Lidské tělo se skládá z asi 100 bilionů jednotlivých buněk. Zní to neuvěřitelně, že tak mnoho nepatrných, funkčních jednotek metabolismu může vytvořit stroj, který funguje tak účinně a výkonně.
Jak všechny ty buňky vědí, co mají dělat? Jak vědí, jak se mají chovat jedna k druhé? Co se stane, když se vztahy mezi nim zhorší? Studium lidského těla bylo silně ovlivněno vynálezem mikroskopu někdy kolem roku 1800. Předtím se postulovalo, že nemoc se vyvine spontánně, tj., přeměnou, která je nezávislá na jakékoli jiné příčině nebo vnějšímu vlivu.
Dnes nám to připadá směšné, ačkoli před dvěma sty lety svět nic nevěděl o mikroskopu. Bakterie, viry, radiace a karcinogeny nikdo neviděl a nikdo neznal.
Německý patolog Rudolf Virchow (1821 - 1902) objevil, že buňka je nejmenší životaschopná částice těla a vytvořil nové a dodnes trvající představy o nemoci - buněčnou patologii.
Studie nemoci se od té chvíle dala sledovat z úrovně lidského těla a také z úrovně buňky.
Krátce po narození obsadí povrch kůže a pohlavních orgánů řada bakterií, které jsou hostiteli [člověku] prospěšné. Říká se jim komenzální [sdílné] bakterie. Můžete říct, že tihle společníci jsou chápáni jako součást souvztažného celku lidského těla. Zrovna jako malé rybky, které čistí svého hostitele, tyto bakterie jsou pro lidské tělo nezbytné. Jakmile je ale lidská obranyschopnost oslabená, tyto bakterie mohou vstoupit do tkání a způsobit nemoc. V této situaci můžete říct, že byl pozměněn vyvážený vztah mezi bakterií a lidským hostitelem. Tuto změnu může způsobit kombinace vlastností bakterie a vrozených faktorů člověka.
Buňka lidského těla má svůj vlastní metabolismus. Avšak metabolismus lidského těla dostaneme přispěním všech jeho buněk. Bez buněk by žádný tělesný metabolismus nebyl.
Není divu, že harmonické fungování všech těchto buněk je životně důležité pro normální fungování těla. Někdy stačí jen změna jediné buňky a může to dramaticky ovlivnit celé tělo. Tohle se stane, když se začne rozvíjet rakovina. Rakovinná buňka pomalu shromažďuje změny ve své DNA. Tohle může vést k novým vlastnostem, jako nesmrtelnost a uniknutí normální smrti buňky, necitlivost na signály potlačující růst, soběstačnost ve vytváření růstových signálů a někdy k nespoutanému rozmnožování a nakonec šíření.
Z pohledu pozměněné buňky (buněk) se může zdát, že nedělá nic špatného. Žije si lépe, déle a může být plodnější. Z úrovně lidského těla je tohle katastrofa.
Ta buňka má svůj vlastní životní cyklus a smysl existence, jen prostě účel buňky není účelem lidského těla.
Při pohledu zevnitř (pozměněných) buněk se může zdát, že zákony ani logiku neporušily. Zmanipulovaly svůj stav existence do bodu úplné kontroly a seberealizace.
Z pohledu zákonů, které překračují zákony té buňky, nebo z pohledu lidského těla je tohle určitě defekt.
Vlastnosti buněk se teď změnily a budou nevyhnutelně ovlivňovat své vzájemné vztahy se zbytkem těla. Vidíme to jako stlačení, vytlačení a zničení tkáně, nemluvě o metabolických dopadech.
Koncept symbiózy je světu znám už dlouho. Například australští Aboriginové kladou velký důraz na život v harmonii. Zemi vidí jako ústřední a dokonce jako samostatnou entitu.
Je možné, že v nadcházející době budou tyto koncepty stále zjevnější. Jak se svět více globalizuje, lidé a země spolu více vzájemně pracují. Pak budeme muset pracovat více v rovnováze s prostředím a nakonec více v rovnováze se zákony přírody a vesmíru. Je možné, že bude třeba, abychom dosáhli perspektivy, která překračuje tu naši. Překročit cíle, které jsou naše vlastní. Možná perspektivy toho většího metabolismu.
