Je to již skoro půl roku, co začaly povolební tahanice našich politických stran o podobu nové vlády, o řešení politické krize a o nalezení zřejmě neexistujícího kompromisu mezi všemi parlamentními stranami. Ano, záměrně používám slovo všemi – v tomto chaotickém povolebním půlroce jsme totiž mohli vidět znepokojivý jev, který se na naší politické scéně nevyskytl od listopadu 1989. Demokratické strany (s výjimkou strany Zelených) začaly zcela seriózně jednat  s KSČM o různých možných řešeních současné povolební krize.

Cena demokracie

Nabízí se nám otázka: Jakou cenu má pro naše volené zástupce demokracie? Jak moc mysleli vážně svá antikomunistická prohlášení? Jakou cenu vlastně má pro tyto politiky 17. listopad? Bohužel to vypadá, že antikomunistická rétorika některých byla pouze jakousi lacinou vábničkou pro voliče. Na místo antikomunismu po volbách nepozorovaně nastoupil nezdravý pragmatismus, koneckonců vzhledem k rozložení sil ve sněmovně by se z čistě matematického hlediska mohlo zdát, že KSČM drží ve svých rukou jeden z možných klíčů k řešení povolební situace. Vzhledem k tomu, že téměř všechna ostatní řešení buď selhala, nebo jejich vyhlídky na úspěch vypadají mizivě, je možnost komunistických hlasů pro všechny lákavá.

Podle mého názoru se právě v této době ukazuje to, do jaké míry mysleli někteří naši politici svůj předvolební antikomunismus od srdce. Bohužel, zdá se, že „řešení komunistické otázky“ po listopadu 1989, kdy se jednalo podle zásady „s komunisty se nemluví“ skutečně není trvalé a že právě nadešla doba, kdy se najde někdo, kdo bude schopen zpochybnit společenskou nebezpečnost dnešního českého komunismu a s komunisty začít otevřeně jednat. Někdy se skoro zdá, jako by se schylovalo k opakování tragédie poválečného Československa…

Proč říct NE?

V dnešní době je skutečně vysoce nepravděpodobné, že by se Česká republika mohla vrátit do poměrů před listopadem 1989. Proč tedy říci KSČM ne? Předně proto, že KSČM představuje politickou stranu, která se otevřeně hlásí k myšlenkám, které hlásají  zničení a přetvoření všeho, co lidstvo odlišuje od zvířat. Proto, že KSČM se svým vystupováním i chováním nápadně podobá KSČ před jejím únorovým pučem (tehdy se KSČ také tvářila jako demokratická strana, mluvila o jakési „československé cestě k socialismu,“ Klement Gottwald se dušoval, že komunisté jsou zásadně proti znárodňování apod.) a hlavně proto, že český a slovenský národ řekli v listopadu 1989 jasné ne komunismu v naší zemi a všemu, co představuje.

Zajímavý je například pohled dnešní KSČM na období komunistické diktatury, konkrétně na otázku znárodňování (z dokumentu KSČM „Analýza příčin a důsledků 17. listopadu 1989“): „Šlo o výsostně demokratické akty, které spolu s demokratickými akty v kultuře otevíraly cesty pro prohloubení revolučních změn a pro jejich stabilizaci.“ Myslím, že to další komentář nepotřebuje.

Naši politici by se neměli dívat jen na „zadání voličů“ z těchto voleb a omlouvat své jednání volebními výsledky. Měli by také pamatovat na „listopadové zadání“ většiny celého národa, který se tehdy nedělil na pravici a levici, ale na obyčejné lidi a komunistickou minoritu.