně 10 až 18 hodin
do 6. února 2011
