Rozhovory

Hovory o lese nejen s lesníky: Když dřípatka horská přichází o stín vzrostlých stromů

2019-07-12T14:44:06+00:00

Vysočina – Stojíme na hrázi Malého pařezitého rybníka nedaleko Telče spolu s nezávislým výzkumníkem, Ing. Pavlem Pokorným, který zde mimo jiné měří kvalitu vody. Stojí tu s námi vzrostlé, opravdu staré stromy.

Co o nich víme?

Vzrostlý buk na hrázi Malého pařezitého rybníka. (Z. Danková / ET ČR)

„Můžeme tušit, že některé byly zasazeny patrně člověkem, možná někdejším hajným, který zde působil. Ale v každém případně jsou duby nebo buky na hrázi věkem blízko dvěma stům letům. Spolu s nimi tu roste také skupina několika prastarých smrků i velmi starých jedlí, což je v současnosti v celé Javořické vrchovině i v Jihlavských vrších strom vzácný!

Jedle, na které právě hledíme, jsou skutečně vitální – svědčí o tom jejich nádherně smaragdově zelené, plné koruny. Tyto jedle (zatím) nestrádají suchem. Avšak smrk, zdá se, vlivem klimatických extrémů viditelně ztrácí svoji vitalitu – i přesto, že tyto stromy stojí přímo na hrázi rybníka a měly by mít dobrý přístup k vláze.“

Hráz rybníka se vzrostlými stromy. (Z. Danková / ET ČR)

Nemůžeme na stromy a hospodářské lesy nahlížet tak, jak doposud – vnímat je jen jako levný zdroj průmyslového dříví, jak jsme byli zvyklí.

Není smrk jako smrk

„Vidíme zde smrky, které jsou ještě stále živé, avšak většina z nich je označená, a tím určená k odkácení. Tyto stromy zde mohly růst bezmála 200-250 let. Ty první snad pamatují ještě působení vzdělaného telčského lesmistra Franze Loschana. Právě tyto staré stromy prokazují určité výjimečné vlastnosti, které spolu s nimi nevratně ztrácíme...

Byť některé z těchto smrků mohly být na své místo vysazeny člověkem, tak právě vzhledem k svému vysokému věku nesou genetickou hodnotu, tj. dědictví někdejších místních autochtonních (původních) populací. V té době ještě nebylo obvyklé dovážet osivo lesních dřevin odjinud. Jsme v situaci, kdy vlivem dlouhotrvajícího sucha, náletem podkorního hmyzu a v důsledku někdy velmi nešetrné asanace přicházíme také o jedny z posledních ještě původních stromů rodu Picea na Českomoravské vrchovině.“

Jak to lze udělat, aby zde ty stromy zůstaly, když mají tak cenný genofond?

„Brzy se zřejmě stane, že velká část těchto stromů vlivem probíhající gradace zahyne. Domnívám se, že bychom těmto stromům měli projevit určitou úctu nebo vděčnost. A neměli bychom neúčelně odvlékat kmeny těch mohutných stromů kamsi pryč…“

Ne všechny odkácené kmeny vykazují napadení podkorním hmyzem. A další jsou označeny k odkácení. (Z. Danková / ET ČR)

Měli bychom je tu nechat?

„Odumřelé stromy mají v lese svoje nezastupitelné místo, mimo jiné v sobě po dlouhou dobu váží vzdušný uhlík. Tento uhlík se uvolňuje postupně tlením, zčásti do půdy, zčásti nazpět do ovzduší, a to činností rozkladačů (ať jsou to houby či hmyz). To může trvat celé desítky let: není to okamžik, jako když prostě spálíte dříví doma v kotli nebo uhlí v elektrárně.“

Ve stínu lesa se ukrývá rostlinka...

„Les totiž není jen o stromech, jak by se zdálo. Jednou z takových pozoruhodných a opravdu krásných průvodkyň těch kdysi stinných a vlhkých jedlových smrčin dosud je dřípatka horská, Soldanella montana. Tato rostlinka k nám připutovala někdy ve vlhčím údobí atlantiku (holocénní klimatické optimum) vlastně až z oblasti Alp přes pásmo pomezních hvozdů v Pošumaví a Novohradských horách. Drží se čistých, bystře proudících potůčků nebo v blízkosti lesních pramenišť.“

Co se stane, když se větší část lesa odtěží a zůstane stát jen pár stromů?

„Vznikají holé plochy, kde slunce velmi intenzivně prohřívá povrch půdy. Dochází k rozkladu a postupné mineralizaci hrabanky, svrchní vrstvy opadu, humusových půdních vrstev. A bohužel pro většinu druhů stinného lesního podrostu to znamená vlastně konečno na celé desítky let. Nezapomínejme na ptačí druhy, těch se to dotýká také. Po smýcení lesních porostů zbývá na pasekách jen velmi málo stromů s vhodnými hnízdními dutinami. A ty jsou i v případě jejich obsazení vystaveny silné predaci.

Dřípatka horská je sice plastická ke světelným podmínkám, ale co nesnáší, je prudké oslunění, vysušení stanoviště a žhavé, téměř subsaharské slunce. Není k takovým podmínkám ze své horské vlasti fyziologicky přizpůsobena. Rapidně z takových stanovišť ustoupí – stáhne se, řekněme, do vlhčinek v těsné blízkosti vody do stinnějších míst. Někde najde příležitost skrýt se v zástinu lesního podrostu nebo kapradin. Na místech, která byla náhle odcloněná, nemá velkou naději setrvat.

Není to jen dřípatka, jde také o jiné vzácnější druhy, jako jednokvítek velekvětý nebo sedmikvítek evropský. Oba jsou subtilní, tj. velmi drobné, rostoucí spíše ve stinných polohách. Jde o rostlinky, vyskytující se v Jihlavských vrších jen zcela ojediněle, ve velmi malých populacích, čítajících stěží několik desítek exemplářů.“

Sedmikvítek evropský a jednokvítek velekvětý. (Jörg Hempel, CC BY-SA 3.0 de /
Walter Siegmund – Vlastní dílo, CC BY2.5)

Co může ochránce udělat, aby dřípatka i další rostlinky, vzácné bylinky, nezmizely?

„Situace není tak jednoduchá. Ne vždy se dá přijatelné řešení najít. Co bychom ale udělat mohli, je to, že místa v blízkosti lesních potoků a kolem pramenišť v lesích nebudeme odcloňovat vůči slunci tak neuváženě a náhle. Ponecháme tomu vlastní nezbytný čas, aby opět mohlo dojít k regeneraci lesního společenstva, aspoň v částečném zástinu uschlých stromů, byť ponechaných na svém místě třeba dočasně. V mírnějším mikroklimatu, než jaké je na holině.“

Zatímco leží kolem rybníka klády a kmeny pokácených smrků, některé stromy dosud vykazují známky zdraví, bez napadení hmyzem. Další jsou však již označeny k pokácení.

„Ať už byly tyto stejnorodé a kulturní smrčiny vysázeny člověkem nebo vyrostly samovolně z náletů, nikdo si snad nepřeje jejich smrt nebo zánik,“ konstatuje výzkumník a ochránce.

Duchovní poradkyně Donalda Trumpa vysvětluje, jakou roli hraje v rozhodování amerického prezidenta víra

2019-07-07T08:02:21+00:00

Paula White-Cainová působí jako pastorka již 34 let a od roku 2001 se stala i poradkyní Donalda Trumpa ve věcech víry. Deník Epoch Times měl příležitost pohovořit si s ní o její práci a jejím vztahu s prezidentem.

Začalo to před 18 lety, kdy White-Cainová obdržela od Trumpa telefonát. Řekl jí, že sledoval její kázání na křesťanské televizi a začal si téměř doslovně opakovat tři její kázání, uvádí farářka.

Trump ji pozval do své kanceláře, kde se setkala s ním a s jeho rodinou a postupem času se s nimi spřátelila.

Nalezení víry

Jako dítě ji potkala nepřízeň osudu, která ovlivnila její budoucí duchovní cestu. Když jí bylo pět, její otec spáchal sebevraždu, a od svých šesti do 13 let musela snášet sexuální i fyzické týrání. Popisuje to ve svých pamětech s názvem „Něco většího“ (Something Greater), která mají vyjít letos v říjnu.

V 18 letech byla na vysoké škole velmi pilnou studentkou, jelikož, jak sama říká, měla pocit, že si musí něco dokazovat. „Měla jsem spoustu traumat, hodně bolesti, ale měla jsem také touhu a potřebu lásky a přijetí,“ vysvětluje White-Cainová.

Pastorka Paula White-Cainová předčítá modlitbu při inauguraci Donalda Trumpa coby 45. prezidenta v americkém Kapitolu ve Washingtonu, 20. ledna 2017. (Joe Raedle / Getty Images)

Na duchovní cestu se dostala díky strýci jedné své kamarádky. Řekl jí, že má odpovědi na její otázky a řešení její bolesti a problémů. Muž otevřel bibli a začal s ní mluvit o evangeliu. Zpočátku byla ostražitá, ale jak se bavili dál, postupně se začala otevírat.

„Začal mi vysvětlovat evangelium, spásu, že Bůh má plán pro můj život, a že mě miluje svojí věčnou láskou,“ vzpomíná White-Cainová pro Epoch Times. Jak se začala ponořovat do Bible, začala nacházet smysl svého života, říká.

Zamyšlení nad prezidentstvím

V roce 2011 začal Trump zvažovat prezidentskou kandidaturu. „Viděl směr, kterým se Amerika ubírá, a opravdu věřil, že byl povolán, aby učinil změnu k lepšímu.“

V roce 2011 proběhlo v Trump Tower několik modlitebních setkání. V jednom okamžiku, uvádí White-Cainová, ji Trump zavolal a požádal ji, aby svolala k modlitbě pastory.

Následujícího dne se jí Trump zeptal, co cítí, že Bůh říká. Řekla mu, že by mohl být pro národ velkou službou, ale načasování není úplně dobré. Trump souhlasil a požádal ji, aby se ohledně této věci dál modlila.

White-Cainová a další pastoři se v následujících letech při skupinových modlitbách modlili a kladli Trumpovi těžké otázky, jako například co si myslí o potratu.

Během tohoto celého procesu ho dobře poznali. „Určitě zahlédli muže, kterého znám… Trump nikdy neříká: ,Chci váš hlas‘ nebo ,Dejte mi vaši podporu.‘ Buduje vztahy, naslouchá. Je to jeden z nejfenomenálnějších posluchačů, brilantní myslitel. Dobře ví, co lidé mají na srdci, a věděl, jaké jsou obavy věřících.“

V roce 2015 Trump dospěl k názoru, že nastal ten správný čas ucházet se o nejvyšší úřad v zemi. Když byl zvolen, White-Cainová se modlila, aby se prezidentovi Trumpovi dostalo moudrosti a aby vedl národ se soudností a naplnil vůli Boží.

„Opravdu věří v Ameriku a chce ji znovu povznést (podle motta Make America Great Again). Rozhodně tím osobně mohl ztratit úplně všechno nic a nic nezískat,“ říká pastorka.

„Viděl, kam Amerika spěje a opravdu věřil, že je povolán, aby to změnil k lepšímu. Pracuje zdarma, každý den bojuje, protože skutečně věří v hodnotu toho, na čem byla naše ústava založena… chápe, že je zodpovědný Bohu stejně jako americkému lidu a těm, kterým slouží,“ popisuje prezidenta farářka.

Víra a politika

Víra je již dlouho součástí prezidentova života. „Je to něco, co bylo součástí jeho života již od útlého dětství, hluboko zakořeněné, předali mu to jeho rodiče a nakonec se to stalo jeho vlastní cestou,“ sdílí White-Cainová.

White-Cainová říká, že prezidentova víra hraje roli v jeho politickém rozhodování, příkladem je jeho nesouhlas s potraty. „Vidíte, že je to pravděpodobně jeden z našich prezidentů, co nejvíc brojí za život,“ myslí si White-Cainová a uvádí další příklady včetně jeho plánu zastavit financování pro plánované rodičovství a rozšíření politiky „Mexico City”, která má přiškrtit financování organizacím, které poskytují nebo podporují potraty.

Dalším příkladem je, jak víra utvářela názory prezidenta na reformu vězeňského systému a dostání „druhé šance“, zejména pokud jde o zákon „First Step Act“. Během jedné modlitební schůzky se Trump White-Cainové a dalších pastorů údajně zeptal, zda podle nich mohou být někteří těžcí zločinci rehabilitováni.

Jednou z přítomných osob byl profesor a bývalý bankovní lupič, který prezidentovi vysvětlil, jakou roli v jeho osobní transformaci hrála víra.

Co se týče zahraniční politiky, uvádí, že víra Trumpa vedla k tomu, aby uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele, a přesunul tam americké velvyslanectví.

„Naslouchá dobré radě, ale zjevně je to člověk, který se nebojí dělat svá vlastní rozhodnutí, zejména rozhodnutí, ke kterým by se druzí neodvážili,“ míní White-Cainová.

„Rozhodně se nebojí zaujmout tvrdý postoj. Vždycky říkám, že on sám boj nezačne, ale určitě ho dokončí, je-li to nutné,“ popisuje pastorka a dodává: „Prostě nemůžete oddělit víru od svých rozhodnutí,“ vysvětluje.

Paula White-Cainová věří, že prezidentova víra ovlivňuje jeho politické cíle. (S laskavým svolením duchovního úřadu Pauly Whitové)

„Rozumí síle modlitby a obrací se k modlitbě pokaždé, když je tu domácí krize, jako je přírodní katastrofa nebo masová vražda nebo když jsme konfrontováni s mezinárodní krizí.“

„Věří, že modlitba může pomoci. Ostatně nabádal náš národ k modlitbě již mnohokrát,“ říká pastorka. Podle ní, i když prezident, tak jak mnoho lidí dneska, nechodí každý týden do kostela, přesto rozmlouvá s Bohem pravidelně.

White-Cainová vnímá svou roli duchovního poradce prezidenta jako poslání od Boha. „Každý den se za něj modlím, několikrát denně,“ sdílí. „Pro mě je mou prioritou modlit se za něj, protože chápu sílu modlitby, a také být pastýřským hlasem.“

Co se týče prezidenta, „modlitba je pro něj životním stylem, což je možná pro lidi trochu šokující… Je to pro něj opravdu důležité. Ale on se jen nemodlí,“ říká pastorka.

„Ať už se jedná o jeho setkání s vojáky ve zdravotnickém centru Walter Reed nebo času, který tráví s těmi, které postihla tragédie, White-Cainová dodává, že prezident je „mimořádně soucitný člověk“, nicméně není to něco, co by dával na odiv.

„Vím, že je to jeho víra, co mu po celý život dávalo obrovskou sílu. Jeho matka ho učila, že všechno je možné a aby to nikdy nevzdával, protože Bůh je na jeho straně. A myslím, že to v něm můžeme pozorovat jako v prezidentovi,“ uzavírá.

Z originálního článku newyorské pobočky deníku The Epoch Times přeložil a upravil: Michal Cabejšek.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Skladatel se nesmí bát odhalit svou duši, říká nadějný italský umělec Luca D’Alberto (rozhovor)

2019-07-06T19:42:56+00:00

Když skončily poslední tóny hudby, bratislavské obecenstvo propuklo v mohutný aplaus. Diváci ve Velkém koncertním studiu Slovenského rozhlasu byli dojati, okouzleni a překvapeni talentem mladého italského muže a jeho ansámblu Luca D’Alberto Trio.

Skladby italského multiinstrumentalisty a skladatele Lucy D‘Alberta transformují silné niterní pocity do hudby a ta zase na oplátku vyvolává silné emoce v posluchači. Každý zvlášť, a přece všichni spolu jsme se vydali do hlubin své duše za inspirativního doprovodu Lucova uměleckého tria mistrně ovládající violu, violončelo a klavír.

{youtube}TukD6yaYh1Y {/youtube}
Místy rozjímavá, jindy zase dramatická, ale vždy podmanivá, taková je hudba 36letého talentu italské neoklasické hudby. Lucovy skladby znáte možná z reklamy Applu nebo z televizního seriálu Salvation. Ostatně s filmovým a divadelním průmyslem spolupracuje Luca často, jmenujme alespoň italského režiséra Michela Placida (proslul jako Corrado Cattani v seriálu Chobotnice) nebo Petera Greenawaye.

Lucovy skladby svým stylem připomínají krajana Einaudiho nebo Francouze Yanna Tiersena, jenž se proslavil soundtrackem k Amelii z Montmartru. Luca ale namítá, že zatímco jiní začínají svá díla klavírem, on sází na smyčce, kdy ústřední roli hraje jeho milovaná viola.

{youtube}jzHzmdUi_8Y{/youtube}
Po bratislavském koncertě jsme si s Lucou sedli, abychom se ho zeptali na pár otázek:

Luco, kdy jste začal hrát?

Ve svých pěti let. Vystudoval jsem housle a violu. Ale po velké kariéře ve vážné hudbě, která přišla na začátku, jsem cítil, že nechci hrát jen hudbu někoho jiného, ale i svou vlastní. A tak jsem začal hodně skládat.

Kde berete inspiraci? Přichází náhle nebo nad tím musíte hodně přemýšlet?

Inspirační krizi jsem naštěstí nikdy neměl. Právě naopak, mám ten pocit, že je to jako plameny, které ve mně vzplanou. Někdy je to na mě až moc, hlavně když jsem byl mladší, jsem ty plameny nedokázal zvládat.

Někdy je to až bolestivé, že to nejsem já, kdo rozhoduje, kam jít, ale můj talent mě zavede tam, kam se mu zachce. Někdy se my dva neshodneme (směje se) na směřování...Například někdy jste stydlivý člověk a chcete být o samotě, ale musíte se naučit svůj talent sdílet, takže to občas může být náročné.

Preferujete tedy při skládání samotu?

Vždycky jsem při skládání sám. Na svých albech hraji na všechny nástroje, většinou nespolupracuji s orchestrem ani s kapelou. Ano, může to být krásné, ale zvuk může být tak trochu klišé. Proto používám více vrstev violy, a to dává mému albu opravdu osobitý zvuk.

Luca D’Alberto Trio při vystoupení v Belgii. (poskytl Luca Luca D’Alberto)

Čili s kapelou vystupujete, tak jako dnes, pouze naživo?

Ano, pouze naživo. Když hrajete naživo, museli byste mít kolem sebe moc elektroniky, a to by nebylo tak osobní. Ale ve studiu pracuji vždycky sám.

Dnes jsme slyšeli, že kombinujete klasické nástroje s elektronikou, a vytvořilo to dobrý efekt. Umocnilo to velkolepost skladby a vyjadřovací sílu akustických nástrojů. Je tohle něco, po čem je dnes poptávka?
Mixování elektroniky s klasickou hudbou se dělá už dlouho. Myslím si, že hlavní část tohoto experimentu je tak trochu kýčovitá, a tak trochu propadák. Spoustu těchto pokusů v 70. letech skončilo jako kýč. Proto bych řekl, že musíme tuhle rovnováhu studovat víc, protože je velice křehká. Technologie se neustále vyvíjí a čistě elektroničtí umělci jsou otroky technologie. Já se tyhle věci snažím vyvažovat, uzavírat to elegantně a dát tomu nějakou rovnováhu.

{youtube}wd-o23I4hJs{/youtube}
Proč se vaše poslední album jmenuje EXILE (Exil nebo Vyhnanec)?

Při práci na tomto albu jsem se zamkl do pokoje a izoloval se od světa, abych dal průchod svým emocím a převedl je do hudby. Když dělám na něčem novém, všechno si skládám, hraju a nahrávám sám, to moc lidí nedělá. Název odráží mou touhu být přítomný v mé vlastní hudbě, nezávislý na druhých a použít své vlastní silné stránky a limity.

Normálně máte celý štáb producentů, umělců a hudebních aranžérů, ale já si to dělám na sto procent všechno sám. Přeji si, aby umělci v budoucnu pracovali s tím, co mají, využili plně svůj potenciál. Já chci poslouchat toho umělce, co on umí, ne celý ten tým za ním a jejich nápady. Umělec by měl pracovat s dary, které má. Navíc spousta velkých jmen ukradla nápady svých spolupracovníků, lidí, co s nimi hráli na turné.

Jaké vlastnosti musí mít skladatel, aby vytvořil dobrou hudbu, takovou, co chytne člověka za srdce?

Být k sobě i k obecenstvu upřímný, nebát se odhalit svou duši se všemi svými přednostmi a zranitelností.

Jak se vám líbí v Bratislavě?

Líbí. Je to kombinace dekadentní krásy a pozornosti, jakou lidé věnují umění. Nežijí jen v minulosti, ale i v přítomnosti a budoucnosti. V Itálii máme momentálně takovou situaci, že země je uzavřená do sebe, pokulháváme. Je to italské umění pro Italy. Na to, jaké máme možnosti, to není kdoví co.

Například Michele Placido říká, že není problém, že se u nás dělají komedie, ale že máme 99 procent komedií a když chce někdo dělat něco jiného, nějaký angažovaný film, je to téměř nemožné. Kdyby tam byla rovnováha mezi dramatem a komedií, bylo by to skvělé, ale když je to jen pro zasmání… (povzdechne si).

Jaké máte další plány?

Připravuji projekt se zpěvákem kapely Editors, Thomasem Smithem. Bude to v příštím roce, mám z toho radost a těším se na to. Takže svou energii teď soustředím tím směrem, bude to zase něco jiného, než dělám já, pop-rock, pravděpodobně moje hudba doprovázená jeho zpěvem.

Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor: Karel Franče – rozvoj satelitních systémů v české polistopadové demokracii a příběh společnosti ACS

2019-04-15T17:57:37+00:00

V 90. letech se v České republice objevila společnost ACS, specializující se na automatizované družicové systémy. Firma získala významnou finanční podporu z USA, díky níž se z jejího majitele stal doslova jeden z nejbohatších Čechů té doby, respektive Čechů s největším dostupným kapitálem. Společnost ACS však záhy zmizela z trhu. Podle jejího majitele Karla Frančeho se tak stalo v důsledku bankovního embarga, které na něj uvalili tehdejších vysocí představitelé nově vzniklé polistopadové vlády.

Exkluzivně: Rozhovor se synem brazilského prezidenta o eliminaci socialismu v Brazílii a okolních zemích

2019-04-04T16:38:06+00:00

Deníku Epoch Times se nedávno podařilo získat exkluzivní rozhovor s Eduardem Bolsonarem, brazilským kongresmanem a synem tamního prezidenta Jaira Bolsonara. Setkání a následná diskuze proběhly 19. března u příležitosti návštěvy brazilského prezidenta v Bílém domě.

Rozhovor: Jasper Fakkert – proč začalo Muellerovo vyšetřování Donalda Trumpa a proč o něm média v USA šířila zkreslené informace

2019-03-28T09:40:52+00:00

Proč tak velké množství amerických médií podávalo zkreslené zprávy o vyšetřování a údajné dohodě Donalda Trumpa s Ruskem? A proč některá média (včetně The Epoch Times), vyprávěla příběh podle dostupných faktů? Šéfredaktor Jasper Fakkert na tyto otázky odpovídá v pořadu American Thought Leaders, a zároveň se vrací k samotnému počátku (důvodům pro započetí) Muellerova vyšetřování...

Rozhovor: Karel Franče – Sověti nám chtěli prodat nefunkční vojenský systém A-50 za více než 2 miliardy. Byl to politický a obchodní podvod

2019-03-27T22:39:04+00:00

My jediní dva jsme v Milovicích letoun systému A-50 osobně viděli zevnitř. Když jsem zjistil, že jsou podlahové rošty a žebříky z výroby čerstvě natřené a barva botami obsluhy netknutá, chtěl jsem vidět bojovou obsluhu tohoto systému, ale neukázali nám ji, prý jela do Prahy na výlet. V ten moment jsem pochopil, že nás zase nějak klamou a že nás čeká obrovská práce, když to převezmeme. Pokud bychom systém přebrali, oba jsme měli dostat generálské hodnosti a řídit celý systém A-50. Na Spojeném velení v Moskvě už o tom bylo údajně rozhodnuto.

Kulturistický majster sveta zo Slovenska, Ľuboš Maliňák: Som dôkaz, že to ide aj bez dopingu

2019-03-10T08:29:49+00:00

Na kulturistiku sa dal v roku 2002. Rok na to vyhral svoju prvú súťaž a potom už jeho hviezda prudko stúpala: dvojnásobný vicemajster sveta, trojnásobný majster Európy a dvojnásobný vicemajster Európy. Roku 2012 dosiahol na úplný vrchol, keď sa mu podarilo vyhrať majstrovstvá sveta v klasickej kulturistika. Kariéru ukončil v decembri 2014 na Majstrovstvách sveta v Španielsku bronzovou medailou.

Doučování z matematiky – žádná hrůza. Pětky do koše!

2019-02-15T05:29:22+00:00

Také vám nejde matematika nebo se matematiky bojíte? Nevěříte svým schopnostem? Někdy opravdu ani nevíme, zda to opravdu neumíme, nebo se té matiky jen bojíme. Už se nemusíte obávat. Pro studenty, ale i starší studující, je zde tým mladých lidí, kteří vlídně doučí a povzbudí vaše mnohdy skryté schopnosti k neoblíbenému předmětu.

18letý student 3. ročníku Přírodovědného lycea Luboš Spálenka založil zcela nový projekt – složil tým studentů, kteří doučují a předávají své vědomosti dál. Vytvořil pár letáčků s nabídkou, sehnal tým dalších pěti spolužáků a v loňském roce odstartoval projekt v Benešově u Prahy – a zájemců znenáhla bylo více, než mohli zvládat.

Vedoucí projektu Luboš k tomu dodává:

„Jaké jsou prozatím výsledky naší práce? Loňský školní rok proběhl v uskupení pěti lidí, kteří společnými silami odučili 140 hodin (1hod. = 60 minut). Rukama nám prošlo 20 studentů. Devět z nich se díky nám dostalo jednodušeji na střední školu. A těm zbývajícím jsme pomohli zlepšit známky ve škole. Dokonce doučujeme nejen studenty, ale i dospělé. Jedné paní jsme pomohli se zkouškami, které musela absolvovat, aby si po deseti letech dodělala maturitní titul.“

„Cílem tohoto projektu je rozšířit po celé České republice myšlenku, že student dokáže naučit stejně dobře jako učitel.“

Zeptali jsme se Luboše, iniciátora studentského projektu:

Myšlenka, že student dokáže naučit stejně dobře jako učitel, je dost smělá. Učitel musel vystudovat více let než student. Takže – jak si jste jistý, že dokážete vyučovat ve stejné míře jako on?

Ano, souhlasím s tím, že je to troufalé, ale pokud někdo z aktuálních lektorů měl opravdu dobré učitele, tak učitelé dostali do lektorů znalosti takovým způsobem, že lektoři jsou je schopni předávat dál. Ovšem, není možné, aby někdo, kdo je třeba ve třetím ročníku SŠ, doučoval něco, co se probírá ve čtvrťáku. To není možné, nejde to. Ale student třetího ročníku SŠ může v pohodě doučovat matematiku základní školy, prváku i druháku...

Proč jste ustanovili 60minutovou vyučovací hodinu? Některé prameny uvádějí, že člověk se dokáže lépe soustředit jen 45 minut.

Přiznám se, že takto jsme nad tím nepřemýšleli, viděli jsme, že poměrně často dost lidí / organizací doučuje 45 minut, za celkem vysoké částky a chtěli jsme dát našim lidem něco extra... Nějaký bonus.

18letý student 3. ročníku Přírodovědného lycea Luboš Spálenka, který založil projekt petkydokose.cz

Jak jste dokázal sehnat dalších asi 5 studentů, kteří mají zájem doučovat, a tím vlastně zahájit podnikání již během svého studia?

Tak těch prvních 5 bylo celkem jednoduché sehnat, protože to byli mí spolužáci, ovšem zajímavější to začalo být, když už jsem neměl žádné známé, kteří by mohli doučovat. Mám živnostenský list na vedlejší volnou činnost. Současní lektoři, pokud to jde, přibírají další svěřence a jinak průběžně nabíráme nové lektory. Aktuálně nás je jich 20.

Když dojíždíte za svými zájemci, asi vás to také stojí náklady, úsilí a čas? Jak se to dá zvládnout?

Většinou nedojíždíme, pouze docházíme v rámci města.

Projekt máte rozjetý od loňského roku – přibývají reference a zájemci?

Ano, zaplať pánbůh za to.

Máte už pár rozhovorů v médiích o vaší nabídce pro studující, proč jste oslovil právě nás?

Protože si myslím, že jste poměrně zajímaví a čtenáři vyhledávaní.…

Co plánujete do budoucna, jak bude pokračovat projekt a dalších související věci?

Tak určitě bychom chtěli se dostávat postupně do dalších měst, a začít další aktivity - typu kroužky pro děti, letní, příměstské tábory, máme navázanou spolupráci se společností ETS, která dělá celosvětově uznávané jazykové testy…

Děkujeme za rozhovor.

Kromě výuky matematiky by doučující studenti rádi pořádali kroužky pro děti, příměstské tábory. Také by chtěli umožnit cizincům, aby si v ČR mohli složit zkoušky z českého jazyka. Shánějí vhodné prostory pro pořádání přednášek na různá celospolečenská témata, od třídění odpadu až po zákeřnou bulimii.

petkydokose.cz

Nyní tento projekt běží v těchto městech: Benešov, Tábor, Beroun, Praha, Jihlava, Ostrava – a podíl doučujících se pomalu rozrůstá.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Kambodža: Do chrámů Angkoru taxíkem nebo tuk-tukem – cesta dvou žen do Asie

2019-01-02T13:45:49+00:00

Pozoruhodnou cestu podstoupily dvě české ženy středního věku (i výše), když se v zimě rozhodly navštívit Asii, fotit památky, putovat po klášterech a laicky poznávat kulturu místních obyvatel. Zeptali jsme se jedné z nich, Ing. Jany Kotoučkové, jaká byla cesta daleko v Asii.