Zdraví

Může chůze naboso opravdu zlepšit zdraví?

2019-07-22T08:07:38+00:00

Když se nad tím zamyslíte, je až neuvěřitelné, že něco tak jednoduchého a relativně malého jako naše chodidla dokáže unést celou tělesnou váhu dospělého člověka. A když uvážíme, jak jsme na svých chodidlech závislí, stojí za to zamyslet se nad tím, jak se o ně staráme.

Ovšem vědět, co je pro naši chůzi nejlepší, není vždy tak zřejmé. Někteří lidé doporučují tzv. minimalistické boty, které vyrábí některé sportovní značky. Tyto boty mají tenkou, ohebnou podrážku a nízký podpatek. Další lidé jsou dokonce toho názoru, že pro nohy i celkové zdraví je nejlepší, když chodí úplně bosky.

My se dnes podíváme na možnosti, které existují a co na to říkají vědci.

Začneme u dětí. Co je nejlepší pro ně? Jak vám každý rodič potvrdí, kdyby děti nemusely, pravděpodobně by obuv vůbec nikdy nepoužívaly. Ostatně chození naboso je pro jejich vývoj nesmírně důležité. Děti objevují svět dotykem a chodidla nejsou žádnou výjimkou.

Čtěte také: Kontakt člověka se zemí může sloužit jako léčebný prostředek

Když děti chodí, běhají (a padají) po domě a na dvoře, rozvíjí se jim na nohou důležité svalstvo, které jim pomáhá při získávání rovnováhy a stability.

Bez takovýchto zkušeností nikdy nedostanou šanci „postavit se na vlastní nohy“ a to doslova. Jak uvedl pediatr Ali Khosroabadi v relaci The Doctors, „chodit pár hodin (denně) bosí je pro chodidla opravdu dobré, hlavně pro děti“.

Sám nechává své ratolesti, aby si po domě běhaly bosky a mohly si tak vybudovat potřebné svalové skupiny.

Bosé běhání

Zatímco chodit doma bosky je očividně dobrý nápad, prohánět se bez bot venku je stále předmětem diskuzí.

Lidé pobíhali bosky celá tisíciletí, a i my jsme v poslední době svědky zvýšeného zájmu o „přirozené běhání“. Jeho zastánci tvrdí, že nejlepší maratonci všech dob, od starých Řeků, kteří zavedli Olympijské hry, až po moderní šampiony z Etiopie, Keni, Indie či Jižní Afriky, běhali bez obuvi.

Bosí běžci často tvrdí, že zranění obutých běžců jsou způsobená tím, jak boty kazí přirozený styl chůze či běhu. Jenže co se všemi těmi věcmi na zemi, které nás mohou zranit? Přece jen už nežijeme v době, kdy by kolem nás byla jen hlína a kamínky a naše chodidla jsou měkká, nezvyklá na přímý kontakt s tvrdou zemí.

Tady přicházejí na řadu „minimalistické boty“, které mají tenkou podrážku a chrání chodidlo před pořezáním, propíchnutím a nebezpečnými předměty na zemi.

Další možností jsou tzv. „barefoot“ neboli „bosé“ boty, které mají ultratenkou vrstvu podrážky, pouhých 3–6 milimetrů, a kdy je noha v naprosté rovině bez zvýšeného podpatku. Taková obuv dobře imituje chůzi naboso a rovněž ochraňuje před zraněním.

Bosá chůze venku

V poslední době se hodně hovoří nejenom o bosém běhání v rámci tréninku atletů, ale také o chůzi naboso v běžném životě. Koneckonců kdo by nemiloval procházet se naboso v písku po pláži nebo v husté zelené trávě? A možná jste si ve vašem okolí dokonce všimli někoho, kdo si vykračuje neobutý i po městě, v tramvaji nebo v kanceláři.

Chůze naboso má údajně prospívat fyzickému i duševnímu zdraví. Jak může mít chůze bez bot tak velký dopad na zdraví? Je to dáno jevem zvaným „uzemnění“.

Podle studie publikované v časopise enviromentálního a veřejného zdraví má „uzemnění“ na svědomí řadu zdravotních přínosů, od lepšího spánku a vzpřímenějšího postoje přes lepší krevní oběh, až po úbytek bolesti. Jiné definice uvádějí, že jde prostě o fyzické propojení lidského těla se zemí.

Vědci, kteří uzemnění testovali, se domnívají, že tyto pozitivní účinky pocházejí z toho, jak chodidla ze země vstřebávají přirozené elektrony. Podle profesora kineziologie a neurovědy, E. Paula Zehra z kanadské University of Victoria, zlepšuje bosá chůze naši orientaci v prostoru, protože z obnažených chodidel se lépe přenáší signály do mozku.

Boty tuto zpětnou vazbu do velké míry ničí, píše server LiveScience. Podle vědců chůze v botách sice změkčuje prvotní dopad kroku, ale o to více zatěžuje klouby.

Bosí, leč s rozumem

Většina obyvatel velkých měst je čím dál víc odříznuto od přírody a sundat si boty jim tudíž umožňuje „spojit se“ se zemí. Teď, když víme, že chůze naboso je zdravá, měli bychom se tedy všichni vyzout a začít opět chodit bosky?

Ne tak úplně, alespoň odborníci před tím varují. Terén většiny měst sestává z tvrdého povrchu jako asfalt nebo beton, ani nemluvě o střepech a jiných nástrahách na cestách.

Takže odpovědí je nosit co nejpřirozenější boty, které kopírují klenbu nohy a vždy, když to jde a prostředí to dovoluje, obuv odhodit úplně, například doma, na zahradě nebo v parku. Jen to dělejte postupně, aby si kůže na chodidlech a svalstvo dolních končetin zvykli a vy jste si zbytečně neublížili.

Rovněž je třeba si uvědomit, že pro lidi s vadami dolních končetin může bosá chůze představovat riziko zhoršení daného problému.

Chodit neustále bosky možná není realizovatelné, ale už to, že to uděláte pouze na pár minut či hodin denně, vám může vylepšit nejenom náladu, ale i zdraví.

Původní článek v angličtině byl zeditován a doplněn českou redakcí.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Tvarohové knedlíky s borůvkami

2019-07-17T11:16:40+00:00

Recept na nekynuté borůvkové knedlíky, nebo spíše taštičky, které vám nyní představíme, je jednoduchý, časově nenáročný a vděčný. Jinými slovy, vaše rodina či přátelé si je zamilují a vy budete stát na piedestalu slávy.

Doba přípravy i vaření vám dohromady zabere 30-45 minut (dle šikovnosti). Recept je pro 3 osoby.

Ingredience

250-270g polohrubé mouky
250g jemného tvarohu
1 vejce
špetka soli
3 lžíce oleje
cca 200g borůvek
moučkový cukr
máslo

Postup

V míse smícháme mouku, tvaroh, vejce, sůl a olej a uhněteme těsto. Mělo by být vláčné a zároveň by se nemělo lepit (kdyby se těsto lepilo, přidejte opatrně trochu mouky navíc a opět prohněťte).

Podkladovou desku poprášíme moukou a těsto vyválíme válečkem na rovnoměrnou tloušťku 2-3 mm (pro méně zkušené je lepší rozdělit těsto před válením na dvě půlky a vyválet každou část zvlášť kvůli velikosti). Poté z těsta vykrájejte kruhy – použijte k tomu obrácený hrníček nebo širší sklenici. Jen tak mimochodem, tohle je dobrá zábava pro děti. :) Zbytky těsta slepíme dohromady a znovu vyválíme a povykrajujeme.

Mezitím si připravíme borůvky, omyjeme je od nečistot a lístků a necháme okapat. Nejlepší je to udělat dostatečně dopředu anebo okapané borůvky položit ještě na ubrousek. Mokré borůvky by totiž mohly působit potíže při plnění a taštičky by se nám mohly odlepovat. Před plněním taštiček lesní plody smícháme s práškovým cukrem (pocitově), protože samy o sobě nejsou dostatečně sladké.

Na vykrojené těsto naklademe borůvky s cukrem tak, abychom byli schopni těsto spojit. Spoje dobře zmáčkneme, aby se nerozpojily.

Mezitím si necháme sevřít vodu, ať se nepřipravujeme o čas. Knedlíky/taštičky vložíme do vařící vody. Jakmile se začnou ve větší míře vynořovat na hladině, vaříme ještě další 3 minuty. Poté je z vody vytáhneme nebo vodu z hrnce slijeme.

A pak šup na talíř, posypeme práškovým cukrem a polijeme rozpuštěným máslem. Dobrou chuť!

Tip: Pro hodně mlsné jazýčky doporučujeme podávat se šlehačkou. A pokud máte borůvek více, můžete je rozmačkat nebo rozvařit s cukrem a ještě jimi přelít knedlíky.

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Proč děti potřebují při hře riziko, strach a vzrušení

2019-07-12T14:27:39+00:00

„Opatrně!“ „Tak vysoko ne!“ „Už s tím přestaň!“

Často slýcháváme znepokojené rodiče, jak své děti při hraní nabádají k bezpečnosti. Nedávné výzkumy však ukazují, že takový přístup je zbytečně přeopatrný a že děti potřebují víc příležitostí, aby do svých venkovních hrátek vměstnaly více rizika.

Mají-li děti při hraní pocit riskování, je to pro ně napínavější a víc strhující, a ony si tak mohou lépe prověřit své hranice a balancovat na hraně nejistoty. Lezou po stromech, staví si pevnosti, toulají se s kamarády po okolí a hrají bojovky.

Výzkum ukazuje, že takové hraní vede ke zvýšené fyzické aktivitě, k rozvoji sociálních dovedností, lepšímu rozhodování o rizicích, větší odolnosti a silnějšímu sebevědomí. Když sledujete děti, jak si hrají, intuitivně vás napadne, že tyto závěry vědců jsou logické.

Je důležité si uvědomit, že rodiče ani odborníci nejsou ti, kdo rozhodují, jaká hra je pro konkrétní dítě riskantní. Děti musí dostat duševní i fyzický prostor, aby samy přišly na to, jaká míra rizika je dobrá a jaká ne. Musí to být dost troufalé na to, aby to vnímaly jako dobrodružné, ale zase ne natolik riskantní, aby je to příliš vystrašilo.

Za roky praxe jako výzkumnice na prevenci zranění jsem si dobře vědoma toho, co se může zvrtnout a jak tomu zabránit, ale protože mám zároveň doktorát z vývojové psychologie, obávám se, že necháváme své děti v přílišném bezpečí.

Zabraňovat dětem, aby prozkoumávaly nejistotu, může mít na jejich zdraví a vývoj nechtěné negativní následky, kupříkladu úzkost a fóbie nebo sedavý životní styl.

Zabraňovat dětem, aby prozkoumávaly nejistotu, může mít na jejich zdraví a vývoj nechtěné negativní následky. (Alex Smith / Pexels)

Obavy rodičů

Řada rodičů, s nimiž jsem při svém výzkumu hovořila, uznává důležitost rizika při hraní, ale ta je přebita strachem z možného zranění nebo únosu.

Další, čeho se rodiče bojí je, že je někdo nahlásí úřadům za to, že přivádějí děti do nebezpečí. Takového obavy přispívají k přeopatrnosti a nadměrné kontrole dětí.

Nedávno se však ukázal zase opačný trend, kdy se rodiče bojí, že jejich potomek je příliš plachý a nemá v životě dost rizika. Tito rodiče chtějí vědět, jak by mohli do her svých ratolestí zavést silnější faktor rizika.

Takový přístup mě děsí stejně jako nadměrné ochranářství. Oba dva přístupy mohou totiž zvyšovat riziko zranění a ublížit dětem, protože neberou v potaz schopnosti a preference dítěte.

Jak se toho děti mají o sobě a o životě dozvědět víc, když nad nimi pořád stojí rodič a povídá jim, co a jak mají dělat?

A co úrazy?

Nikdy nebylo bezpečnější být v Kanadě dítětem než dnes. Pravděpodobnost úmrtí v důsledku zranění je 0.0059 procent. Hlavní příčinou smrti jsou silniční nehody a sebevraždy, ne hry venku.

Vlastně je větší pravděpodobnost, že děti budou muset vyhledat lékařské ošetření při organizovaných sportech než u nevázaného hraní. Stejně tak pravděpodobnost únosu cizí osobou je tak malá, že ji statistiky neberou ani v potaz.

Odborníci na dětskou úrazovost se ve snaze o zachování rovnováhy snaží zavést přístup, který bude pro děti ne co nejbezpečnější, ale pouze tak bezpečný, jak je nezbytně nutné.

Vlastně je větší pravděpodobnost, že děti budou muset vyhledat lékařské ošetření při organizovaných sportech než u nevázaného hraní. (Skitterphoto / Pexels)

Děti jsou z podstaty schopné

Riskantní hry jsou důležitou součástí lesních školek a dalších institucí v Kanadě i zahraničí. Například ve Velké Británii si děti v lesních školkách staví bunkry, lezou na stromy, používají nástroje a zakládají oheň – to vše pod pečlivým dohledem.

Ředitel jedné školy na Novém Zélandu se rozhodl, že jeho žáci nepotřebují žádná pravidla. Žáci měli dovoleno lozit na stromy, stavět pevnosti, jezdit na kole, zkrátka cokoliv si usmysleli.

Jeho škola byla součástí velké studie, která zjistila, že žáci, kteří mají dovoleno riziko při hraní, jsou šťastnější a není mezi nimi tolik šikany jako na školách, kde tento přístup nepoužívají.

Když vidíme děti, jak si hrají a riskují při tom, uvědomíme si, že jsou daleko schopnější, než si myslíme. Dokonce i hodně malé děti, když dostanou šanci, vykazují jasné schopnosti samy vyhodnocovat rizika a přijít na své vlastní limity.

Stačí otevřít oči a být ochoten spatřit to, co je před námi. A co je nejdůležitější, ustoupit stranou a dát dětem šanci, aby zkoušely věci samy. Potenciál pro učení je obrovský.

Když vidíme děti, jak si hrají a riskují při tom, uvědomíme si, že jsou daleko schopnější, než si myslíme. (Leah Kelley / Pexels)

Co má rodič dělat?

Nastavět zbytečné zábrany pro hraní dětí nebo je naopak příliš do něčeho tlačit, to obojí je problematické.

Naše role jako opatrovníků dětí je dát jim svobodu, aby samy bádaly a hrály se podle vlastního uvážení, zatímco rodiče dohlíží na skutečná nebezpečí, která by mohla pro bezpečnost dětí znamenat vážnou a reálnou hrozbu.

Jak to vypadá v reálném světě se liší dítětem od dítěte v závislosti na jejich stupni vývoje, osobních preferencích a kompetencích. Například hrát si na místech, kde je možnost ztracení se, je běžné pro děti všech věkových skupin: předškolák ukrývající se v křoví si připadá jako dobrodruh v džungli, zatímco jeho rodiče na něj dohlíží, ale přitom mu poskytují pocit nezávislosti.

U starších dětí se může jednat o prozkoumávání okolí s kamarády. Rodiče jim v tom mohou pomoci tím, že v nich postupně vybudují dovednosti potřebné pro dodržování bezpečnosti silničního provozu.

Pro rodiče, kteří mají problémy najít tu správnou rovnováhu, jsme u nás vyvinuli internetový nástroj OutsidePlay.ca (v angličtině), kde pomáháme rodičům zvládat jejich strach a vymyslet plán dětských aktivit, kde se bude více riskovat.

Obvykle jde jen o to se naučit, jak dětem při hraní ustoupit z cesty. Změna může být zcela prostá od počítání do třiceti, než zasáhnete, až po to dát jim volnou ruku, aby se rozhodovaly samy. Rodiče jsou často překvapeni tím, co uvidí.

Mariana Brusonniová je docentkou pediatrie na University of British Columbia v Kanadě. Článek byl převzat z portálu The Conversation. Přeložil Ondřej Horecký

Čtěte také: Nechte děti hrát si venku, je to pro ně ten nejlepší lék

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Nechte děti hrát si venku, je to pro ně ten nejlepší lék

2019-06-23T21:39:28+00:00

Co kdyby existoval jednoduchý, levný a zábavný způsob, jak vyřešit některé z velkých problémů, jimž dnes lidstvo čelí? Co kdyby to mohlo zlepšit zdraví dětí, pomoci jejich rozvoji a duševní vyrovnanosti?

Představte si řešení, které by mohlo učinit přítrž současné epidemii obezity, úzkosti a depresi mezi dětmi a mladistvými. Představte si, že by toto řešení mohlo přispět k lepšímu duševnímu zdraví, k větší tvořivosti, a dokonce k lepším výkonům ve škole.

Zároveň by mohlo snížit výskyt alergií, astma a dalších problémů s imunitou. Mohlo by napravit zrak. Mohlo by podpořit kulturu udržitelnosti a ekologický přístup k Zemi. Mohlo by zpříjemnit život ve městech zlepšením sousedských vztahů a vzájemnou sounáležitost.

Nejde přitom o žádný nákladný zásah a rodiče k tomuto kroku nemusí své děti nutit, na rozdíl od domácích úkolů nebo konzumace zeleniny. Místo, aby se toho děti bály, uvádějí, že jsou díky němu šťastnější a snaží se čas takto strávený prodloužit na maximum.

Co je tedy ten zázračný nástroj? Hraní si venku.

Kouzlo hraní si venku

Řada z nás má s poustu krásných vzpomínek na to, jak jsme si jako děti hrávaly se svými vrstevníky venku, kde jsme si samy, bez dozoru dospělých, stanovovaly vlastní pravidla.

Stačí se vybavit tyto vzpomínky, abychom si uvědomili, jak cenné okamžiky to byly a jak mohly ovlivnit náš vývoj a naše zdraví. Výzkumy teď prokazují naše domněnky a potvrzují rozsáhlé a rozmanité přínosy hraní si venku.

(volné dílo)

Hraní si venku není to samé jako hraní si uvnitř. Trávit čas venku, zejména v přírodě, přináší jedinečné výhody. Nechají-li se děti hrát podle jejich představ a v podnětném prostředí, mají víc pohybu, méně posedávají a déle si hrají.

Jednou z výhod je, že se zašpiní a jsou vystaveny mikrobům, kteří jim pomohou vybudovat si lepší imunitu. Děti si samy stanoví cíle a přijdou s kroky, jak těchto cílů dosáhnout, což jim pomáhá vybudovat si schopnosti jako sebeovládání, řízení, samostatné uvažování, lepší paměť a další.

Děti se učí, budují si odolnost a rozvíjejí si sociální dovednosti. Získávají schopnost vyhodnocovat rizika a postarat se o své bezpečí. Jejich zrak dostane trénink potřebný k boji s krátkozrakostí.

Děti si hrají u moře. (Ben Kerckx z Pixabay)

Dnes znovu objevujeme kouzlo hraní si venku. Státní úřady na něj pohlížejí jako na způsob, jak mít aktivnější děti a snížit obezitu. Školy a školky ho vidí jako způsob, jak podpořit teoretické a sociálně-emocionální učení. Firmy ho považují za dobrý způsob, jak děti připravit na budoucí povolání, kde se bude klást důraz na kreativitu, empatii a spolupráci s druhými. No a pro děti je to zábava přinášející pocit volnosti.

Dospělí se musí přestat bát

K hraní si venku je třeba tří klíčových věcí: čas, prostor a svoboda. Jestli si děti mají hrát venku, potřebují čas. Pro školy to znamená nastavit rozvrh tak, aby se děti každý den dostaly ven a najít možnosti, aby se dalo učit i venku, přičemž domácí úkoly by se měly omezit. Doma to znamená odložit obrazovky a zkrátit čas určený na pevně dané pravidelné aktivity.

Děti potřebují na hraní kvalitní venkovní prostory, ale to nemusí znamenat výstavbu nákladného hřiště s drahým vybavením. Znamená to vytvořit místa, kde se budou dobře cítit všechny děti, bez ohledu na své schopnosti a původ.

Děti potřebují místa, která mohou brát za své a která si přetvoří k obrazu svému. Proto by tam měly být i části, které lze přemisťovat jako klacky, kameny, voda nebo krabice. Děti už samy zapojí svou představivost, aby těchto nástrojů plně využily.

Jako tyto děti z amerického Washingtonu ve 30. letech 19. století si dřív hrávaly všechny děti na světě. (Carl Mydans, volné dílo)

Ve městech to znamená být připraven na to, že si děti mohou hrát všude, nejenom v parcích a na hřištích, a také jim to umožnit. Musíme navrhovat města, která budou přátelská pro děti, kde se budou děti cítit vítány a kde bude snadný přístup k přírodě.

A nakonec tu máme svobodu. Tou největší překážkou toho, aby si děti mohly hrát podle svého, jsou dospělí. Musíme opustit přehnaný strach z toho, že se zraní nebo je někdo unese a uvědomit si, že přínosy hraní venku daleko předčí rizika.

V mé laboratoři jsme vyvinuli nástroj pro rodiče, kde si mohou vyhodnotit rizika hraní venku. Naleznete ho na OutsidePlay.ca.

Jak podpořit děti, aby se hrály venku? Může to být velice prosté a levné. Stačí jen otevřít vchodové dveře. Zkuste se zamyslet, co můžete každý den udělat proto, aby si dítě či děti ve vašem okolí hrály venku.

Když na tom zapracuje každý z nás, můžeme tuto ohromně důležitou činnost navrátit zpět do společnosti, aby se stala každodenní součástí života všech dětí bez ohledu na věk, původ, pohlaví či schopnosti.

Mariana Brussoni je docentkou na katedře pediatrie na Fakultě populace a zdraví veřejnosti při University of British Columbia v Kanadě. Tento článek byl původně publikován na portálu The Conversation.

Redakční úprava a překlad původního článku newyorské redakce: Ondřej Horecký

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Sociální fobie – za nárůstem strachu ze styku s lidmi je moderní životní styl, míní odborníci

2019-06-23T15:20:56+00:00

My všichni potřebujeme být někdy sami, nicméně jako lidé jsme hlavně společenští tvorové. Propojení s druhými nám přináší pocit radosti a naplněnosti v životě.

A právě proto může být sociálně-úzkostná porucha, také známá jako sociální fobie, tak devastující. Tento zdravotní problém může proměnit běžný společenský kontakt na ponižující a traumatický zážitek.

Začíná to jako obava a marným hledáním slov. Následuje panika a postupem času dochází k rostoucímu pocitu méněcennosti.

Publicistka a redaktorka Jazmin Cybulskiová bojuje se sociálně-úzkostnou poruchou většinu svého života. Při společenských událostech popisuje nepříjemné pocity, které nedokáže ovládat. Když ji úzkost popadne, její řečnické schopnosti ji opouštějí. Někdy k tomu dojde, když je v místnosti plné lidí, jindy to může být i při kontaktu s jednou osobou, kterou obdivuje.

„Je to jako by se mi odpojil mozek a nejsem schopná v dané situaci jednat, i když vnitřně bych se do ní ráda zapojila. Chci tam být, ale mozek mi to plně nedovolí,“ vysvětluje Cybulskiová.

Shaun Walker, zakladatel marketingové agentury, trpí sociální fobií už od dospívání. Přestože pochází z rodiny extrovertů, sám je introvert, a říká, že má pocit, že s ním něco není v pořádku, ale neví, co s tím.

„Byl jsem s tím u psychologa a teď beru léky, což mi sice pomáhá s úzkostí, ale stejně jsem někdy ze sebe zklamaný, jak se chovám ve společnosti. Chci víc mluvit, opravdu chci, ale nemluvím. Nevím, co říct, nebo mě svazují předchozí zkušenosti,“ popisuje Walker.

Podle terapeuta a klinického sociálního pracovníka Jonathana Berenta z New Yorku jde u lidí se sociální fobií o běžné stavy. Berent strávil posledních čtyřicet let snahou o pochopení sociálně-úzkostné poruchy a o její vyléčení. Je autorem tří knih a se svými metodami sbírá úspěchy u řady pacientů.

Strach ze ztrapnění

Nízká sebedůvěra a pocit, že o něco přicházejí, jsou u jeho pacientů normální, ale odpoutat se od takového uvažování jim přijde jako nesmírně těžká úloha. Aby se vypořádali s bolestí ze společenského styku, tito lidé se často vůči vnějšímu světu obrní.

„Jako způsob obrany se pacienti naučí odstřihnout se od myšlenek a pocitů, které s úzkostí souvisejí. Tento odstup vede k vyhýbání se lidem a potlačovaným emocím, a to pak negativně obíhá v začarovaném kruhu,“ popisuje Berent.

Pro osoby se sociální fobií je velmi obtížné se projevit ve společnosti ostatních. (Unsplash)

Uvádí se, že sociálně-úzkostnou poruchou trpí až 7 procent lidí ve světě, ale skutečný počet může být daleko vyšší. Odborníci se domnívají, že spousta případů není diagnostikováno, protože osoby, které těmito stavy trpí, se stydí vyhledat pomoc.

Jednou z forem sociální fobie, s níž se často setkáváme, je strach z mluvení na veřejnosti. Když se oči a uši všech soustředí na váš proslov, pro většinu z nás je to silně znervózňující.

Sociálně-úzkostnou poruchu si lidé často pletou s nesmělostí, ale tady nejde o plachou a tichou povahu, nýbrž o neustálý strach z toho, že vás někdo zesměšní nebo odmítne. Jde o přehnané přemítání nad tím, co říct, abyste se vyhnuli tomu, že se ztrapníte.

Výsledkem jsou klasické příznaky ztrapnění, jako červenání se, koktání a pocení. V přítomnosti lidí se zdá, že všechny vaše přebrepty a podivné chování jsou znásobeny, mysl je jako vymetená a sebedůvěra na bodě mrazu.

Bohužel neexistují žádné statistiky ohledně nárůstu sociální fobie, ale terapeuti hlásí přibývající množství lidí, kteří s tímto duševním problémem bojují. Cybulskiová věří, že v tom hraje roli kulturní tlak.

Úzkostný Ilustrační záběr. (Unsplash)

„Všem je nám předhazováno, že musíme být ve všem nejlepší, ale nikdo není dokonalý a toto očekávání ničí mnoho lidí…Nechceme, aby si o nás druzí mysleli, že jsme nedokonalí, ale ten strach ze selhání způsobuje, že stejně selžeme,“ říká publicistka.

Ve společnosti, která klade důraz na soupeřivost, zvyšující se produktivitu a vzorové vystupování, se úzkost ze ztrapnění projevuje velmi silně.

„Lidé, co tím trpí, umírají strachy, že se ztrapní. Například jedna žena, co skoro zemřela na rakovinu vaječníků, mi povídá: ,Radši bych byla zpátky na chemoterapii než mluvila před lidmi. Proč? Protože u rakoviny nezažíváte posuzování´,“ líčí terapeut Berent.

Role technologií

Moderní technologie život se sociální fobií usnadňují, protože udržují lidský kontakt v bezpečné vzdálenosti. Lidé trpící sociálně-úzkostnou poruchou mají čas v klidu si promyslet, co říct, vyhnout se trapnému tichu nebo nežádoucímu chování.

Komunikace přes internet lidem se sociální fobií vyhovuje, protože jim dává dost času na promyšlení reakce, ale skutečnému kontaktu tváří v tvář se nevyrovná a uživatele může naopak ještě více uzavírat do jejich vlastního světa. (Pixabay)

Psycholožka Laura Chackesová uvádí, že sociální média jsou pro nervózní lidi někdy jedinou cestou, jak být s druhými v kontaktu. Jenže tato strategie se nemusí vyplatit, protože i ve virtuálním životě může člověk zažívat pocit osamocení nebo se setkat s kybernetickou šikanou.

Navíc podle Berenta začínají u lidí díky narůstající závislosti na technologiích zakrňovat nervové dráhy potřebné pro základní společenské dovednosti jako je verbální komunikace. „Stává se z toho epidemie,“ poznamenává terapeut.

Jak porazit úzkost ze styku s lidmi

Sociální fobie nezmizí jen tak sama od sebe. Terapeuti i osoby, které jí trpí, se shodují, že k nápravě je potřeba postavit se svému strachu.

Jinými slovy, i když je vám to nepříjemné, musíte se přestat cyklovat s myšlenkami na to, co si o vás myslí druzí, a vyrazit ven mezi lidi. Můžete začít pozvolna, například tím, že se zeptáte kolemjdoucího na cestu, a postupně se propracovat k náročnějším úkolům, kupříkladu vyrazit do společnosti s kolegy či kolegyněmi z práce nebo uspořádat párty u vás doma.

Konvenční řešení sociální úzkosti spočívá v kongitivně-behaviorální terapii s možností medikace, pokud bývají pocity úzkosti velmi silné. Ale Berent se domnívá, že tato metoda se nedostane až na kořen problému, jímž je zlost a její vztah k fyziologii.

Jeho názor vychází z díla zesnulého doktora Johna Sarna, který působil na lékařské fakultě při New York University jako profesor rehabilitační medicíny. Jeho přístupy byly překvapivě účinné, byť poněkud kontroverzní.

Sarno objevil, že většina chronických bolestí zad pramení z potlačovaného vzteku, a Berent vidí ten samý vzorec i u sociální fobie.

Lidé trpící touto poruchou mají spoustu věcí, kvůli nimž překypují zlostí. Žít s neustálým strachem z toho, co si o vás druzí myslí, je obrovským břemenem a značně to omezuje život takového člověka.

Ti, kdo dokáží s druhými komunikovat normálně, si často myslí, že ze sociální fobie je snadné se vyprostit, ale druzí tvrdí, že je to ta nejtěžší věc na světě.

Například Berent učí své pacienty, jak se naučit využívat přívalu adrenalinu, který jim byl dříve překážkou, a použít jej jako prostředek k lepšímu soustředění se na to, co chtějí vyslovit. Výsledkem je upřímná, aktivní a smysluplnější interakce s okolím.

Ovšem dostat se až do tohoto bodu si vyžaduje introspekci, zkoumání sebe sama. Někdo, kdo tráví většinu času o samotě, by si mohl myslet, že je v tom mistr, ale Berent trvá na tom, že to není zas až tak prosté.

„Sebezkoumání je jiný proces... Je to emocionální bystrost, proces identifikace specifičnosti a intenzity pocitů a toho, jak to mysl všechno slepuje dohromady,“ vysvětluje terapeut.

Pro zotavení je důležitá odvaha a schopnost být iniciativní. Pro někoho může být motivací šance na rande, pro jiného lepší pracovní možnosti. A ti, kdo nejsou schopni iniciativu projevit, zůstanou úzkostí spoutáni navždy.

Když rodiče kontaktují Berenta, aby jim pomohl s jejich dospělými, nezaměstnanými dětmi, které tráví celý den hraním videoher, často je překvapí, když chce terapeut potomky nejdříve vidět a promluvit si s nimi.

Klíčem k úspěchu je totiž chuť a odhodlání právě těch, kdo se z tohoto stavu chtějí dostat, a skrývání se za rodiče mladým lidem rozhodně neprospívá.

Redakční úprava a překlad původního článku newyorské redakce: Ondřej Horecký

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také: Porazte vnitřní strachy: Jak se dostat přes nezdary nahoru

5 důvodů, proč se Japonci dožívají tak vysokého věku

2019-06-10T13:44:25+00:00

Japonci patří k národnostem s nejdelší průměrnou délkou života (87 let u žen, 81 u mužů). Naprostými rekordmany jsou pak obyvatelé ostrova Okinawa na jihu země, kde je největší procento osob nad 100 let na světě. Proč se vlastně Japonci dožívají tolika let? Proč pravidelně trůní na žebříčcích nejstarších lidí na světě?

Řada vědců to připisuje jejich životnímu stylu. Někteří zkoumají konkrétní složky japonské stravy, ale nejspíše jde o kombinaci vícero faktorů. Podívejme se teď na několik činitelů, které mají přispívat k dlouhověkosti Japonců:

Velké množství zeleniny

Ilustr. foto. (Pixabay)

Tradiční japonská dieta sestává z čerstvých a minimálně průmyslově zpracovaných potravin a sehrává proto klíčovou roli při prodloužení života. Japonci mají vyváženou stravu s velkým podílem zeleniny a sezónního ovoce.

Čtěte také:
Morálka, pevné zdraví a dlouhověkost
Tajemství dlouhověkosti ze staré Číny
Rady, jak žít déle, od 256letého mudrce

Jedení masa bylo v japonské společnosti dlouho tabu a vláda ho zrušila až koncem 19. století jako součást snah o modernizaci národa. Ale i dnes lidé v Japonsku konzumují daleko méně masa než my v Evropě.

V jídelníčku se vyskytuje velké množství zeleniny a celozrnných potravin a také hromada tofu.

Velké množství ryb a mořských plodů

(Annie Wu / The Epoch Times)

Další důležitou složkou japonského jídelníčku jsou ryby a mořské plody, které se konzumují několikrát týdně na úkor ostatního masa. Vzhledem k tomu, že jde o ostrovní stát, není se ani čemu divit.

Mořské řasy jsou rovněž velmi vyhledávanou surovinou plnou živin. V Japonsku se ročně spotřebuje kolem sto tisíc tun mořských řas.

Voda místo oleje

(Annie Wu / Epoch Times)

Japonci používají při vaření velice málo oleje. Převažuje voda a související kuchařské techniky jako příprava na páře, grilování na pánvi, dušení, nakládání a další.

Rýže místo chleba

(Kazuhiro Nogi / AFP / Getty Images)

Dušená rýže se v Japonsku podává takřka ke všemu. To znamená, že místní lidé nekonzumují tolik průmyslově zpracovaných potravin jako jiné národy, a to včetně chleba.

Běžný chléb se dnes vyrábí z bílé pšeničné mouky s celou řadou zbytečných přísad jako jsou sirup nebo různá éčka, což v dlouhodobém horizontu narušuje zažívací systém.

Menší talíře a misky

(Samira Bouaou / Epoch Times)

Japonci mají úžasnou kontrolu nad porcemi. Jídlo se konzumuje z menších talířů nebo misek a důraz je kladen na kvalitu, ne kvantitu pokrmu. K pocitu nasycenosti a lepšímu zažívání přispívá také to, že se pokrmy konzumují pomalu v neuspěchaném stylu.

V textu byly použity informace z článku na anglických The Epoch Times.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Jak ovládnout záchvaty vzteku a proč by mohly pomoct rybičky

2019-06-04T20:44:35+00:00

Když se bývalý profesionální fotbalista Jamie Carragher omlouval, že si uplivl před náctiletou dívkou a jejím otcem, kteří projížděli kolem v autě, hovořil o „chvilce zuřivosti“.

Řekl, že to bylo, jako by byl v jiném těle a jako by ho na několik vteřin posedlo něco jiného. K incidentu došlo po fotbalovém zápase mezi Carragherovým klubem Liverpool a Manchester United.

Co zapříčiňuje, že někteří lidé jsou k výbuchům agresivity náchylnější? A jak můžeme takové okamžiky lépe zvládat? Abychom tyto otázky přesně zodpověděli, musíme nejdříve rozlišit dva existující druhy agrese.

Druhy agrese

Tím prvním je to, co psychologové označují za „proaktivní agresi“, kde jde o záměrný, účelový útok na nějakou oběť. Proaktivní agrese je často spojována s bezcitností a absencí výčitek svědomí či pocitu viny.

Druhý typ je „reakční agrese“, což je impulzivní reakce na stres nebo vztek. Jde o reakci na provokaci, frustraci nebo výhrůžku a je charakteristická zuřivými útoky, obvykle směřujícími na zdroj provokace.

Příkladem reakční agrese by mohly být takzvané zločiny z vášně nebo výbuchy vzteku u řidičů, ale také Carragherova reakce na chování fotbalového fanouška na dálnici.

Takové agresivní výbuchy jsou často následovány pocitem hanby a lítostí, a tím se liší od proaktivní agrese.

Role amygdaly

Mechanismy v mozku, které za reakční agresí stojí, jsou také odlišné, jak ukázala jedna studie poruchy IED, což je porucha v chování charakterizovaná nepřiměřenými výbuchy vzteku a násilí.

Účastníci studie trpící IED podstoupili vyšetření mozku magnetickou rezonancí, zatímco sledovali snímky obličejů s různými emocionálními výrazy (zlost, smutek, štěstí, strach). Cílem bylo pozorovat, jak se chová amygdala (mandlovitý útvar v mozku nacházející se za spánky).

Čtěte také: Jak zdravě vyjádřit svůj hněv

Ublížil vám někdo? Odpuštění může prospět vašemu zdraví

Amygdala se obyčejně aktivuje, když máme pocit ohrožení nebo strachu, ale také má na starosti empatickou reakci na emoce druhých osob. Za normálních okolností potlačujeme agresivní chování, protože se dokážeme vcítit do bolesti, kterou by to mohlo oběti způsobit.

Když se při jmenované studii objevily snímky rozzlobené tváře (pocit ohrožení), účastníci s IED vykazovali daleko větší reakce amygdaly v levé straně mozku než lidé bez této poruchy.

Míra reakce zároveň odpovídala počtu vážných agresivních výbuchů, které člověk v průběhu života měl. Kromě toho byla u lidí s IED narušena komunikace mezi amygdalou a přední oblastí mozku (orbitofrontální kůra mozková).

Tato oblast pomáhá s integrací emocí a sociálního kontextu, aby došlo k určení adekvátního chování. Čelní laloky ovlivňují naši schopnost monitorovat, plánovat a regulovat chování a emoce, tedy naši schopnost sebeovládání.

Je-li amygdala aktivována nadměrně, může přebít funkci oblastí mozku, které monitorují a regulují chování, což následně vede k tzv. „slepé zuřivosti“. Slabé emocionální ovládání je spojováno se zvýšeným sklonem k reakčnímu agresivnímu chování.

Nadměrné kontrolování emocí však může také představovat problémy, protože zpomaluje zdravé pocitové procesy. Se stále přítomným stresem dojde člověk nakonec do bodu, kdy vybuchne, a i když výbuchy nemusí být tak časté, prožívaná zuřivost může být dokonce ještě větší.

Hromadění intenzivních leč zadržovaných emocí kvůli chronickému stresu a neustávajícím provokacím může člověka učinit náchylným k občasným, avšak silným explozivním reakcím.

Některé druhy potravin, například ryby, v sobě obsahují látky příznivě působící proti agresivnímu chování. (Pixabay)

Obzvláště náchylní mohou být lidé působící na pozicích, kde je vysoký tlak, ale vyžaduje se tu silné ovládání (například sportovci, politici nebo chirurgové). Takoví lidé by měli učinit konkrétní opatření, aby riziku emocionálních výbuchů zabránili.

Jak ovládnout vztek

Existuje několik inovativních cest, jak si lidé mohou vybudovat psychologickou odolnost a ovládat své chování. Jsou to například procvičování mozku, meditace a strava. To všechno může změnit, jak jsou emoce prožívány a vnímány. Například u vědomé meditace bylo dokázáno, že pomáhá snižovat deprese, úzkost a vztek.

Jiné metody přímo míří na fyziologickou reakci těla na stres, kdy se do organismu vylučují steroidní hormony jako kortizol a zánětlivé chemické látky. Ty mohou poškodit tělo i mozek a zasahovat do úpravy emocí a chování tím, že narušují a poškozují funkce čelního laloku a jeho vazeb na jiné oblasti mozku.

Tohle všechno je částečně kontrolováno naším „druhým mozkem“ – střevy. Výsledky naší laboratoře naznačují, že bakterie ve střevech hrají roli při úpravě pocitů tím, že ovlivňují vylučování těchto chemických látek.

A takto to dopadá, když nedokážeme ovládnou svůj hněv a naopak hněv ovládne nás :)

{youtube}gFmCBOrNJ8c{/youtube}
Krátká scéna z filmu Neuvěřitelný Hulk (1989.) Vědec Bruce Banner má problém - s hněvem se v něm probouzí obrovské zelené monstrum. (Universal Television)

Společný projekt mezi Nottingham Trent University a University of Reading nyní zkoumá, jak bakterie v našich střevech ovlivňují funkci mozku a to, jak přistupujeme k druhým i k sobě.

To, co jíme, má dopad na to, jak se chováme. Jisté látky nás chrání proti nepříznivým vlivům, například složky obsažené v rybách nebo kurkumě, které mají silné protizánětlivé vlastnosti.

Některé studie ukazují, že doplňky stravy v podobě rybího oleje a dalších mikroživin mohou zlepšit funkčnost čelního laloku a snížit agresivní jednání. Kdoví, možná že by se na fotbalových stadionech měli začít prodávat sardinky.

Alexander Sumich je docentem psychologie na Nottingham Trent University.

Původně uveřejněno na portále The Conversation. Z angličtiny přeložil Ondřej Horecký

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Jde na vás po obědě únava? Zdřímněte si, budete výkonnější, doporučují vědci

2019-05-31T09:35:59+00:00

Když jde o produktivitu, spánek se může zdát jako ztráta času. Jen si představte, kolik práce byste mohli udělat, kdybyste nepromrhali tolik času v bezvědomí.

Ovšem věda o spánku tvrdí pravý opak – ti, kdo se ochuzují o spánek, mohou mít nižší výkonnost. Nová studie publikovaná v odborném časopise Národní spánkové nadace z USA ukazuje, že zkracovat spánkový režim během pracovního týdne výrazně zasahuje do pracovního výkonu.

Vědci z University of South Florida zjistili, že u lidí, kteří se ochudí byť i jen o 16 minut nočního spánku, panuje větší pravděpodobnost, že budou v pracovních hodinách roztěkaní a budou mít špatný úsudek.

Některé firmy berou spánek vážně. Nike, Ben and Jerry’s, Cisco a další korporace své zaměstnance v této oblasti podporují. Některé společnosti mají pro spánek vyhrazené místnosti. V Googlu zase poskytují pracovníkům speciální polohovací kopule, kde si unavení lidé mohou za zvuků uklidňující hudby chvíli schrupnout.

Tzv. „energy pods“ od firmy Metronaps jsou krytá polohovací křesla s kopulí určená na krátké zdřímnutí. Můžete si v nich například pouštět relaxační hudbu a nastavit si budík, ovšem cena není zrovna nízká. (www.metronaps.com)

Podle profesora a výzkumníka Jamieho Grumana, který vyučuje byznys na University of Guelph v kanadském Ontariu, se výkonnost a kvalita práce mohou díky takovému zdřímnutí zlepšit.

Gruman ve své nové knize o dobíjení energie věnuje vzpružující síle spánku celou jednu kapitolu. Při svém psaní narazil na množství výzkumů prokazujících, že krátký spánek přes den může zlepšit ostražitost, matematické schopnosti a logické uvažování.

„Šlofík“ může také zlepšit časy reakce a přinést větší pozornost. „Existují na to důkazy, není to jen něčí názor,“ říká profesor Gruman a dodává: „V mysli mi to upevnilo názor, že spánek v práci je dobrá věc.“

Schrupnout si je přirozené

Nikdo nezpochybňuje potřebu člověka v noci spát. Ale kolem spánku přes den existuje ošklivé stigma. Příliš to zavání leností a rozmazleností, něco, co je vyhrazeno výlučně pro miminka, nemocné a staré.

Toto stigma je však přítomno pouze v západním světě. Když se podíváme na řadu starších kultur, zjistíme, že „dát si dvacet“ je běžné a naprosto v souladu s denním rytmem.

Profesor neurologie z lékařské fakulty Davida Geffena při univerzitě UCLA, doktor Alon Avidan, který zároveň působí jako ředitel Centra pro poruchy spánku, vysvětluje, že chuť zdřímnout si je přirozenou reakcí těla na propad v bdělosti, k němuž dochází nějaký čas po obědě.

„V jiných kulturách je zdřímnout si společensky přijatelné. Jde o strategii, jak se zbavit toho dočasného pocitu únavy a ospalosti. Když přijdete po poledni do Španělska, Itálie a Portugalska, budete mít štěstí, když najdete otevřený obchod. Tady ve Spojených státech jsme na tuto myšlenku samozřejmě rezignovali a místo toho se spoléháme na kávu, která nás udrží při práci,“ podotýká doktor Avidan.

Ilustrační záběr. (Pixabay)

Krátkému spánku se dostává společenského uznání dokonce i v Japonsku známému svou přísnou pracovní morálkou. Jak vysvětluje Alexandra Kennyová z informačního webu pro turisty směřující do Země vycházejícího slunce, odpolední spánek je běžnou praxí a součástí denního života.

V Japonsku podle ní běžně vidíte lidi, jak pospávají v kavárnách, ve vlaku, v obchodě nebo dokonce v kanceláři. Místní tomu říkají „inemuri“, doslova „spát ve službě“.

„Ve skutečnosti je schrupnout si často symbolem úspěchu tvrdě pracujícího zaměstnance. Má na odpočinek nárok. V Japonsku je to součást rovnováhy mezi prací a soukromým životem. Pracovní síla je pak produktivnější, výkonnější a v konečném důsledku šťastnější,“ říká Kennyová.

V Japonsku není spánek v práci tabu. Ilustrační záběr. (Mussi Katz/Flickr)

Podle certifikované konzultantky dětského spánku, Riki Taubenblatové jsme biologicky naprogramováni, abychom si odpoledne zdřímli. To jen naše kultura prosazuje, abychom se útlumu po obědě bránili stimulanty.

„Ve skutečnosti by lidem daleko víc pomohlo krátké pospání. Zdřímnutí může zlepšit duševní soustředěnost, emoční stav i fyzické zdraví,“ podotýká Taubenblatová.

Spánkem k lepšímu zdraví

Je jasné, že spánek obecně je pro naše tělo zdravý, něco bez čeho se neobejdeme, ale existují také důkazy, že lidé, kteří si odpoledne chvilku pospí, by mohli být zdravější než ti, kteří tak nečiní. Taubenblatová poukazuje na studii Harvardské univerzity, která sledovala přes 23 tisíc mužů a žen v Řecku.

Tato studie proběhla v 90. letech, kdy Řecko přecházelo z tradiční siestové kultury k modernímu stylu života, kde nemá odpolední odpočinek místo. Vědci během šesti let zjistili, že jedinci, kteří přestali s poobědním spánkem, vykazovali v porovnání s vyznavači pravidelného dřímání daleko vyšší riziko srdečních chorob.

Spánek po obědě může ovlivnit rovněž délku života. Na řeckém ostrově Ikaria, kde siesta ještě nevymizela, mají muži čtyřikrát větší pravděpodobnost, že se dožijí 90 let, než muži v USA.

Taubenblatová má za to, že negativní postoje k dennímu spánku jsou způsobeny tím, že naše kultura si ho neváží a upřednostňuje pravý opak: „Žijeme ve společnosti, kde získáte body za to, že se chlubíte, jak jste v noci spali jen čtyři hodiny.“

O zdravotních účincích spánku informuje i americká armáda. Spánek pomáhá ke zvýšení imunity nebo k rychlejšímu hojení zranění. (US Army / Health.mil)

Tento názor, že jste tvrďák, když si odepíráte spánek, pramení podle profesora Grumana z názoru, že ideální zaměstnanec je jako stroj.

„Ze strojů dostanete nejvíc, když je používáte non-stop, protože se vám snižují variabilní náklady a je tam větší výkonnost. A tak i my se domníváme, že musíme lidi řídit jako mašiny, čtyřiadvacet hodin denně. Ale to je ignorantský způsob uvažování, protože lidem to neumožňuje pracovat v souladu s přirozenými procesy člověka,“ tvrdí vědec.

Naplánujte si spánek

Jedním ze způsobů, jak s energií šetřit, je jednoduše si odpočinout – jít se projít, poslouchat hudbu nebo si vyhradit chvilku na vyčištění hlavy – cokoliv, co umožní vaší mysli, aby si odpočinula a v klidu se připravila na dalších pár hodin v práci.

Doktor Avidan však poznamenává, že nic nedobije tělo jako spánek. „Je to jako elektrické auto. Když ho zapojíte do zásuvky, proud ho nabije. A to samé probíhá ve spánku. Umožňujeme tím mozku, aby se dočerpal a dobil tak, jak to nedokáže žádný jiný stav.“

Abychom ze spánku dostali co nejvíc, je třeba jeho potenciál využívat strategicky. Když si pospíte příliš dlouho nebo příliš pozdě odpoledne, riskujete nespavost v noci.

„Pokud si jedinec zdřímne v pět, šest, sedm nebo osm hodin večer, může to oslabit jeho schopnost v noci usnout, protože si částečně zredukoval ospalost a nutkání k spánku nebude v noci tak silné,“ vysvětluje doktor Avidan.

Muž pospává na trávě ve městě Cusco v Peru. (Diego Delso / Creative Commons 4.0)

Podle něj je ideální doba na zdřímnutí v časovém okně od 13 do 15 hodin, kdy dochází k přirozenému útlumu energie po obědě. Co se týče délky, máte na výběr dvě možnosti: krátká 20-minutovka k odbourání ospalosti nebo 45–60minutový spánek pro plné obnovení kognitivních funkcí.

„Jinak riskujeme, že jak procházíme hlubšími fázemi spánku, vzbudíme se ještě víc grogy a nevyužijeme tak naplno strategickou podstatu zdřímnutí,“ varuje neurolog Avidan.

Vedení firem by mělo jít příkladem

Samozřejmě, každý je jiný. Někteří si potřebují zdřímnout každý den a stačí jim daných 20 minut. Jiným to stačí jednou za čas. Profesor Gruman říká, že on sám si po obědě pospí tak jednou až dvakrát do měsíce a pokaždé po spánku cítí rozdíl v kvalitě své práce.

„Po 15 minutách jsem zase svěží a napadají mě myšlenky, které mi předtím nepřicházely. Můžu teď snadno přinášet myšlenky a argumenty, kterých jsem předtím nebyl schopen, je to opravdu dramatický rozdíl,“ podotýká vědec.

Gruman patří k těm šťastlivcům, kteří si svůj pracovní režim určují sami, protože pracuje z domova. Může se tudíž uzpůsobit program dne podle sebe. Tvrdí, že kdyby se moderní pracoviště dokázala více přizpůsobit rytmu lidského těla, užitek by to přineslo všem.

Ilustrační záběr. (Aaron Jacobs / Flickr)

„Je to o respektování vašeho těla a mysli a fungování v harmonii se signály, které dostáváte, aniž byste je potlačovali nebo popírali. Měli bychom přijmout svou intuitivní stránku, tu, která je více v souladu s přírodními cykly. Ve skutečnosti bychom pak byli výkonnější,“ myslí si Gruman.

Vědec ovšem podotýká, že zdaleka ne každý zaměstnavatel je připravený vyjít svým zaměstnancům v tomto ohledu vstříc, zatímco spousta pracovníků si přispává v práci potají.

Při svých přednáškách se Gruman často vyzve posluchače, aby zvedl ruku ten, kdo si v práci zdřímne. Málokdo se přihlásí veřejně, ale v soukromí se přiznat dokáží.

„Spousta lidí se mi svěřuje, že v práci spí. Přijdou ke mně se slovy: ,Nechci, aby o tom někdo věděl, ale já v práci spím,’“ říká Gruman.

A výrazněji se to nezmění, dokud nepůjdou příkladem vedoucí pracovníci. „Můžete zřídit spací místnosti a nakoupit drahé spánkové kopule a implementovat personální směrnice, které to schvalují, ale dokud zaměstnanci neuvidí lidi z vedení, jak si občas zdřímnou, budou opatrní,“ uzavírá profesor Gruman.

Překlad a redakční úprava původního článku newyorské pobočky The Epoch Times: Ondřej Horecký

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Recepty: Domácí anglické grilovací klobásky (video)

2019-05-22T20:07:12+00:00

Pravé domácí anglické sausages, lidově zvané „bangers“ nesmí chybět při žádné tradiční anglické snídani ani při grilování. Oblíbené jsou však i v sendvičích, s bramborovou kaší nebo zapečené v těstu. Sausages milují všichni Britové napříč všemi společenskými vrstvami.

Anglické klobásky jsou jiné než ty naše. Proč? Zaprvé se nesuší ani neudí. Připomínají bílé německé grilovací klobásy prodávané v supermarketech. Vyrábí se ze syrového masa a pak se grilují, pečou nebo osmahnou na pánvičce. Čili je třeba je tepelně zpracovat, nelze je jíst syrové.

Zadruhé nejsou tak hutné a masité jako ty naše, protože obsah masa je kolem 70 procent a zbytek je výplň v podobě chlebové strouhanky, vloček apod. plus koření a bylinky.

Čtěte také:
Vepřový bůček po čínsku (video)
Tzatziki
Voňavé, kořeněné chorizo hamburgery chorizo hamburgery

Existuje nepřeberné množství variant, takže se nebojte experimentovat. Do klobásek se přidávají strouhaná jablka, zvěřina, sušená rajčata... co jen budete chtít.

Maso si můžete samozřejmě nakrájet a namlet sami doma, ale v řeznictví vám to udělají za minutu a ušetří vám tím spoustu času. Většinou už mají u mlýnku nachystány kusy s ideálním poměrem tuku a masa. Kdyby ne, řekněte, že chcete, aby tam bylo zhruba 40 procent tučného.

Domácí grilovací klobásy anglického typu se nesuší ani neudí, ale rovnou se grilují nebo smaží. (Ondřej Horecký/Epoch Times)

Příprava: cca 45 minut

Na cca 30 klobásek budete potřebovat:

2 kila mletého vepřového masa
2,5 lžíce soli
2 lžičky bílého pepře
½ lžičky muškátového oříšku
1 lžička tymiánu nebo šalvěje (lze vynechat)
1 lžička zázvoru
2–3 hrsti čerstvých bylinek ze zahrádky (viz tipy)
půl hrnku ovesných vloček
voda (cca 70 ml)
1 balení střev na klobásky

Postup

Maso vložíme do větší mísy. Prosypeme solí. Přidáme bílý pepř, nastrouháme muškátový oříšek a přisypeme tymián, zázvor a čerstvé bylinky.

Potom přisypeme vločky a přilijeme trochu vody, ať jsou vločky vláčnější.

Pečlivě celou směs promícháme, aby se všechny suroviny dobře smísily. Odložíme mísu s masem do lednice.

U řezníka zakoupená střeva dobře promyjeme ve studené vodě a pak každé střívko vodou propláchneme. Nejlépe je vysvobodit si každé střevo z chumáče ostatních, lépe se s ním pracuje, a pak ho prolít vodou. Váha vody sama způsobí, že střívkem propluje rychle a snadno. Propláchnutá střeva si dávejte bokem a pak je opět dejte do vody, ať nezaschnou.

Z klobásek se dají vyrobit i malé jednohubky, kterým odolá jen vegetarián. Podávejte s hořčicí, kečupem nebo vaší oblíbenou omáčkou. (Ondřej Horecký/Epoch Times)

Plnění klobásek

Na stůl nebo židli si připevníme klasický masový mlýnek a nasadíme na něj plnící nástavec na klobásky, který seženete například v domácích potřebách. Protože maso už máme namleto dopředu, protlačovací kotouč (šajbu) potřebovat nebudeme.

(Foto: Ondřej Horecký / Epoch Times)

Pod mlýnek si umístíme tác, plech nebo jinou nádobu, kam klobásky položíme. Nástavec před prvním použitím namastíme olejem, aby se střívko snadněji navlékalo. Natlačíme maso do mlýnku a točíme klikou, dokud se maso neobjeví na konci nástavce. To zabrání vzniku vzduchových bublin.

Na jednom konci střívka uděláme uzel a druhý navlečeme na klobáskovací nástavec. A nyní přichází fáze, kdy se vám bude hodit další pár rukou. Zatímco jeden tlačí masovou směs do mlýnku, druhý odebírá a posouvá střívko.

Střívko plníme rovnoměrně a tak, aby nebylo příliš napěchované. Musí být poměrně měkké. Asi 5–10 centimetrů před koncem zastavíme mletí, střívko vyvlečeme a uděláme opět na konci uzel.

Nyní každých asi 10 centimetrů prsty střívko zmáčkneme, aby vznikl bod bez masa a pak zatočíme klobásou jedním směrem. Tím se oddělí jeden článek klobásy. Další článek zatočíme zase druhým směrem. Tímto způsobem pokračujeme od jednoho konce k druhému, až máme dlouhý štrůdl klobás.

Hotové klobásy uložíme v lednici až do dalšího použití. Vydrží tam několik dní. Před zpracováním klobásy nastříháme v místech, kde jsme střívko zatočili.

Klobásky se grilují nebo smaží z každé strany, dokud nejsou pěkně dohněda.

Přejeme dobrou chuť!

{youtube}UFLwevoekaI&t{/youtube}

Tipy:
Pro děti snižte dávku pepře na polovinu.

Tradičně se do klasického sausage dává šalvěj, ale samozřejmě můžete přidat cokoliv, co zrovna na zahrádce roste (šalvěj, mladé kopřivy, pažitka, petrželová nať, rozmarýn…). Když nemáte čerstvé bylinky, můžete použít i sušené nebo mražené.

Klobásy se dají dobře zamrazit. Rozdělte si je na menší porce po pár kusech, ať jsou vždycky po ruce na rychlou snídani nebo svačinu.

Zajímavost:
Proč se v Anglii říká klobáskám „bangers“? Pramení to ze slova „bang“ - práskat, bouchat. A to je přesně to, co dříve klobásky dělaly, protože o maso byla nouze a klobáska tak obsahovala spoustu dalších ingrediencí včetně vody. Ale i dnes čas od času uslyšíte, jak vám sausage při smažení na pánvi „vystřelí“ a divoce prská.

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Studie: Vysoušeče rukou vyfukují fekální bakterie

2019-05-19T09:48:00+00:00

Nedávno publikovaná studie ukázala, že vysoušeče rukou na veřejných toaletách foukají na lidi bakterie z výkalů.

Článek vydaný v odborném časopise Applied and Environmental Microbiology Journal popsal, že vědci provedli pokus tak, že umístili na 36 toaletách na kampusu Univerzity v Connecticutu speciální tácky na sběr dat.

Při vyhodnocování se zjistilo, že tácky umístěné pod vysoušeči na sobě měly v průměru 18–60 kolonií bakterií.

Tácky ponechané volně v prostoru na sobě měly v průměru méně než jednu bakteriální kolonii. Ústí sušičů, kudy vzduch fouká, rovněž obsahovalo „minimální množství bakterií“.

Vědci uvedli, že si nejsou jisti tím, jaké „organismy“ jsou těmito přístroji rozptylovány, ani zda „jsou vysoušeče rukou zásobárnou bakterií nebo jen vyfukují velké množství vzduchu kontaminovaného bakteriemi a zda se zárodečné buňky bakterií povrchově usazují vysoušečům.“

Výzkumníci rovněž poznamenali, že sušiče „mají na svědomí šíření patogenních bakterií“ v celých budovách, nejenom na toaletách.

Jsou papírové ubrousky lepší?

Jeden z autorů studie, Peter Setlow, sdělil časopisu Newsweek, že „bakterie na toaletách obsahují výkaly, které jsou částečně rozprašovány při spláchnutí toalet, zejména těch bez krytu.“

Podle Setlowa osoušeče nasávají vzduch z toalet a pak ho zase vyfukují na ruce toho, kdo foukač používá.

Video: Jak si správně umývat ruce

{youtube}bHyMjn11W6Y{/youtube}

Setlow, který pracuje na Univerzitě v Connecticutu, uvedl, že on sám používá papírové ubrousky. Univerzita se po zveřejnění studie rozhodla nainstalovat do všech 36 záchodků ve škole zásobníky na papírové ubrousky, aby si studenti a zaměstnanci mohli zvolit libovolný způsob sušení rukou.

Jsou výrobníky ledu kontaminované?

Reportáž BBC Watchdog v roce 2017 zjistila, že led podávaný v některých fast foodech ve Velké Británii byl infikovaný fekálními bakteriemi. Více než polovina vzorků odebraných v největších řetězcích jako KFC, McDonald’s nebo Burger King byla jimi kontaminovaná.

Britská televizní stanice se touto otázkou začala zaobírat poté, co se ukázalo, že led v kavárnách Starbucks a dalších obsahuje bakterie z lidských výkalů.

Nejčastěji byl led kontaminovaný u společnosti KFC. (Tokumeigakarinoaoshima , CC 4.0)

Z deseti vzorků, které byly odebrány z každého zmiňovaného řetězce rychlého občerstvení, jich v KFC bylo infikováno sedm, v Burger Kingu šest a tři v McDonald’s. Přitom pět ze sedmi testovaných vzorků v KFC bylo označeno jako „silně kontaminované“.

„Nacházíme tak velké množství (bakterií), je třeba zaměřit se na lidi, kteří s výrobníky ledu zacházejí, led vyrábějí a pak to mohou přenášet do nápojů zákazníkům,“ uvedl podle deníku The Independent Tony Lewis z Autorizovaného ústavu enviromentálního zdraví.

KFC po uveřejnění reportáže uvedlo, že výrobníky ledu v pobočkách uvedených ve výsledcích testů zrušilo a nahradilo novými a že znovu proškolí veškerý personál.

Společnost rovněž prověřila a vyčistila výrobníky ledu na všech pobočkách ve Velké Británii. V podobném duchu se nesla i reakce dalších dvou řetězců.

Z anglického originálu newyorských The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.

Oslovil vás tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.