Západní víra i v čínská kultura věří v existenci duše, přebývající uvnitř živých bytostí. Podle některých se takové víře rovněž dostalo vědeckého ověření: ve 20. letech 19. století odhalili holandští fyzici Dr. Zaalberg van Zelst a Dr. Malta, že v okamžiku fyzické smrti ztratí lidské tělo 70 gramů svojí váhy, což podle nich představuje vědecký důkaz toho, že duše po smrti opouští lidské tělo. Otázkou ale zůstává, co se s duší stane poté, co tělo opustí.
Odpověď by mohlo poskytnout několik názorů obhajujících posmrtný život. Kritici se na tento typ víry dívají jako na ztělesnění lidské touhy po životě za hranicemi smrti a naděje, že smrt neznamená konec existence člověka. Čínská lidová moudrost praví: „I když tomu nevěříš, je dobré vědět, co čekat v případě, že tvoje domněnky byly nesprávné.“ Dodnes mělo již mnoho lidí zkušenosti klinické nebo blízké smrti a mnoho jich podalo podrobné zprávy o „návštěvě“ nebe či pekla.
Cesta do světa Sukhavati – ráje Největší blaženosti
Buddhistický mistr Kuanjing z čínského Fujianu měl během svojí meditace v jeskyni v provincii Yunnan poblíž Mile v roce 1967 vidění. Spatřil Bodhisattvu Avalokitéšvaru, božstvo ze světa Sukhavati. Bohyně ho vzala na zdánlivě krátkou cestu skrze tento svět. Jeho návštěva se Kuanjingovi zdála dlouhá jen několik hodin. Ve skutečnosti uběhlo šest let, než se vrátil zpět a procitl v jeskyni, kde meditoval. Mistr Kuanjing některé své zkušenosti zdokumentoval a publikoval je v roce 1987 ve své knize „Cesta do světa Sukhavati“.
Podle jeho vzpomínek ho božstvo nechalo pohroužit se do úplně nového světa, světa zbaveného jevů narození, stárnutí, lakoty, touhy, nemoci a smrti. Tato existence je vyhrazena pouze pro ty, kteří dosáhnou osvícení.
Jeho první zážitek s osvícenými bytostmi bylo setkání se třemi mnichy, kteří byli vysocí více než deset metrů. Jeden z nich upomenul Kuanjinga, aby pomohl svým bližním k opětovnému návratu na jejich věky starou „kultivační“[1] cestu. Lidé musí uvěřit ve vyšší existenci a postupně a úplně se přizpůsobit spravedlivým zákonům těchto vyšších úrovní.
Kuanjing si přál navštívit stvořitele „Čisté země“, Buddhu Amitábhu, a tak se za ním společně s Bodhisattvou vydali. Po cestě uviděl hory nesmírné velikosti. Ale jak se ukázalo, ohromné hory nebyly nic jiného, než prsty na nohou všemohoucího Amitábhy. Náhle se Kuanjing začal zvětšovat, až do výšky Amitábhova pupku. Nyní mohl obdivovat všemohoucího Buddhu. Spočíval na podstavci z nesčetného množství lotosových květů. Na vrcholku každého jednoho květu byla pagoda vydávající světlo milionů různých barev. Samotný Buddha zářil dech beroucími zlatými odstíny. Jeho oči byly jako oceány a podle Kuanjinga, byly také tak velké. Oslněn takovou krásou a dokonalostí vyjádřil svoje přání zůstat. Ale Buddha mu připomněl úkol, který na něj stále čeká – nabídnout lidem cestu ven z jejich těžkostí a problémů a zachránit je.
Ačkoliv je tento svět obyčejnému člověku nepřístupný, říká se, že božstva v nebeských říších odtud pozorují lidstvo, Zemi i celý vesmír. Podle Kuanjingovi knihy existuje věž zvaná „sloup ryzího vidění“, která má schopnost vidět do všech míst ve vesmíru.
Mistr popsal krásu tohoto světa a řekl, že zde neexistuje nic, co by vedlo ke konfliktům a utrpení našeho pozemského života. Byla to cesta do ráje.
Pekelná cesta do podsvětí
Jiný popis se nachází v taiwanské knize z roku 1978; „Cesta skrze peklo“ vypráví příběhy z míst, které jsou protikladem nebes. Spisovatel popisuje strhující scény:
„Začíná to stezkou náhle končící uvnitř hory. Soucitným duším, které učinily ve svých životech mnoho dobrých skutků, je ukázána přímá cesta do nebes, zatímco špatní a zlí lidé, oslepení blýskavým zlověstným světlem, jsou taženi dále a náhle zjišťují, že padají do jámy pod horou, dolů do pekla. Jakmile jsou tam, jsou projednávány jejich případy a oni přijímají tresty tak, jak je stanovil Poslední soud. Trest je vykonáván v několika mučících komorách a je uskutečňován podle toho, jakých zločinů se lidé dopustili během své pozemské existence. Tresty jsou vyměřovány za sebevraždu, interrupci, prostituci, cizoložství, a dokonce i padělání značkových výrobků.
Cizoložníky a prostitutky očekává hrozný trest v pro ně vymezené komnatě. Jejich duše jsou přinuceny plavat ve vířících vlnách výkalů, pod stálou hrozbou utonutí. Mnoho duší zde jednoduše shnije. Trest za plagiátorství je stejně krutý, duše nekalých obchodníků jsou ponořeny do obrovských kotlů vroucího oleje. “
Podle knihy soudci v podsvětí neznají slitování. Všichni zločinci musejí snášet hrozný osud.
Mezi nebesy a peklem nemůže být větší rozdíl. Věřit nebo nevěřit v posmrtný život? Je na každém, aby se rozhodl, čemu bude věřit a čemu ne. Každopádně ti, kdo se nedopouští zločinů, mají svou záchrannou síť.
[1] Kultivace, jako pojem východní kultury, zahrnuje sebezušlechťování, pozvedání morálky a charakteru, konání dobrých skutků, odmítání špatných myšlenek a činů, jde o cestu k duchovnímu osvícení.
