V neděli 8. října začala v 17:00 v Polském institutu v Praze veřejná dvouhodinová panelová diskuze na téma Bělorusko mezi Evropou a Ruskem. Setkání pořádala Nadace Forum 2000 a Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), diskusi moderoval profesor Petr Mareš z AMO (ČR) a hosty byli Alexander Milinkievič, vůdce demokratické opozice v Bělorusku (kandidát na prezidentskou funkci v r. 2006) a Bronislaw Geremek, bývalý ministr zahraničí z Polska.
Témata, jimiž se setkání zabývalo, byly otázky současného směřování Běloruska, otázky moci, mezinárodních tlaků a vlivů, Rusko-Běloruské vztahy, vztahy Bělorusko-EU, současná situace a krátkodobé perspektivy. Jako témata byly položeny otázky, zda patří Bělorusko do Evropy, nebo zda se stane Bělorusko součástí Ruska či sjednocené Evropy.
Po zahájení prof. Mareš předal slovo Alexanderu Milinkieviči. Ten nadnesl otázky, které na podobných setkáních nejčastěji zaznívají - má Bělorusko ještě svůj jazyk? Měli někdy Bělorusové ve své historii svoji vlastní státnost? Kvůli odpovědi na tyto a další otázky provedl řečník přítomné exkursí do Běloruské historiie a do hlavních vlivů, které zde zasahovaly a ukázal Bělorusko jako pokrokový státní útvar, který jako jeden z prvních států měl pokrokovou ústavu.
Skutečné historii se ale současný režim brání a učebnice a knihy o historii, vydané počátkem 90. let, stáhnul z knihoven a vrátilo se tam sovětské pojetí literatury a historie. Likvidace vzdělanosti a intelligence byla vždy jedním z účinných nástrojů, jak potlačit běloruský národ. Lukašenkův režim se snaží běloruské (a jakékoliv jiné - litevské, polské) uvědomění ve státě potláčet.
Alexander Milinkievič o situaci v Bělorusku říká, že Lukašenko měl snahu dostat se do Kremlu v době, kdy bylo zřejmé, že Boris Jelcin bude odcházet. Lukašenko navázal velmi úzké vazby se současným Ruskem, od kterého Bělorusko kupuje za velmi nízké a extrémně výhodné ceny ropu a zemní plyn. To je důvodem tzv. ekonomického zázraku. Také většina hospodářských kontaktů směřuje do Ruska. Ekonomika Běloruska je tak zcela závislá na Rusku i pro izolaci Evropy, i proto, že současná průmyslová produkce dříve industriálního Běloruska se již velmi těžce exportuje a prodává.
Bronislaw Geremek se při popisu současného Běloruska a jeho vtahů dotkl toho, že povědomí národní identity se probouzí nejen v Bělorusku, ale začínají jej vnímat i v Evropě. Ta byla zpočátku rozpačitá a vnímala Bělorusko spíše jako součást Ruska. Nyní už tomu tak není a je to zásluha běloruské společnosti, která se pozvolna probouzí. Dříve chtěli Bělorusové patřit ekonomicky (nikoliv politicky) k Rusku. Nyní se věci obrací, protože Bělorusko má platit stejné ceny za plyn a Bělorusové tak nevidí důvod, proč k Rusku patřit. Plyn a ropa se nyní staly nástrojem politiky. Je to ovšem i vliv tlaku Evpropy, která chce stejné podmínky pro všechny.
Mezi otázkami, které padly, byla i otázka, co můžeme udělat a jak můžeme pomoci? V odpovědi byl uveden příklad, že když byli studenti demonstrovat a přespávali ve stanech na náměstí, běloruská KGB ani policie si nedovolila zasáhnout, dokud tam všude byli reportéři a fotografové. Ale pak většina novinářů přejela na Ukrajinu, protože tam byly parlamentní volby. "Slyšel jsem na vlastní uši, říká Bronislaw Geremek Alexander Milinkievič, jak šéf policistů v civilu říkal svým podřízeným na náměstí: Dělejte si co chcete, ale nesmí být ani jedna fotka.
Brusel ještě nenašel způsob, jak podporovat demokratizaci země, jak podporovat opozici. Říká, že se nemůže vměšovat do politiky a že může podporovat jen oficiální policické organizace, ale ty neexistují, jsou zakázány, stejně jako ostatní demokratické způsoby opozice. Jde tedy spíš o politickou válku za demokracii, za pravdu, boj se lží a útiskem. V tom je situace odlišná např. od Ukrajiny - tam byla nedokonalá demokracie, u nás je diktatura, říká Alexander Milinkievič. Polská Solidarita ve svém boji podporu měla a dostávala a i my bychom měli najít způosby a možnosti takové podpory běloruské opozici. Jaké to jsou? Jsou to např. víza - měly by být nejlépe zrušena, nebo by se měla vydávat zdarma, aby studenti mohli vidět skutečnost (Západ je líčen v Bělorusku jako nepřítel a Lukašenko se snaží zemi izolovat). Alexander Milinkievič říká: ¨"Když mluvíme o ekonomických sankcích, já jsem vždy proti - postihnou jen chudé lidi, jsem pro sankce politické. Tj. pomáhat lidem, organizacím, médiím a tisku - my jsme tu téměř v podzemí, bez oficiální registrace."
Otázka - co může udělat běloruská mládež?
Odpověď: Především učit se, učit se, učit se. Mládež je budoucnost Běloruska. Politikové se zajímají o to, co je na prvních stránkách novin. My ale máme svoji práci, nemůžeme každý den jít, bojovat a demonstrovat. Musíme Bělorusko připomínat.
V diskuzi byla velmi vyzdvižena zvláště svoboda tisku a medií, které by měly podávat pravdivé informace. Pravdy se režim bojí a tak svobodná media neexistují a lidé dostávají obraz Běloruska i světa trvale pokřivený propagandou.
Tato a další témata zazněla v plném sálu Polského institutu v Praze a znovu tak připoměla důležitost zajímat se o demorkatizaci i v jiných zemích v Evropě i mimo ni. Země je už natolik malá a globalizovaná, že každý je nám sousedem
